Kulturní úroveň

Již od útlého dětství mně byla rodiči vštěpována úcta ke kultuře.
“Jsme kulturní národ, tak se také podle toho musíme chovat,” říkávali rodiče a dělali co bylo v jejich silách, abych nerostl jako dříví v lese. To znamenalo, že místo hraní fotbalu jsem chodil s rodiči na výstavy, na koncerty, do divadla. Nejprve jsem se těmto radovánkám trochu bránil, ale když jsem zjistil, že výstavní síně přímo oplývají akty kyprých žen, kulturní vyžití tohoto druhu se mi začalo zamlouvat, zrovna tak jako lehce oděné baleríny ladně poskakující v Labutím jezeře.

Ze všech kulturních odvětví klasická muzika měla v naší rodině zvláště významné místo. To bylo tím, že jsme pocházeli z muzikantského rodu. Pradědeček Vojtěch Hřímalý byl hudební skladatel a žák Bedřicha Smetany, moje oblíbená teta Fé byla operní zpěvačka a profesorka na konzervatoři a její bratr byl také dobrý muzikant. I můj bratr měl na hudbu buňky, hrál na kytaru a chodil do houslí. Jen já jsem nikdy neměl na muziku žádný talent. Spíše naopak. Rodiče však tvrdošíjně věřili, že pílí se vypracuji, že hodiny hudby ve mně probudí muzikální geny a proto mě nejdříve zapsali do hudební školy a posléze, když mě z ní pro naprostý nedostatek talentu vyhodili, najali soukromého učitele hudby, profesora Břicháčka. Ten měl nesnadný úkol naučit mě hrát na housle, což se mu sice podařilo u bratra, ale já jsme přes veškeré úsilí totálně zklamal. Na tento krásný nástroj jsem vrzal tak hrozně až maminka prohlásila, že dělám hudební rodině ostudu a nakonec hodiny na housle odřekla.

Přesto, že jsem nikdy neměl hudební sluch, na koncerty jsem chodil rád. Zrovna tak jako v divadle, na koncertech měl člověk povznešenou náladu. Líbilo se mi prostředí, ve kterém se hrálo, líbili se mi slavnostně oblečení a vymydlení lidé, kteří na koncerty chodili a nejvíc mě fascinovaly oduševnělé tváře muzikantů a jejich alabastrové, křehké ruce. Klasickou muzikou jsem byl natolik unesen, že jsem většinou usnul. Prostě jsem si nemohl pomoci, ale v podvědomí jsem hudbu vnímal. Božské tóny klasické muziky daly lidem možnost zapomenout na denní starosti a neutěšený život. Daly jim příležitost alespoň na chvíli žít v oblacích…

Český národ měl vždycky blízko ke kultuře i když se dovedl někdy chovat pěkně nekulturně. Již na základní škole byla povinná hudební výchova a jako děti jsme se učili o životech a dílech předních hudebních skladatelů. Pamatuji si, jak rád jsem chodil do Smetanovy síně na školní koncerty, při kterých jsme i my, rozpustilí žáčci, byli zticha jako pěna, jako bychom si uvědomovali vzácnost prožité chvíle. Se školou se rovněž chodilo do divadel, i když to bylo trošku o něčem jiném, protože se navštěvovaly převážně nudné hry pokrokových sovětských dramaturgů. Také jsme kvůli tomu dávali hercům pěkně zabrat. Hlasitou mluvou a smíchem jsme představení rušili. Když byla hra obzvlášť nudná, sáhli jsme dokonce po praku a trefovali jsme se do potících se herců bábrlaty. Nejednou muselo být představení v Realistickém divadle kvůli našemu nepřístojnému chování přerušeno. I přesto jsme však již v mládí získali základní průpravu ke kulturnímu životu. Jen to, že jsme se museli obléknout do svátečního ukazovalo, že divadlo je něco, čeho si má člověk vážit jako kulturního daru.

Praha mého mládí oplývala stálými divadelními scénami, výstavními síněmi a koncertními místnostmi. V té době mělo hlavní město snad přes třicet kin. Zkrátka a dobře, Češi vždycky byli na vysoké kulturní úrovni.

Lásku a úctu ke kultuře jsem si přivezl do své nové země, Austrálie. Zlí jazykové tvrdí, že Austrálie je s kulturou na štíru. Je pravda, že se na povrch zdá, že Australané dávají přednost sportu, pití piva či jezdění do přírody před chozením za kulturou. Austrálie však neoslňuje pouze na sportovním poli. Jestliže má člověk o kulturu zájem možností je spousta. Že zde nemáme tolik stálých divadelních scén jako třeba v Česku je sice pravda, ale ty, které zde máme, jsou na vysoké úrovni. Jak architekturou tak obsahovou hodnotou. Stačí se zmínit o slavné Sydney Opera House nebo o Victoria Art Centru. To, že lidé o kulturu mají vřelý zájem a kulturní akce hojně navštěvují ukazuje skutečnost, že většina představení je vyprodána. Neexistuje snad střední škola, která by neměla svůj muzikální band. Snad každá holčička chodí do baletu. Každoroční školní představení, která jsou přenášena televizí svědčí o hloubce talentu mezi studenty. Zrovna tak se podivujeme nad talenty našich mladých zpěváků a tanečníků, zúčastňujících se populárních televizních soutěží. Byť země s nevelkým počtem obyvatel, Austrálie se může pochlubit řadou herců, hvězd stříbrného plátna, kteří prorazili v Hollywoodu, zrovna tak jako umělců, kteří byli odměněni Oscarem.

A jakpak je to s “kulturně vyspělou” českou komunitou v Austrálii jejíž příslušníci tak často kritizují nízkou kulturní úroveň Australanů? Posuďte sami: na nedávném vynikajícím koncertě trio Vivace vedené houslistkou evropského formátu, Australankou českého původu Ivanou Tomáškovou, se v kapličce naší kultury v melbournském Sokole, sešlo přesně dvanáct milovníků klasické muziky, převážně starších lidí! Bylo mi trapně. Styděl jsem se za to, co si asi o naší komunitě budou myslet dvě australské muzikantky.

Nebylo výmluv na špatné počasí nebo na nevhodnou hodinu. Prostě celkový nezájem, lhostejnost, letargie. Kam se poděli příslušníci mladší generace? Proč nepřišli jejich rodiče? Jsme přece kulturně vyspělý národ! Jsem si jistý, že kdyby se koncert pořádal jinde a byl by propagován mezi širší veřejností, sál by byl nabit do posledního místečka. Australané totiž milují klasickou hudbu. A co my? Co se stalo s naší láskou ke krásnému umění? Je náš vkus již natolik zkažen vstřebáváním laciné kultury importované z Ameriky, sledováním bezduchých televizních seriálů, filmů plných násilí, posloucháním šílené muziky, trávením času nad stupidními emaily, internetovou You Tube a honbou za hmotnými statky, že nedovedeme rozpoznat pravé kulturní hodnoty, které nás jako člověka vnitřně obohatí? Jsme skutečně již tak odcizení, že nedovedeme zaplnit sál ani když přijedou hostovat populární muzikanti z Česka? Proč dáváme přednost sezení u televize nebo u piva, před vstřebáváním něčeho hodnotného, něčeho skutečně “na výši?” Proč vyžadujeme, aby se zvali umělci z Česka, když potom mají organizátoři potíže prodat vstupenky a nakonec doplatí na svoji iniciativu finančně?

Nedovedu na tyto otázky odpovědět a je mi smutno. Nemohu uvěřit, že léta života v Austrálii z nás udělala duševní naháče. Že u nás nastala “Biafra ducha.” Chci věřit, že lidé dávají spíše přednost posloucháním muziky v útulném prostředí domova aniž by museli na koncerty jet dálku, ztrácet nervy v provozu a nakonec hledat parkování. Kdo ví? Jsme přece kulturní národ!