Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

O kráse

Ze všeho nejraději si čtu, ale to nejde pořád. Přinejmenším protestují oči. A tak se snažím najít něco jiného k potěšení. Pokud je pěkně, tak se dá jít ven, když je nevlídno, zase spíše oceňuji, když se mi náhodou povede podlehnout optimismu, většinou přehnanému, a zkusím pustit televizi - a ono tam něco ke koukání opravdu je.

Blik - a najednou jsem uprostřed Schönbrunského parku ve Vídni. Tam řady diváků na židličkách poslouchají krásnou hudbu, další jen tak zvolna korzují parkem, naslouchají a zastavují se u dalšího pódia, kde na tu hudbu tančí nejlepší baletní soubor a kamera se dívá hned na diváky, hned na tanečníky, hned na tryskající vysoké sloupy fontán nebo na orchestr, anebo se jen tak pro potěšení televizních diváků prochází svým okem parkem a obdivuje sochu i zeleň. A já mám krásný večer. Anebo novoroční koncert, také v Vídně!

A pak jsem na dvojce viděla - škoda, že jen půlhodinky - něco něžného, milostného. Najednou tu něhu přetrhne smrt té krásy, ale bouřka ztrestá zabijáky s harpunami a jejich loď troskotá a zase ten elegantní tanec a takové zvláštní bučení, nejvíc podobné jelení říji. Jmenovalo se to Tanec modrých andělů a natočil to Steve Lichtag. On i ten autor sám je zvláštnost. Už je to dlouho, co jsem o něm četla. Původem Čech si v emigraci změnil jméno a fotí. Natáčí a vlastně hlavně v moři - pod vodou. Velké ryby. Žraloky. Ale tenhle film je o velrybách. A do toho bučení neméně poetické záběry na krásné výrazné dívčí oko, emotivní
malbu v modré, štětec rozlívá hrnek s barvou a i to má svou poetiku, svůj význam v tom celku.

A ta dívka tiše mluví o tom, že i ona je chvílemi velryba a takhle plyne ladně s ostatními. A pak do toho nějaký hlas dává dobrou noc - a ne abys zase rozlila barvu - sestra moc nedávala, nešlo to uklidit - krásná dívka s něžným úsměvem přikyvuje - pak předěl, štětec se znovu opírá do kelímku, barva vytváří moře a pak už jen záběr na kola invalidního vozíku ... a několik slov o Veronice, které je sedmnáct, od třinácti, kdy spadla z větve je zcela bezmocná, ale naučila se ústy malovat a tím žije ve svém světě...

A člověče, je ti do pláče, ale nejednou namísto breku cítíš, jak je to optimistické, krásné a silné s důvěrou v život.

Naďa Vencovská