Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Pýcha předchází pád I.

Ověřené moudrosti předků se člověk má držet. A vůbec se má držet moudrosti i dokonce té své vlastní. Ale znáte to, červík pokušení pracuje a ničemu se tak sladce nepodléhá, jako pokušení, na to přišla už Eva v ráji.

Pamatujete se, jak jsem psala, že ten můj mne na nudipláž nezaveze a nezaveze. No tak dobrá, nemusí to být zrovna tam, mohu se docela dobře vykoupat v plavkách - tedy těch nových o pár čísel větších, samozřejmě - ale já mám tomu mýmu člověkovi pořád říkat o svezení? Vždyť mám řidičák už léta. No tak, pravda je, že se to u nás jaksi zavedlo, že jezdí táta, dneska i kluk, tak proč bych se namáhala, když "mám lidi". Zaštrachala jsem po šuplíkách, na mou duši, že jsem tak nepořádná, to bych nikdy nepřipustila, ale dalo to pěknou hodinku přehazování kdečeho, ale našla jsem! Ještě je takový pěkně růžový, kupónky všechny, vždyť já jsem jezdila vlastně strašně ráda...

Tátovi jsem moudře nic neříkala, to mi bylo jasné, co by to bylo za řeči a když byla příležitost popravdě si dával zasloužených dvacet po mimořádně dobrém obědě, co jsem proradně ukuchtila - sebrala jsem klíče z háčku a hajdy k našemu autíčku.
"Jé, paní Z., vás jsem ještě řídit neviděla!" zahlaholila sousedka a já jsem měla nepříjemný pocit v zádech, že se opřela i parapet okna na chodbě. Oprašuju kapotu jakoby nic, nějak s tím nástupem otálím, odemkla jsem a jakoby jen tak mimochodem nakoukla dovnitř. Mám - nemám? Už je to pár let, co jsem neseděla za volantem. A tak jsem auto zase zamkla a sousedce - opravdu vizitýrovala, mrcha jedna zvědavá - jen tak přes rameno hodím" a to já jsem jen tak něco z auta potřebovala" a velkoryse jsem přehlédla její pochybovačný pohled.

Doma jsem nakoukla do obýváku, televize něco povídá a táta spí, jak jsem předpokládala. U děcek je ticho... Zatvářila jsem se samozřejmě a vyrazila na kluka.
"Ty, synu, pojď si zajezdit!"
"Zajezdit? Kam. A čím vlastně?"

Můj chlapec nemá rád nečekané zvraty. Je to takový rozvaha, všechno u něj má svůj řád a tempo. Tak jsem použila svého mateřského práva moc se nevybavovat a prostě brát lidi mírně na povel. Kroutil sice hlavou, ale šel, i když si neodpustil poznámku, že on nebo táta by mne jistě zavezli, když potřebuji.

Já nepotřebuji, já chci! Chci si prostě vyjet já sama za sebe. No a protože mám rozum, tak přece jen pokládám za moudřejší nejez napoprvé sama - prohlašovala jsem cestou za schodů. (Sousedka tam už nestála.)
Otočila jsem klíčkem, startér zavrněl, v duchu děkuji osudu, že táta včera zaparkoval čumákem napřed, tak nebudu muset hned napoprvé couvat. Zařadím suverénně jedničku, pěkně plynule pouštět spojku (vida, vzpomněla jsem si, že to bez ní tam ta jednička nepůjde) a přidávat plyn. Páni! Ta naše zelená bestie vyskočila jako jankovitý kůň a vyrazila - no Šemík by se k Neumětelům nehnal bystřeji!
"Mami" a synáček řve "brzdi sakra a seš v protisměru - a zastav, prosím tě." Dodal po chvíli, když už jsem stála na brzdě ze všech sil. Jak může nějaký auťák jet na jedničku tak rychle?!

"Tak hele, mami, já to tátovi neřeknu ale jestli chceš opravdu zase jezdit sama, tak buď tak laskavá a dej si v autoškole pár kondiček. Jasný?" Trochu zaraženě jsem přikývla a docela jsem zapomněla, že na mne docela neuctivě řval jako na lesy. Vlastní syn!

Nějaký den se to ve mně vzpouzelo, ale pak jsem zvedla telefon a pokorně se objednala v autoškole na nějakou tu kondiční jízdu. Tak tři, čtyři, pověděla jsem. Synek jako na potvoru zrovna vstrčil hlavu do dveří a jen se ušklíbl - "já to typuju nejmíň na deset, matinko"" a hbitě
uhnul možnému záhlavci. Však já ti ukážu, synáčku!

A příště už vám povím, jak jsem už hotový Fitipaldi, uvidíte!

Vaše Anna Z. alias Naďa Vencovská

Další články autorky