Maličkost

Bylo to před několika dny. Pospíchám a předcházím maminku s kočárkem a před ní poskakujícího chlapečka. A ten se na mě otočí a pozdraví. Je to neobvyklé. Nejenže odpovídám, ale prohodím s ním několik slov. Chlapeček mě důvěřivě vezme za ruku. Nezbývá, než i při spěchu začít s pohádkou. Kratičkou, kterou mi vyprávěla moje stařenka, když neměla čas.

„Povídám, povídám pohádku, jak pes přeskočil hromádku, povídám, povídám druhou, jak teče voda struhou, povídám, povídám třetí, jak spaly na peci děti. A jak se vyspaly, po krajíci chleba dostaly.“

Dětská ručka tu mou lehce stiskne a chlapeček zaprosí: „Kdy k nám přijdeš?“ Nemohu nic slíbit, uvolňuji sevření, a v mé staré ruce, po té chvilce, kdy se v ní schoulila ručička malá, zůstane báječný, nepopsatelný pocit a uvědomím si, jak dlouho už jsem ho nezakusila. I vnoučata už dávno spadla z klína. Ta maličká dětská ručička, to byla toho dne ta maličkost, která mi rozjasnila jeden ze dnů mého stáří.

Probírali jsme tuto „maličkost“ s manželem a zalitovali jsme, že u nás skoro zcela vymizelo soužití generací. A starým lidem chybí nejen ta „maličkost“ podané dětská ručky, ale i energie, která z mládí vychází.

Zdravím a přidávám pěkné povídání o tom, co je zcela zadarmo.

Hana Juračáková