Život a cesta vlakem

Někdy narazíme na velmi příhodná a výstižná přirovnání.
Pochopitelně jakékoli přirovnání je jen symbolické a nepřesné a lze k němu mít řadu připomínek. Uvedu dvě se kterým jsem se setkal před mnoha lety a které pokládám za výstižná.

Přirovnání života, jeho průběhu s cestou vlakem

Během života jsme postupně vystaveni řadě úkolů, povinností a tak je často silná tendence těšit se, až tyto úkoly splníme, tak třeba až budeme mít po maturitě, ukončíme studium na vysoké škole, pořídíme si byt, vystudují naše děti,splatíme hypotéku a podobně. Žijeme tak nějak od jednoho úkolu, cíle, ke druhému.
Bohužel často se příliš upneme na tyto mezníky a zapomínáme prožívat drobné radosti co život přináší či nabízí, či ne plně využíváme času mezi tím.Ve skutečnosti tyto úkoly, mezníky nikdy nekončí, pokud vše tedy život neskončí.

Přirovnání cesty životem je k jízdě vlakem, byť jízdě vlaku do daleka, ale od stanice ke stanici a to až do té stanice konečná.
A to nejhorší co cestující může udělat, je prospat tu cestu od stanice ke stanici, vzbudit se jen na těch zastávkách a čekat, až dojede na konečnou. A pak už je příliš pozdě si uvědomit, že vlastně ten vlak jel překrásnou krajinou, že bylo možné se celou cestu nejen na tu krásu dívat, že bylo možné ji vychutnat, těšit se z té krásy a ne čekat, až bude další zastávka, nebo dokonce se těšit, až se přejede do další stanice.

Někdy se hovoří ve smyslu, že životní tempo se zrychluje, že lidé na nic nemají dostatek času, honí se po materiálních věcech, které po získání pro ně ztrácí cenu, Jinými slovy že se ta jízda vlakem neprodlužuje, ale, že vlak jede rychleji.
Jde o to, aby nejel jednou tak rychle, že obraz krajiny, dokonaleji zkultivované tedy více zabetonované bude jen rozmazaná čára.

Plavání na druhý břeh

Toto přirovnání pokládán za výstižné z hlediska pocitů o délce života, či pohledu na jeho průběh.

Mladý člověk přijde na břeh široké řeky. Tam vstoupí do vody, takový začátek (života) a má před sebou plavání na druhý břeh, tam je ten konec.
Když se podívá, je ten druhý břeh tak daleko, že si pomalu nedovede představit, že tam vůbec doplave a rozhodně ví, že to bude sakra dlouho trvat, než se tam dostane, je to tak daleko.

A jak jde ten život, tedy jak plave a plave tak se i přiblíží tomu druhému břehu a pak se otočí, podívá se zpátky. A co vidí? Vidí, jak je ten břeh ze kterého vyplaval blízko, sakra blízko, jak ta cesta vlastně není vůbec dlouhá, ta řeka není vůbec tak široká jak se mu původně zdálo.

Jaroslav Petřík