Když je mládí v… pryč

Tak si to rozdělme! Začátek, střed a konec. Začátek je celkem jasný. To se sejdou dva cizí lidé, nejlépe opačného pohlaví, a jak se tak najednou a nečekaně mají rádi, je z toho potomek. Od roku, měsíce, dne a hodiny tu jsme a máme číslo. Do smrti. Říkají nám, že to je číslo rodné.
Na minuty a vteřiny bych u zrození moc nesázel, neboť vlastní rození je časový proces. A ten se nedá vymezit zcela přesně. Už? Ještě ne! Už? Ne! Už? Už!! Jsme na světě. Pravda, my to narození zas tak úplně nevnímáme, ale jak je nám to přesto nepříjemné! To světlo, ten vzduch, ti lidi. Uvnitř naší nositelky, které později říkáme maminka nám bylo lépe.
Ještě že tu maminku máme. Neopustila nás i když nás porodila. Fuj, porodila je hrozné slovo. Ale ono to pro tu maminku asi taky bylo hrozné. Ale jinak to tenkrát zrovna nešlo, když to ta příroda takto rozhodla.

Střed života bych moc nekomentoval, neboť ten je nezajímavý. Od těch dvaceti pěti do těch padesáti to prostě plyne, utíká, hučí a bučí a my musíme a chceme i když občas nechceme. Máme děti, kariéru, přátele, milence, rodiče a bronchitidu. Taky dluhy, které ubývají tak pomalu, že máme dojem, že jsme je dostali nějakou dědičnou indispozicí. A taky máme občas pocit, že všichni ostatní jsou lepší. I když jsou to syčáci a lumpové! Nebo právě proto?! Jen my jsme přece ti spravedliví. Promiňte, ale případnější slovo mě nenapadá. Občas máme i pocit (výjimečně), že jsou skoro všichni ostatní horší. Pardon, budu tedy upřímný. Výjimečně občas. Občas jsou ti ostatní taky Bohy, Marťany, Voráčkovými. Někdy i těmi zlými soudruhy, nácky, Vietnamci a Paroubky. Jako by kdysi nikdy nic nebylo, když tenkrát bylo. Tedy nic proti soudruhům, náckům Vietnamcům a už vůbec nic proti Voráčkům! Paní Voráčková má nádherně před našima a za panem Voráčkem někdo určitě stojí a má asi i za ušima.

On je taky moc pěkně vzdělaný. Má z minula strašně moc specifických kurzů. Prý ho to stálo moc a moc peněz. Ale jak oni si na ten úplně nový Mercedes vydělali, to by mě teda i zajímalo. Oba jsou jen zaměstnanci městského úřadu. No není lepší taková bohyně. Třeba Bardotová? A i když se mi bude o Brigitě zdát každý večer, není tu ta možnost, že bych, tedy čistě teoreticky, mohl zblízka a fyzicky zjistit, zda jsou ty vnady u ní, Brigity, taky tak příjemné na dotek, jako u paní Voráčkové. Teoreticky… Ale dost už o prostředku, když už jsem skoro na konci. Skoro…

Padesátka pryč a do důchodu daleko. Konec se nedá komentovat. Konec je jen koncem. Zato ten důchod má tak jasný termín, že si můžeme přesně spočítat kdy příjde. Jsem asi nenormální, vlastně určitě, ale vím to na den přesně! Ale tato informace je ke mně setsakramentsky nepřátelsky nakloněná. Chechtá se mi za zády. Jsem já vám to ale vůl, že to počítám. Ale je to jako když otevřete stavidla. Dostane se vám do nich zatoulaný a proudem přinesený kmen a už je nezavřete. Kdepak zavřít stavidla. A u některých žen i mluvidla nelze zastavit. Ani do zastavárny.

No a jsme u toho. Padesátka je magický věk. Jak jste …sát… a nejste ještě v kategorii důchodců, jako by jste ani nebyli. Ano jste někdy na vrcholu kariéry. I když… Jen vy víte, čeho všeho jste mohl dosáhnout, kdyby. Ale mnoho se jich na vás cpe a nemá to se sexuální přitažlivostí nic společného. Spíš vám chtějí ukázat, jak by vše dělali lépe. Asi i ten sex. I když je určitě sexuálně nepřitahujete.
Bohužel mají pravdu!

Dnes v noci se mi na ruku přisál komár, aby mě nepatrně vysál. Měl mě chvíli rád a já ze samé radosti jsem ho plácl přátelsky do zad až dopištěl. Už nebzučí a já se mu pomstil za to, že mi zničil sen. Zdálo se mi o té krásné dlouhonohé princezně z protějšího balkonu. Ještě včera bylo léto a ona se na tom balkoně párkrát prošla jen tak s minimálními kousky prádla. A měla ty neskutečně dlouhé nohy ještě o moc delší a úžasnější. Byla nádhernější, než kdyby na sobě neměla nic. Mnohdy je lépe tušit než vědět.
Dnes, když i ten úplně nejmladší a ještě jen vzdáleně budoucí muž může na veřejném webu poznat i ta nejtajnější místa ženského těla ještě před tím, než objeví jejich jména, je jen tak málo tajemství. Otevíráme konzervy před jejich naplněním a pak si už neuvědomujeme samotnou hodnotu naplnění a obsahu. Jen konzumujeme bez radosti a uspokojujeme potřeby. Prý je láska jen chemie. Hormony a tak. Jestli je láska jen ta chemie, tak ať nás ochraňuje Bůh. Kde je ten nejkrásnější možný lidský boj, kde je ta nádherná nejistota. Kde je strach o výsledek a kde jsou ta prožitá vítězství a porážky? Kde je ten sen! Je mi padesát a kus. Je mi málo, nebo hodně? Mám právo na sny. I na tyto? Jedni se mnou nemluví a nechtějí se se mnou bavit protože jsem mladý, druzí pro to, že jsem starý. Až příště princeznu potkám, budu jako vždy klopit oči a ani se na ní neusměji. K princeznám se chodí pouze na vyzvání. A nerad bych, aby se lekla, že se na ní dívá zvíře.
Miluji svoji ženu. Teď, když jsem vám popsal princeznu mi možná nevěříte. Ale doopravdy ji miluji. Nejen to, mám ji i rád. Moc. Ale miluji i to a ty, které se mnou nejsou a nikdy nebudou v žádném právním a oficiálním vztahu. Krásu a natož člověka nelze vlastnit. Oprýskalo by,
zešedlo, zvadlo.

Co myslíte, zažije za svůj život více jepice, nebo slon? A kdo z nich má hodnotnější vzpomínky? Kdo žije lépe? Je kámen živý? Patnáct, třicet, padesát šest, devadesát tři let. Kteří z nás jsou vlastně staří? Jepice či slon? Co když je celý náš Vesmír ve skutečnosti živý. Jen my žijeme tak úžasně rychle, že si neuvědomujeme pohyb kamene a ani v kameni. Jeho život je jim prožívaný tak pomalu, že my lidé ve své rychlosti žití si ho vlastně nemůžeme nikdy uvědomit. Jepice má zrovna tak úžasný a dlouhý život jako my. Jen čas jí rychleji běží. Vesmír se právě v tomto čase rozpíná. Prý. Co když je to jen fáze nádechu a Vesmír je jen součástí něčeho většího. Živého! Jak zoufale málo toho víme. Je z hlediska nádechu Vesmíru můj věk velký či malý? A co z pohledu jepice?

Minulý týden jsem se zase po dlouhé době viděl s mým jediným bratrem. Už i on má padesátku na dohled. Byl jsem v tom jeho dětství v roli statečného bratra, který ho nikomu nedá a který ho vždycky zachrání. Přesně tak, jak to asi mělo být. Hrabali jsme se v našich pamětech a k našemu úžasu jsme zjišťovali, jak různé máme ty naše společné vzpomínky.
Jak záleží na rozložení úhlů pohledu a rozdílnému vnímání času. Co si jeden uvědomil jako nezáživnou epizodu to toho druhého poznamenalo na zbytek života. Skládali jsme mozaiku rodinných dějin a ta se stále více podobala mozaice ze vzpomínek našich babiček a dědů a tím se nám jevila nadmíru jedinečnou. A trochu jsme měli pocit, že tenkrát se žilo. Asi takhle nějak může začínat stáří. Že se tedy nějak krásně tenkrát žilo! Podobá se to asi zbabělosti. Že už se nemůže nějak krásně žít. Nějak báječně. Ale je to jen o tom, že se nezpocený na Ještěď už nevyšplhám a že můj soustředěný pohled může a často i musí někoho urazit. Na něco už moc starý a na něco ještě moc mladý. Tak trochu shovívavosti bych prosil. Za nás za všechny, co stojíme na prahu stáří. Už se kácí v našem lese a na pohřby vrstevníků chodíme stejně často jako křtiny našich vnoučat. A i když krásou neoplýváme ani náhodou, umíme ji ocenit víc, než když nám bylo dvacet. A já nevím, zda je to darem Danajským, či doopravdickým. To vnímání krásy…

P.S. Všechna jména v tomto bleptánku jsou vymyšlená a náhodné souvislosti nesouvisí se skutečností. Jé, dobrý den paní Voráčková :o)

Jiří Suchánek