Dotýkané věci

Jaro je tu, sluníčko pilně nacvičuje putování po obloze, jeden den zkouší, zda má dost sil svítit celý den, druhý den pospává, ukáže se jen na chvíli, aby další den prospalo celý, protože je z toho nacvičování celé zmožené. Paní zima se své vlády letos nechce vzdát jen tak, vždyť je to jen jednou za rok, využívá do posledka svého vyměřeného času. Ale jaro už jí bere žezlo ze slábnoucí ruky, vlévá mízu do stromů, nasazuje pupeny lístků a teple dýchá na první poupata, které rozkvetou po poslech prvních kytiček, které mají dosti sil přežít chladný dech ustupující zimy. Ano, bledulky, sněženky, jaterníky brzy vystřídají modřence, kozí pysk, tulipány a pomněnky, aby se tyto vystřídaly s kytičkami letními.

Nesmělé sluníčko ukazuje svými prstíky na zaprášená okna, uklizené prostory, že zas tak uklizené nejsou a ačkoliv uklízení není mé hobby, těším se, jak všechno po zimě vycídím, aby sluníčko mělo kde odrážet své paprsky.

Při velkém jarním úklidu beru do rukou věci, ze kterých po celý rok akorát utírám prach.

Prach se však neusazuje na vzpomínky na milovanou osobu, která tu věc užívala. Jako třeba proutěný košíček na šití. Místo proutěného ouška je kousek drátu, který tam dal můj děda, v duchu tehdejší generace, nic nevyhodit, vše spravit, ještě to udělá svojí službu.

V košíčku štupovací bavlnky, nějaké bavlnky na vyšívání, nitě na dřevěných špulkách, patentky, knoflíčky, zbytky kraječek, gum do kalhot, jehly všech možných velikostí, stužky, špendlíky, háčky do sukní, nůžky, hříbek na spravování ponožek, centimetr. Ty všechny předměty byly používány k drobné domácí práci. Ty milované, pilné ruce jednoho dne košíček zavřely a už jej nikdy neotevřely.

Dnes děravé ponožky vyhodíme, protože kdybychom je zaštupovali, tak se stejně po pár vypráních rozpadnou. Co bychom doma zašívali a šili? Vyhodíme a koupíme nové, tolik hader bez kvality, za přístupnou cenu, no nekupte to. Nespravujeme, nahrazujeme. Dokonce umíme nahradit i lidské součástky, ale to je dobře.

Plyšové album. Ozdoba z jeho desek už dávno vzala za své, plyš je sedřený, někde vylysalý. Ale to co obsahuje, je nevídané, s láskou a pečlivostí vepsané. Jak dlouho pisatel vymýšlel, jaký text by vepsal, jak dlouho maloval složitý, nebo prostý obrázek? Jakou radost zápisy působily, jak často v životě braly ruce album k potěše a vzpomínání majitelky?

Jak dnes? Děti si píší a volají přes Skype, či ICQ, ty menší nějaký album asi mají, ale že by i studenti?

Toto je vzácný zápis:

Přítel dobrý, jenž Tě v srdci chová, nezná hladká, slova lichotivá. Pravdu poví – třeba trpce zněla, pravdu přijme, třeba zabolela. Takové přátelství vždy vyhledej a važ si těch , kteří Tě k dobru vedou…

Mladý muž napsal své kamarádce do památníku pár slov, aniž by tušil, že kamarádka jednou bude mít dceru a on syna. Pak je život nasměroval každého do jiných koutů Čech. Ani jeden z nich tehdy nemohl tušit, že se jejich děti někdy sejdou a spojí své životy.

Beru do rukou svoji zamilovanou knížku, přečtu pár svých oblíbených kapitol, jako třeba tuto:

Jindřiška Smetanová: O Pražském Jezulátku a náušnici dvakrát dotýkané (vyňatá část).
Nebyla jsem sama, kdo dnes čekal v kostele na obřad převlékání Pražského Jezulátka. Ve vedlejší místnosti už vzrušeně štěbetal harašivou angličtinou s americkým přízvukem houf nápadně oblečených dam v čele s paní velvyslancovou, dvě babičky si povídaly česky a jedna stará zchudlá šlechtična ve značně obnošeném perziánovém kožichu obcházela jednotlivé návštěvnice a promlouvala k nim hned francouzsky, hned anglicky a hned kafkovsky čistou pražskou němčinou.

Naklonila se ke mně a zašeptala: Doufám, že s sebou máte nějaký šperk ... nečekala ani na odpověď, tak si byla jistá tím, že slušná, i když jakkoliv chudá osoba nemůže bez vhodného šperku vytáhnout paty z domu, natož chodit do kostela.

Panebože, šperk ... K čemu šperk? - vrtalo mi hlavou, ale když jsem slyšela sborovou odpověď amerických dam, které roztomile a protáhle řekly na podivnou otázku staré dámy své Oh yéééés, vyleštila jsem si pro jistotu svůj snubní prsten o klopu zimníku.

V tu chvíli se objevila v kostele dívka, která šla nejspíš čirou náhodou kolem, a napadlo ji podívat se dovnitř. Měla hlavu nakadeřenou do tvaru vraního hnízda a v uších náušnice, které jí mohl závidět i nejvýstřednější domorodý náčelník.

Vtom se ke mně naklonila dáma z gothajského almanachu a upozornila mě posunkem na nastavenou dlaň Matky představené. Každý kdo odevzdá své šperky, dostane je zpátky posvěcené dotykem na tvář Jezulátka, šeptala mi střídavě ve třech světových jazycích. Byla tak důsledná, že totéž pověděla německy, anglicky i francouzsky slečně s vraním hnízdem. Slečna zavrtěla nechápavě hlavou. Vaše šperky přece! - zdůraznila zchudlá dáma s rodokmenem. Položila jsem poněkud provinile na dlaň řeholnice svou jedinou ozdobu, snubní prsten a pozorovala jsem napjatě, co učiní zástup, který mě obklopoval. Americké dámy přidaly do téže dlaně vedle mého kroužku záplavu zlatnického zboží. K tomu všemu nadšeně a bez zábran připojila natupírovaná slečna jabloneckou klipsu, kterou si stáhla z ucha.

Soustředěně, jako by šlo o věci stejné hodnoty, přikládala pak Mater představená jednu marnivou ozdobu po druhé ke tváři Jezulátka, aby je posvěcené dotykem vrátila majitelkám. Začala tentokrát od konce a nejprve nabídla své dlaně, obsahující pěkné tisíce dolarů, slečně s mahagonovým hnízdem. Utkvěly jsme na ní v ten okamžik všechny pohledem, já ze zvědavosti a dámy zajisté se srdcem sevřeným. Slečna však vnímala jen svou náušnici, křiklavou a vyzývavou jak třešně. Vztáhla k ní ruku s výrazem tak posvátné úcty, jako by v tom světě nebylo drahocenějšího předmětu. Nasadila si cingrlátko na lalůček ucha a jako v blaženém transu pomalu odcházela. Zanechávala za sebou bez povšimnutí na dlani řeholnice prsteny, z nichž nejméně jeden, se mohl klidně objevit na londýnské dražbě pod inventárním číslem carského pokladu.

Uvědomila jsem si tenkrát, že slečnina střelnicová náušnice je vlastně dvakrát dotýkaná. Jednou Pražským Jezulátkem a podruhé majetkem mocných a bohatých rodů, což se podobné náušnici může stát jednou za celé lidské věky. A nemohla jsem se zároveň ubránit myšlence, že vlastně právem převýšila daleko větší hodnoty, protože víra v zázračnou moc, kterou do ní od toho okamžiku docela zjevně slečna vkládala, byla penězi k nezaplacení.

Nenamlouvám si to. Vzpomínám si docela přesně, že dámy - a konečně i já s nimi - zesmutněly hlodavou závistí a hleděly, jak slečna vystupuje průhledem dveří z příšeří kostela do oslňujícího jasu svého šťastného dne.

Zavírám album i knížku, košíček uložím na své místo a hybaj do reality, takto bych toho mnoho neuklidila ...

Naďa Dubcová

Další články autorky:

KUJEBINA

Tatraplán pro Stalina

Zlehka o nábytku

Kam zmizel kamerový systém