OKÉNKO DO 2.TŘÍDY- nahlédnutí č.23
Školní výlet je pro děti signálem, že už se opravdu blíží konec školního roku. Pro učitele záležitostí spíše infarktovou, ale o to radostnější, pokud to dobře dopadne a vše vyjde tak, jak mělo. Děti se těší -abych nepřeháněla- tak od března.
Nás na výlet ve středu dokonce doprovodilo i sluníčko. Autobus vyrazil směrem na Prahu, děti spokojeně počítaly řízky v batohu a zodpovědně rozmýšlely, za co utratit všechny peníze, které dostaly jako kapesné od rodičů, babiček, tetiček..
„Já ani nevím, na co se mám těšit nejvíc,“ povzdychl si Štěpánek, „asi na všechno.“
Po půl hodině jízdy se chtělo čůrat prvnímu, po dalších deseti minutách celému autobusu. Trochu jsme to oddálili zpěvem všech možných písniček, jaké nás jen napadly, před Prahou už to bylo akutní. Pan řidič chápavě zastavil u lesíka, a tak jsme vyřídili nejen záležitosti hygienické, ale také první svačinu.
Před desátou jsme byli u cíle. V Praze na Výstavišti jsme zamířili k Mořskému světu. Stánek se suvenýry byl okamžitě obklopen nakupujícími chlapci a holčičkami a přestože jsem jim radila, že nejlepším dárkem je pohled, moc jsem neuspěla. Do batůžků se stěhovali žraloci z umělé hmoty všemožných barev, zuby dravých ryb i různé barevné kamínky- prostě nakupovat, to je slast.
A pak už jsme procházeli kolem nádherných exotických ryb, žraloků, mořských koníků i krokodýlů. I ten rejnok, který prý celý den spí a ani se nehne, se nad námi smiloval a aby se neřeklo, obeplul za velkého jásotu dětí dvě kolečka kolem akvárka. Jedinou vadou na kráse byl zákaz fotografování s bleskem no a bez blesku to nějak nefungovalo. Fotku odtud máme jen jednu jedinou.
Krásky a zvíře
To jsme si ale vynahradili na výstavě číslo dvě, Giganti-doba ledová. U pravěkých živočichů- dávných obyvatel naší planety, jsme se fotili s chutí a rádi a když jsem ujistila ty nejbojácnější, že ty ďábelské strašidelné zvuky opravdu nevydávají modely mamutů či šavlozubých tygrů, ale skryté reproduktory, rozběhli se všichni samostatně prostorem a zkoumali a diskutovali u každého zvířete. Na této výstavě nás lákala i závěrečná třešnička na dortu- zrcadlové bludiště, unikátní svou velikostí.
Asi nejznámější bludiště na Petříně má 58 zrcadel, tohle jich má 188. Děti dostaly na ruku rukavice, aby skla neupatlaly a s poučením, aby šly pomalu a šátraly rukama před sebou, byly vpuštěny do „arény“. Vlezla jsem za nimi- polilo mě horko. Měla jsem pocit, že se odtud nevyhrabu nikdy. Děti spokojeně vřeštěly, každé z nich jsem viděla nejméně 4x, nešlo poznat, co je dítě a co jeho odraz v zrcadle. Když jsem jim chtěla podat ruku, většinou jsem chmátla do prázdna.
Zrcadlo, zrcadlo…
Ti nejbláznivější se vymotali s boulemi na hlavě, ubrečený byl jen jeden, zážitek to byl ohromující. Tak ještě honem nákup plyšových zvířátek (opět pohrdnuto pohledy) a jdeme dál.
Průzkumníci v Planetáriu…
Naším posledním zastavením se stalo Planetárium. Většina dětí tu byla poprvé v životě. Vesmír je uchvátil. Hvězdy a hvězdičky na setmělé kopuli, jejich pohyb noční oblohou… „Paní učitelko, my se točíme…,“ vykřikla Barunka. Připadala jsem si, jako když v létě v noci zakláním hlavu. Velký vůz, Malý vůz…už aby ty prázdniny fakt přišly.
Kluci, to je teda záhada…
Dojedli jsme, co komu ještě zůstalo v batohu, dopili poslední zbytky limonád. Blinkací děti spolkly Kinedryly a šup zpátky do autobusu.
Nejprve mrtvolky zmožené vedrem a únavou z celodenních dojmů, čím blíž k domovu, tím víc ožívající a nakonec úplně čiperné dětičky vyskákaly před školou rodičům do náručí a jeden přes druhého líčily své dojmy a tahaly z batůžků dárky.
Letošní školní výlet je za námi.
Kompletní 2.A na výletě...
Eva Procházková
Další články autorky: