Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Šufánek
„Haňátko, podé mě šufánek“, slyším v duchu příkaz mé maminky. Hlas prý s mrtvým obchází nejdříve, ale já snad budu maminčin hluboký alt slyšet až do smrti.
Maminka pocházela z Drahanské vrchoviny, z půvabné vesničky Krásensko rozložené pod vrchem Kojálem, na němž je dnes televizní vysílač. Zamilovala se do tatínka, který se narodil rovněž „pod“ ale už vysokou horou, přímo pod památným Radhoštěm. V Trojanovicích. V roce 1924 se třiadvacetiletá maminka do tohoto neúrodného a větry pronásledovaného kraje přistěhovala, a už nikdy ho neopustila. Odešla až na věčnost v roce 1990.
Maminka si sebou přinesla nejen vzpomínky na úrodný kraj, kde z buchet, které dostávali při práci u sedláka teklo sádlo a brambory – zemské jabka - se dávaly jenom prasatům, také zpěvnou hanáčtinu. Krátká a úsečná lašština, která začínala právě pod horami a čárky nechala za nimi, jí nikdy nepřirostla k srdci. Možná snad ano, ale až do smrti se kratkemu zobaku nenaučila. My, děti, jsme ovšem byly víc ovlivněny prostředím a pochopitelně jsme krátily, ale zase na druhé straně, jsme měly daleko míň problémů ve škole. Asi pod maminčiným vlivem jsme se správné češtině rychle naučily.
Mezi trvale používaná maminčina slova patřil právě šufánek. Měli jsme pochopitelně jen jeden, byl stříbrný a moc těžký, neměl zobáček na zavěšení, ale podlouhlou na konci do kulata rozšířenou ručku.Asi zůstal z nějaké soupravy jako připomínka dobrých časů.
Ke stařence jsme šli pouze přes dvůr, u nich se už říkalo naběračce vařecha nebo fornefla, přesto k nám přes ten dvůr tyto názvy neskočily. Vždycky jsme nabírali do talíře šufánkem. I tatínek, jen si v poslední slabice zkrátil délku. „Přidaj mi ešce jeden šufanek!“, říkával mamince, když mu nalévala tu nejlepší polévku na světě.
Maminka měla šest sourozenců. Všichni se narodili a celý život žili na různých místech v úrodné krajině, kde dodnes rostou jedlové lesy, pod Kojálem, ani jeden se nedožil šedesátky. Maminka, v tom nehostinném kraji, kde kobzale – brambory – se zelím byly hlavním jídlem, kde s Radhoště fičely tak silné větry, že sebou rvaly i hlínu z polí, kde porodila a vychovala pět dětí, se dožila skoro devadesátky. Čím to bylo? Vařila přece po hanácky! A zůstala jí rodná mluva a s ní i šufánek! Asi se na ní tak dobře podepsal život v drsném podnebí.
Hana Juračáková