Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Jak to vlastně bylo s Annou?

Když jsem se přistěhovala do Kynšperka nad Ohří, zašla jsem se na Městský úřad přihlásit k trvalému pobytu. Vracela jsem se z matriky kolem starostových dveří a protože jsem z dob svého redaktorování v Podbrdských novinách brala za samozřejmost začínat místní reportáže na radnici u starosty. Napadlo mne, že bych měla nakouknout na toho zdejšího.

Vlezu do dveří, pousmívám se na takového mladšího bezvlasého pána a že "jsem vám tu v Kynšperku krapet zkazila věkový průměr" a prostě jsem se začala "kamarádit". A když pan starosta slyšel, že jsem vysloužilá redaktorka, potěšeně se zasmál a že prý právě zítra je ustavující schůze na založení místního měsíčníku a tak ať přijdu taky.

No, přišla jsem - a zůstala. Časem jsem se stala tak trochu samozvanou šéfkou, pan starosta - fanda do počítačů - trávil hromadu šťastného času nad grafickým vzhledem měsíčníku, já byla za chvíli v městečku známější než falešný patník a psala a psala, až se mi hlava třepala. Jak by také ne - dostat v sedmdesáti letech, době, kdy jiní už si oddychli, že jsou konečně v penzi - šanci ještě naplno pracovat a s plným elánem a chutí!!!
Mělo to jednu vadu. Když jsem nechtěla být v podstatě jediná autorka, tak jsem ty zkratky místo podpisu měnila jak se dalo, ale stejně mi přišlo, že je tam té Vencovské nějak moc.

Jednou mě napadlo napsat sem tam alespoň něco pod jiným jménem. A tak jsem psala fejetonky - sobě pro radost - a jak se ukázalo pro úsměv i čtenářům. A napadlo mne, že tahle fiktivní postava by se měla jmenovat nějak "od A do Zet", když si má v životě obce všímat kdečeho.

A tak se narodila Anna Z.
Netušila jsem, jak popíchnu zvědavost, kdože ta Andula vlastně je. A tak jsem nejbližším sousedkám na "malém" sídlišti tvrdila, že bydlí "někde na velkém sídlišti na kulturákem" - tam jsem ji zase ubytovala někde na sídlišti u nás. Ale pro Kynšperáky to byla osoba naprosto živá, existující, které leckdy do redakce i leccos vzkazovali.

Časem se takovou živou postavou stala i pro mne - a měla jsem ji ráda. Tím víc mne naštvala moje redakční nástupkyně, když si ji v době, kdy jsem se vracela do Prahy přivlastnila a nejen to - já jsem Annu Z psala přátelskou, veselou a tahle "zlodějka" sice uměla psát taky, ale byla z rodu podmračených kazatelek a tak mé milé Anně vtiskla cizí nepříjemnou tvář. Poprvé za celou dobu spolupráce se Zpravodajem jsem v kanceláři u pana starosty v protestu nad tou nestydatostí byla dost hlasitá.

Do plavek

Manžel mi k vánocům koupil zrcadlo. Pořád mi v předsíni chybělo. Člověk by měl opouštět dům řádně upraven a tak jsem došla k názoru, že tam na stěně chybí právě pořádné, dostatečně velké zrcadlo. Zmínila jsem se o tom náhodou v předvánočním čase - a ejhle! Mužíček - milující, jak jsem si myslela - neváhal a splnil mi mé přání.

Hned po svátcích muž se synem v potu tváře navrtali do panelu díry, zaplnili je hmoždinkami, zrcadlo uchytili. A spokojeně odešli po svém - tedy přesněji na pivo, na které jsem jim z vděku dala celou stovku. Popadla jsem Iron a klůcek, že tu krásu uvedu do stavu dokonalého. Leštím, leštím a ruka se sama zastavila. V zamyšlení jsem zírala na svůj obraz ...

Tohle že jsem já? To, že mi faldovatí krk, to vidím i v malém zrcadle v koupelně (a žádnou radost mi to nedělá), ale tahleta tlusťoška tam naproti? Štípu se do tváří, ona ten pohyb opakuje. Zmáčknu mezi prsty tu pneumatiku v pase - ta potvora to udělá taky!

No co, jsem doma sama, než chlapi propijí tu stovku to chvilku potrvá - rychle jsem shodila domácí pracovní zástěru. Ani jsem nemusela ten smutný striptýz dokončit - div mi nehrkly slzy do očí - ze zrcadla se na mne vyvalila kupa sádla. Samozřejmě - prsa nic moc, na těch to se ví nepřibude ani deko, ale ta spoušť všude kolem! Hlava by ještě ušla, až na ten krk, paže jsou nejméně o dvacet čísel silnější, než si na sebe pamatuji z lepších časů. Přes břicho jsem jen přelítla pohledem - nemůže to už být horší. A stehna? Slon by se za ně nestyděl.

Zaštrachala jsem ve skříni s letními věcmi. Jsou tady. Mé oblíbené puntíkované plavky. Jakoby ještě voněly vodou. Ježíši! Rvu je na tělo, přes zadek to beru silou, boky štosuju co to jen jde - a pak rupl boční šev. Posadila jsem se s tou zkázou na zem v předsíni a slzy se kutálely jako hrachy. To neudělaly jen ty vánoce. To od podzimku já se mám tak "ráda". S každým nákupem tu chlebíček, tu dobrůtka ke kafíčku, na oběd i na večeři raději víc než míň - jinak to dopadnout nemohlo. A pak se navrch do mne začala vkrádat ještě jedna nepříjemná myšlenka. Ten můj - vždycky mu trvá, než se rozhoupe mi vyhovět a teď najednou si s tím
zrcadlem tak pospíšil. Že on... a slzy tečou a tečou…

A pak jsem dostala vztek. Tak to prrrr, holečkové! Do léta je daleko, to zvládnu. Nejmíň patnáct kilo půjde dolů. A just si koupím nové plavky a o číslo menší než byly tyhle - pohrobci.

A proč vám to, milé čtenářky, všechno píšu? Protože jsem se dala do studia zdravé výživy. Je to moc zajímavé čtení a protože sem tam některá z vás by takovou šokovou "zrcadlovou" terapii možná taky potřebovala - prostě se díky shovívavé redakci budu s vámi o svou ženskou osvětu od některého dalšího čísla poctivě dělit.

Vaše Anna Z. alias Naďa Vencovská

Další články autorky