Hned na zaèátku øeknìme, ¾e tu dívku Olgu Knoblovou, co vidíme na fotografii, políbil mu¾; stalo se tak pøed víc ne¾ 70 lety a ona múza se jmenovala Jiøí Ohrenstein. Oba byli z Kutné Hory, hráli tenis v tamním klubu na Bylance a jeho rodièe mìli v Kollárovì ulici obchod. Jeho maminka, paní Berta, hrávala ochotnické divadlo a její tøi synové – nejstarší Ota, pak Jiøí a nejmladší Zdenìk – zdìdili nadání po ní. Dejme slovo paní Olze – teï na jaøe 2008 osmaosmdesátileté Olze Matasové: „Od deseti let jsme vyrùstali takøka spolu. Do primy a sekundy jsme chodili do kutnohorské reálky, od tercie jsem zaèala jezdit do gymnázia v Èáslavi a on do Kolína. Dennì jsme se vídali ve vlaku, z Kutné Hory do Sedlce jezdila – a snad dosud jezdí – malá lokálka. Nádra¾íèko v Kutné Hoøe bylo tenkrát malièké, vlak tahala malinká mašinka, a jen co jsem se vrátila domù a najedla se, u¾ jsem utíkala na tenis. On taky, bylo nás tam pár mladých tenistù, prostì krásné, bezstarostné mládí. Byla jsem v kvintì, kdy¾ mì po¾ádal o schùzku na Bylance. Nìkolikrát jsme se takto sešli a tu mì dnes zabolela vìta v jeho dopise Vìøe po¾ádal bych Tì, aby ses za mne provdala. Proè se jen tehdy naše cesty rozešly? Co kdyby za pár rokù takto po¾ádal mne a já bych se za nìho provdala? Tøeba by se mohl za druhé svìtové války zachránit, v¾dy» se to mnoha smíšeným man¾elstvím – on byl ®id - podaøilo. Já vím, jsou to zbyteèné výèitky po tolika desítkách let, ale snad mi prominete, ¾e jsem se vám s nimi svìøila. A co chcete ještì slyšet? Na Bylance byl lesíèek, dost pøíkrá cestièka k nádherné studánce dole, co je v ní vidìt, jak pramení. Tam jsme chodívali, a kdy¾ u¾ to chcete všecko vìdìt, tak u ní mì ten student dvakrát políbil. Já si od té doby øíkám, ¾e mì políbila múza, a to jsem nevìdìla, ¾e z nìj bude takový básník,“ vzpomíná paní Olga. Po desítkách let napsala i báseò Snìní, k ní¾ je dole na peèlivì uchovávaném rukopisném strojopisu - vyvoláte si ho tady - pøipsáno Jiøímu Olga.
Vìø, Jirko, èasto vzpomínám,
jak na tenise ka¾dý den
byl v samou radost promìnìn
tak, jak mládí pøálo nám.
Jak tehdy stezkou na Bylance
bez strachu ze závrati
spìchávali jsme uhøátí
k naší malé studánce.
kdy¾ mnohé zatemní
víc ne¾ pùlka století,
pøece nevymizí z pamìti
š»astné chvíle onìch dní.
Po komensku názornì, o koho tehdy šlo: Ten Jiøí Ohrenstein mìl dva bratry - známe je pod pseudonymy jako Otu Ornesta a Zdeòka Ornesta. Ale radìji pomalu a popoøadì.
Ota, vlastním jménem Ota Ohrenstein (1913-2002), dramaturg a pøekladatel, emigroval na jaøe 1939 do Anglie, kde pùsobil mj. s Pavlem Tigridem v BBC, a 1950-1972 byl øeditelem Mìstských divadel pra¾ských. V roce 1977 ho komunisté odsoudili na tøi a pùl roku nepodmínìnì za trestný èin podvracení republiky - napomáhal dovozu literárních dìl zakázaných autorù do zahranièí. Otec herce, re¾iséra, pøekladatele i textaøe Jiøího Ornesta a Ester Janeèkové, hereèky a moderátorky televizního poøadu Pošta pro tebe.
Zdenìk, vlastním jménem Zdenìk Ohrenstein (1929-1990), byl spolu s dalšími chlapci ze ¾idovského sirotèince v terezínském ghettu 1942 odvleèen do Osvìtimi a nakonec zázrakem pøe¾il v Dachau. My ho znali jako herce Divadla S. K. Neumanna, dnešního Divadla Pod Palmovkou.
Jiøí, vlastním jménem Jiøí Ohrenstein (*1919), byl básník Jiøí Orten – ten byl 30. srpna 1941 zachycen projí¾dìjící nìmeckou sanitkou a následkùm tì¾kého zranìní podlehl o dva dny pozdìji v den svých 22. narozenin. Zanechal po sobì nejen literární dílo, ale také snoubenku Vìru Fingerovou (v Ortenových verších V. nebo Vìra; ta, neprovdaná, šla dokonce Ester Janeèkové za kmotru).
Nu a tady navazujeme na naši rychnovskou Olgu Matasovou, aktivní a èinorodou, navíc amatérskou malíøku i básníøku, a nezapomeòme, ¾e matku dvou dìtí (pámbu mnì dal hodné dìti) Teï u¾ ty dìti jsou taky v dùchodu - syn, který byl mana¾erem velké elektrárenské spoleènosti v Kanadì, ¾ije v té daleké zemi a dcera v jedné vesnici u Dobrušky. Dùvìrnì se znala se spisovatelem Františkem Ko¾íkem, s Jarmilou Loukotkovou (Navzdory básník zpívá), Karlem Krpatou (zfilmované Poèestné paní pardubické), dopisovala si s pøekladatelem Ludvíkem Kunderou, básníkem Františkem Hrubínem, knìzem Tomášem Halíkem (jeho tatínek byl poøadatelem Èapkových spisù), arciopatem bøevnovského kláštera Anastázem Opaskem, s novináøem Pavlem Tigridem, s legendárním tenistou Jaroslavem Drobným, s hudebním skladatelem Jindøichem Jindøichem, s malíøskou rodinou Hudeèkových, s literárním kritikem Františkem Èerným (podle nìj byl Jiøí Orten nejvìtší národní metafyzik po Máchovi), s pediatrem Josefem Švejcarem, s herci Františkem Šlégrem (mj. pøedstavitlem profesora Kolíska ve filmu Škola – základ ¾ivota), Jiøinou Petrovickou, Otomarem Korbeláøem, Jiøím Dohnalem (byl jí na svatbì za svìdka) a s Olgou Scheinpflugovou; naše paní Matasová, která je velkou obdivovatelkou jejího man¾ela Karla Èapka, má ve svém pokojíèku i koutek tohoto spisovatele.
Jejím švagrem z prvního man¾elství (v nìm se narodily ony dvì dìti) byl legendární zpravodajec brigádní generál František Moravec (1895 -1966), šéf zpravodajského oddìlení generálního štábu pøed válkou a bìhem ní. Ten spoleènì s dalšími zpravodajci odletìl 14. bøezna 1939 s cennými dokumenty z republiky a unikl tak nìmecké okupaci Èeskoslovenska (Kdy¾ uletìl, pøišlo za námi gestapo. Chovala jsem Janu, bylo to hrozný.) V Anglii øídil v letech 1940-45 naši exilovou zpravodajskou slu¾bu, známou jejími hodnotnými informacemi. Mimo jiné právì on je pova¾ován za autora plánu na atentát na Heydricha. V roce 1945 se vrátil do osvobozeného Èeskoslovenska, byl však poslán na nucenou dovolenou. Teprve na jaøe 1946 byl jmenován velitelem divize v Mladé Boleslavi, ale v únoru 1948 byl z této funkce odvolán. V bøeznu tého¾ roku opustil republiku a odešel do americké zóny v západním Nìmecku. V letech 1951 - 1952 øídil z Vídnì skupinu OKAP, vysílající do Èeskoslovenska agenty pro sbìr informací. V dalších letech pracoval jako poradce na americkém ministerstvu zahranièních vìcí a zemøel 26. èervence 1966 ve Washingtonu. Od roku 1999 jeho jméno nese 601. skupina speciálních sil Armády Èeské republiky. In memoriam byl roku 1991 vyznamenán Øádem Milana Rastislava Štefánika.
Kdy¾ u¾ jsme v Rychnovì, pak naproti gymnáziu v ulici Jiøího Šlitra ¾il plukovník František Fryè, jeden z onìch jedenácti, tehdy škpt. pìch. František Fryè, odborník na šifry, kódy a spojení s odbojem, zvláštì rádiového. Za války byl zapojen do skupiny generála Františka Moravce v rámci IV. oddìlení Ministerstva národní obrany v Londýnì, v èase konèící války mìl povinnost støe¾it tzv. šifrovací klíè a po ní pùsobil jako vedoucí oddìlení šifry na ministerstvu zahranièních vìcí u Jana Masaryka (rád na nìj vzpomínal). Krátce po Únoru byl poprvé zatèen a po tøítýdenní vazbì propuštìn z pankrácké vìznice. V dubnu 1948 byl zatèen opìt, propuštìn v èervnu a mezitím rodina byla vystìhována z pra¾ského bytu do Rychnova. Sem také za ním pøijela Státní bezpeènost a zaèalo tøíleté období výslechù, vyšetøování a vìznìní v Mladé Boleslavi i v Opavì. Dokonce byl obvinìn z vra¾dy Jana Masaryka. Odvolal se, vyšetøování pokraèovala a následovalo nové obvinìní z napomáhání k útìkùm na Západ. V roce 1952 byl zaøazen do tábora nucených prací, z nich¾ byl fyzicky zesláblý a nemocný tì¾kým astmatem po roce ze zdravotních dùvodù propuštìn. Nikde nemohl najít práci, a¾ rychnovský pokrývaè Zeman ho pøijal jako skladníka, pracoval také v Rašovicích u Týništì nad Orlicí v písníku, ale stálého dohledu StB se nezbavil do konce ¾ivota. 21. listopadu 1968 se doèkal obèanské rehabilitace, nikoliv vojenské. Nemocný vypomáhal urèitý èas v Okresním archivu v Rychnovì nad Knì¾nou. Pravdu mìl plukovník Koláèek, kdy¾ se s ním nad jeho rakví louèil, ¾e za normálních pomìrù by se s ním louèila èestná vojenská jednotka. Za svoji èinnost byl vyznamenán mnohými ès. i zahranièními vyznamenáními. 10. bøezna 2000 byl vyznamenán in memoriam za pøínos zahranièní slu¾bì ÈSR a vìrnost Masarykovým ideálùm èestnou hodností "velvyslanec s pamìtní medailí".
Dáno do rychnovských souvislostí: František Fryè se o¾enil s Jarmilou Máslovou, pocházející z Rychnova nad Knì¾nou. Jeho rodina v záøí 1939 tajnì pøešla hranice do Polska, dále po Francie a po roce do Anglie. Sestra paní Fryèové Miluška Šustrová, její¾ man¾el rovnì¾ zastával dùle¾ité místo v èeskoslovenském zahranièním odboji na ministerstvu obrany v Londýnì, nechtìla opustit svou nemocnou matku v Rychnovì. Královéhradeckým gestapem pak byla zatèena a potom zahynula v koncentraèním táboøe Osvìtim.
Dokonèeme, kde jsme zaèali: Druhý man¾el paní Olgy Miloslav Matas, notáø a obhájce ve vìcech trestních, byl komunisty odsouzen na 11 let za èlenství v Legii svobody a strávil ve vìzení – a¾ do amnestie – 7 let. Jeho spoluvìznìm v Leopoldovì byl mj. arciopat bøevnovského kláštera Anastáz Opasek. Miloslav Matas zemøel jako 64letý v Podbøezí u Dobrušky, kde jeho man¾elka po jedenáct let dìlala na zámeèku Skalka sama prùvodkyni, správkyni i uklizeèku.
z Kutné Hory, hráli tenis v tamním klubu na Bylance a jeho rodièe mìli v Kollárovì ulici
obchod. Jeho maminka, paní Berta, hrávala ochotnické divadlo a její tøi synové – nejstarší Ota, pak Jiøí a nejmladší Zdenìk – zdìdili nadání po ní. Dejme slovo paní Olze – teï na jaøe 2008 osmaosmdesátileté Olze Matasové: „Od deseti let jsme vyrùstali takøka spolu. Do primy a sekundy jsme chodili do kutnohorské reálky, od tercie jsem zaèala jezdit do gymnázia v Èáslavi a on do Kolína. Dennì jsme se vídali ve vlaku, z Kutné Hory do Sedlce jezdila – a snad dosud jezdí – malá lokálka. Nádra¾íèko v Kutné Hoøe bylo tenkrát malièké, vlak tahala malinká mašinka, a jen co jsem se vrátila domù a najedla se, u¾ jsem utíkala na tenis. On taky, bylo nás tam pár mladých tenistù, prostì krásné, bezstarostné mládí. Byla jsem v kvintì, kdy¾ mì po¾ádal o schùzku na Bylance. Nìkolikrát jsme se takto sešli a tu mì dnes zabolela vìta v jeho dopise Vìøe po¾ádal bych Tì, aby ses za mne provdala. Proè se jen tehdy naše cesty rozešly? Co kdyby za pár rokù takto po¾ádal mne a já bych se za nìho provdala? Tøeba by se mohl za druhé svìtové války zachránit, v¾dy» se to mnoha smíšeným man¾elstvím – on byl ®id - podaøilo. Já vím, jsou to zbyteèné výèitky po tolika desítkách let, ale snad mi prominete, ¾e jsem se vám s nimi svìøila. A co chcete ještì slyšet? Na Bylance byl lesíèek, dost pøíkrá cestièka k nádherné studánce dole, co je v ní vidìt, jak pramení. Tam jsme chodívali, a kdy¾ u¾ to chcete všecko vìdìt, tak u ní mì ten student dvakrát políbil. Já si od té doby øíkám, ¾e mì políbila múza, a to jsem nevìdìla, ¾e z nìj bude takový básník,“ vzpomíná paní Olga. Po desítkách let napsala i báseò Snìní, k ní¾ je dole na peèlivì uchovávaném rukopisném strojopisu - vyvoláte si ho tady - pøipsáno Jiøímu Olga.
Ota, vlastním jménem Ota Ohrenstein (1913-2002), dramaturg a pøekladatel, emigroval na jaøe 1939 do Anglie, kde pùsobil mj. s Pavlem Tigridem v BBC, a 1950-1972 byl øeditelem Mìstských divadel pra¾ských. V roce 1977 ho komunisté odsoudili na tøi a pùl roku nepodmínìnì za trestný èin podvracení republiky - napomáhal dovozu literárních dìl zakázaných autorù do zahranièí. Otec herce, re¾iséra, pøekladatele i textaøe Jiøího Ornesta a Ester Janeèkové, hereèky a moderátorky televizního poøadu Pošta pro tebe.
zpravodajec brigádní generál František Moravec (1895 -1966), šéf zpravodajského oddìlení generálního štábu pøed válkou a bìhem ní. Ten spoleènì s dalšími zpravodajci odletìl 14. bøezna 1939 s cennými dokumenty z republiky a unikl tak nìmecké okupaci Èeskoslovenska (Kdy¾ uletìl, pøišlo za námi gestapo. Chovala jsem Janu, bylo to hrozný.) V Anglii øídil v letech 1940-45 naši exilovou zpravodajskou slu¾bu, známou jejími hodnotnými informacemi. Mimo jiné právì on je pova¾ován za autora plánu na atentát na Heydricha. V roce 1945 se vrátil do osvobozeného Èeskoslovenska, byl však poslán na nucenou dovolenou. Teprve na jaøe 1946 byl jmenován velitelem divize v Mladé Boleslavi, ale v únoru 1948 byl z této funkce odvolán. V bøeznu tého¾ roku opustil republiku a odešel do americké zóny v západním Nìmecku. V letech 1951 - 1952 øídil z Vídnì skupinu OKAP, vysílající do Èeskoslovenska agenty pro sbìr informací. V dalších letech pracoval jako poradce na americkém ministerstvu zahranièních vìcí a zemøel 26. èervence 1966 ve Washingtonu. Od roku 1999 jeho jméno nese 601. skupina speciálních sil Armády Èeské republiky. In memoriam byl roku 1991 vyznamenán Øádem Milana Rastislava Štefánika. 
šifry, kódy a spojení s odbojem, zvláštì rádiového. Za války byl zapojen do skupiny generála Františka Moravce v rámci IV. oddìlení Ministerstva národní obrany v Londýnì, v èase konèící války mìl povinnost støe¾it tzv. šifrovací klíè a po ní pùsobil jako vedoucí oddìlení šifry na ministerstvu zahranièních vìcí u Jana Masaryka (rád na nìj vzpomínal). Krátce po Únoru byl poprvé zatèen a po tøítýdenní vazbì propuštìn z pankrácké vìznice. V dubnu 1948 byl zatèen opìt, propuštìn v èervnu a mezitím rodina byla vystìhována z pra¾ského bytu do Rychnova. Sem také za ním pøijela Státní bezpeènost a zaèalo tøíleté období výslechù, vyšetøování a vìznìní v Mladé Boleslavi i v Opavì. Dokonce byl obvinìn z vra¾dy Jana Masaryka. Odvolal se, vyšetøování pokraèovala a následovalo nové obvinìní z napomáhání k útìkùm na Západ. V roce 1952 byl zaøazen do tábora nucených prací, z nich¾ byl fyzicky zesláblý a nemocný tì¾kým astmatem po roce ze zdravotních dùvodù propuštìn. Nikde nemohl najít práci, a¾ rychnovský pokrývaè Zeman ho pøijal jako skladníka, pracoval také v Rašovicích u Týništì nad Orlicí v písníku, ale stálého dohledu StB se nezbavil do konce ¾ivota. 21. listopadu 1968 se doèkal obèanské rehabilitace, nikoliv vojenské. Nemocný vypomáhal urèitý èas v Okresním archivu v Rychnovì nad Knì¾nou. Pravdu mìl plukovník Koláèek, kdy¾ se s ním nad jeho rakví louèil, ¾e za normálních pomìrù by se s ním louèila èestná vojenská jednotka. Za svoji èinnost byl vyznamenán mnohými ès. i zahranièními vyznamenáními. 10. bøezna 2000 byl vyznamenán in memoriam za pøínos zahranièní slu¾bì ÈSR a vìrnost Masarykovým ideálùm èestnou hodností "velvyslanec s pamìtní medailí".