Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Vzpomínky gorola z pod Velké Èantoryje na konec druhé svìtové války
Gustav Sikora se narodil v obci Nýdek v osadì Filipka v jedné z patnácti chalup, rozesetých v nadmoøské výšce kolem 700 m na svazích Slezských Beskyd, kterým dominují vrchy Velký Sto¾ek a Velká Èantoryje. 
V loòském roce uplynulo 70 let od konce druhé svìtové války, nejvìtšího ozbrojeného konfliktu ve svìtových dìjinách mezi fašistickými mocnostmi (Nìmecko, Japonsko, Itálie a satelitní státy) a spojenci (USA, Velká Británie, od roku 1941 SSSR, Francie a další), ve které pøišlo o ¾ivot asi 20 milionù vojákù a 35 milionù civilistù, z toho asi 6 milionù ®idù.
Na toto obtí¾né období a na nìkdejší ¾ivot v horách pod Velkou Èantoryjí vzpomíná Gustav Sikora.
„Kolem osady Filipka byly pùvodnì pastviny, dnes jsou zalesnìny. K hranici s Polskem jsme mìli východním smìrem dva a pùl kilometru.
Náš dùm byla typická horská usedlost z roku 1890, døevìná chalupa, velká kuchyò, tøi svìtnice, svìtnièka v podkroví. Ve chlévì kráva a ovce. Prasátko muselo být. K ob¾ivì se vyu¾ívalo mléko, máslo, brambory, zelí. Chleba a mouku jsme kupovali. Pekly se placky. Pro vodu se chodilo i dvì sta metrù do studánky. Skromnì se ¾ilo.
Jsme pozùstatek evangelíkù, kteøí byli vytlaèeni do hor. Vánoce skromné. Na stromek se navìšely perníèky, rozsvítily voskové svíèky. Dárky nebyly ¾ádné. K veèeøi polévka, pak druhé jídlo. Koledy jsme zpívali z kancionálu. Na jutøní mši (na jutønì – na jutro, tedy na zítra), která zaèínala o pùlnoci, se chodilo do Návsí. I kdy¾ lidé, za celý týden upracovaní, pøece na jutøní mši šli. Lucerny nebyly. Bývalo i metr snìhu. Šlo se popamìti chodníkem. Pøes les podle oblohy, která prosvítala mezi korunami stromù. Jutøní skonèila v jednu hodinu ráno, vraceli jsme se stejnou cestou domù. Pøíští den u¾ se do kostela nešlo.
Za staré republiky se na Filipce svítilo petrolejkou. I kdy¾ byli lidé opatrní, pøece obèas hoøelo. V jedné chalupì, kdy¾ taty nebylo doma, šla dcerka dolévat petrolej, lampa se pøevrátila, petrolej rozlil, u¾ byl oheò, vyhoøela celá chalupa. I obchod na Filipce shoøel, také chalupa Pod Smrekami.“
Z Filipky se chodilo do tøi kilometry vzdálené obce Návsí do obchodu a kdo pracoval v Tøinci tak k vlaku. Cesta s kopce trvala tøi ètvrti hodiny, zpátky do hor ten samý èas.
Gustavùv otec Pavel Sikora pracoval jako slévaè v Tøineckých ¾elezárnách, ale od roku 1939 byl v invalidním dùchodu. Maminka Anna zùstávala doma. Šest dìtí bylo v chalupì, Gustav druhý nejstarší.
„Pamatuji, ¾e dìda kouøil dlouhou fajfku. Za války pìstoval naèerno tabák, sušil, øezal no¾em, pìchoval do fajfky a pekal. Kdy¾ umøel, fajfka se ztratila. Mama pekala krátkou fajeèku, kouøila celý ¾ivot, pou¾ívala tabák znaèky Kapitán. Kdy¾ jsme jí k svátku koupili tabák Amforu, všecky nás provonìla. Do¾ila se 83 let.
Školu jsme mìli pod Sto¾kem na Hluchové, jen asi pìt set metrù daleko, celá parta nás tam chodila. Tatíèek Masaryèek tam dvì døevìné školy postavil, jedna byla èeská a druhá polská. Škola je tam podnes.“
Slezští gurole jsou tak skromní, ¾e Gustav Sikora málem nic na sebe neprozradil. Zejména to, ¾e se ze školièky na Hluchové vypracoval na specialistu energetika. Po páté tøídì nastoupil do elektrických dílen Tøineckých ¾elezáren, vyuèil se elektrikáøem, absolvoval prùmyslovou školu ve Frenštátì pod Radhoštìm, pak také energetický institut v Ostravì. Od roku 1964 pracoval jako mistr na elektrárnì v Tøineckých ¾elezárnách, pak a¾ do dùchodu jako technik.
Kromì práce ve fabrice a uèení musel také pomáhat doma v horách na hospodáøství.
„U nás se mluvilo po našemu, po šlonsku. Je to polština a èeština. Také nìmèina. Za války uèitelé vùbec neumìli po slezsku, museli jsme se uèit nìmecky, rodièe povinnì také.
Partyzáni u nás v horách za války byli. Mstili se Nìmcùm. Koncem dubna v pìtaètyøicátém odvetou obsadili hory nìmeètí vojáci. Postøíleli spoustu lidí, partyzány i místní. Do školy pod Sto¾kem naházeli granáty. Mrtvé nalo¾ili na ¾ebøiòák, odvezli do Návsí na høbitov. Školu jsme pak mìli dlouho zavøenou, ¾ádný z uèitelù tam nechtìl uèit.
Ke konci války pøelétávaly pøes naše hory ohromné svazy amerických bombardovacích letadel. Le¾eli jsme v trávì a dívali se, zem se úplnì chvìla. Kvùli obelstìní radaru shazovali prou¾ky staniolu, jenom to šumìlo. My jsme je sbírali.
Na høebenech hor budovali Nìmci obranný val. V Návsí u Jablùnkova mìli opìrné body s kanony. Rusi o tom vìdìli, nešli pøes Jablunkovský prùsmyk, mìli by velké ztráty. Obešli kopce a od Wisly se z Èantoryje pøiøítili do Nýdku.
Boje u nás nebyly ¾ádné. I tak zùstala po Nìmcích spousta munice. Sbírali jsme patrony, byly mezi nimi i dum-dùm støely. Udìlali jsme poøádný oheò a u¾ byla kanonáda. Bylo to nebezpeèné, ale v deseti 
letech jsme nemìli ¾ádný rozum.
Po osvobození hlídali hranici mezi Polskem a Èeskoslovenskem Rusi. Nechodili po èáøe s gverama pìšky, jezdili na koních a kdy¾ cválali od Velkého Sto¾ku na Malý Sto¾ek a pøes Velký Sošov na Velkou Èantoryju, tak hory huèely. Byli to pøátelští lidé. Nìkdy jsme za nimi zašli. Øíkali jsme jim ba»ka ba»ka, víc rusky jsme neumìli. Zastavili. O dva roky staršímu bratrovi dali machorku, mnì desetiletému nic. Hranici hlídali a¾ do osmaètyøicátého roku.“
Dnes u¾ se kraj pod Velkou Èentoryjí zmìnil k nepoznání. Úmorná døina z hor vymizela. Z pùvodních obyvatel zùstaly na Filipce tøi rodiny. Ostatní chalupy jsou prodané, vìtšinou je mají Karviòáci a Ostraváci.
Na Filipku vede asfaltová cesta. A¾ ke školám jezdí autobus. I v horách jsou cesty zpevnìné. Po roce 1950 je všude zavedená elektøina. V ka¾dé chalupì televizor, koupelka, automatická praèka. Pro vodu u¾ se nechodí do studánky, je jí dost pro všechny z vyvrtané studny.
Gustav Sikora ¾ije s man¾elkou v Nýdku. Výhledu od rodinného domku na Slezské Beskydy dominuje Velká Èantoryje.
Richard Sobotka
Foto R. Sobotka:
Slezské Beskydy
Rozhledna na Velké Èantoryji (Vyrobily Tøinecké ¾elezárny v roce 2002, výška 29 m, poèet schodù 118)
Chata Velká Èantoryje
Sikora Gustav
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora