Jako v té písničce. Třeba bejvávalo skutečně dobře. Já nevím sice mám už dost let na to, abych si ledacos pamatoval, i tolik abych mohl zapomínat. Když je člověk malý, vidí věci které běží kolem jako strašně velké příkoří a nebo nezměrné štěstí. Jenže, čas je prevít. Dokáže i z toho nejbolavějšího zážitku vydolovat jeho humornou stránku. Chlapi, copak si nepamatujete na vojnu? Ze situací, kdy byl brek na krajíčku, se najednou stává neskutečná sranda. Zrovna tak, si náš mozek s námi hraje tuto zajímavou hru. Kolik legrace bylo při bitvě na řece v neckách. Kolikrát jsme se báli že se utopíme, až nás někdo vyklopí a my budeme šlapat vodu. Jůů, to byla legrace…

Dneska se na mnoho věcí koukám jinak. Moje dětství bylo poznamenáno tátovou nemocí a tím, že jsem se musel starat o sebe sám.. Byl jsem takzvaně brzo odstavené štěně. Vlastně tomu dnes za mnoho děkuji. Když má někdo šťastné dětství, rodiče, kteří mu snesou modré z nebe, je přesvědčen, že to tak musí být napořád. Většině z nás, válečných a poválečných dětí neměla spousty hraček. Ale měli jsme fantazii, která je dodnes k nezaplacení. Kus klacku a byla z toho puška nebo aspoň pistole a hurá za humna. To byla válka. Krásná. Pal pal, padni nebo nehraji. Po takové válce se všichni zvedli a šli domů. Nešli k počítači, ale napsat úkoly (rukou). Když pršelo, tak se vzala knížka nebo rodokaps (to pro ty šťastnější) a zase pracovala fantazie. Po pokoji běhali piráti, které proháněli kovbojové a Bufalo Bill stopoval Apače. Druhý den se tyto sny měnily ve skutečnost. Protože každý z nás četl jinou kovbojku, začal spor o to, jak se bude který z nás jmenovat. Každý byl hrdina, žádný padouch se dobrovolně nerekrutoval. Dohadování o vůdcovství se nakonec zvrhlo ve rvačku, bez řádného scénáře. Když jsme přišli domů, naši rodičové, neznalí zákrutů naší citlivé dětské duše a hrubě potlačující naší důstojnost, nám nasekali na zadek.

Samozřejmě, že i z naší generace vyrostli gauneři. Troufám si přiznat, že se z každého ročníku našel nějaký lump. Dneska se možná najde nějaký sluňák, ale ten musí dávat pozor, aby to na něj neprasklo. Pokud se ale propíchne, tak mají ostatní aspoň objekt pro výchovu neurotiků, kteří se nechají terorizovat a vydírat. Za komunistů jsme se naučili žít dvojím životem. Tak nám to předkládají dnešní bojovníci proti komunismu. Jsem „rád“, že naše mládež se hned od mala učí pokrytectví a záhy pochopí, že gaunerství je víc než čistá košile.
Tak jsem již popsal mnoho řádků a pořád nejsem u merita věci. Bejvávalo dobře a třeba zase bude. To už ale v písničce není. Bylo dobře a rádo se na to vzpomíná.

Když písnička, tak s celou muzikou. Brácha jednou domů přinesl gramofon na kliku. Měl k tomu pár desek a tak se repertoár moc neměnil. Mě se nejvíce líbila jedna s jakousi Brněnskou zpěvačkou, jmenovala se Veselá. A nebo pan Vašíček, Cortéz a další, to byly nářezy. Máma s tátou ale tvrdili, že na takového Valdaufa nemají. Písnička o tom jak se rodí slzy krokodýlí, nemůže konkurovat polemice, o bramborách a růžích. (Jestlipak si někdo vzpomene). Kroutili jsme nad takovou zpozdilostí hlavou, ale tak, aby to rodiče neviděli. A to nás teprve čekal rockenrol. To potom i Cortéz se svým podmanivým hlasem musel do kouta. To jsem už mlátil do kytary. Pořád se ale musela provozovat kulturně nezávadná hudba našich a spřátelených skladatelů a hudebníků. Hlavně když se hrálo třeba na valníku na návsi při kácení máje a nebo na 8 března. To bylo bez valníku. Kolik vlastně žánrů jsem já a mojí vrstevníci zažili? Nebo to všechno byl jen sen? Jestli, tak nádherném!

Jazz a swing jsem prošvihl. Když se hrál, tak jsem byl ještě moc malý a když jsem povyrostl, tak se tato buržoasní muzika nehrála. Potom si někdo z vedoucích kulturníků všiml, že jazz vlastně je muzika utlačovaných černochů, ale to už se zase nehrál. Začal rokec. Ten se krásně tloukl přes struny. Kam se na to hrabe ten dnešní kravál, který provozuje sousedovic kluk. Ještě jeden rozdíl v tom je, my jsme k tomu potřebovali ruce a hlavu, dnes jim stačí elektroměr a rozvodná síť.

Mirek Herout

Další články autora: