Pamìtníci, vzpomínejte!Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
T E N K R Á T (støípky vzpomínek televizních)
Venca - Dlouhá puška
„Hovada, cukrárny, vinárny, kavárny, hospody i plovárny, všechno je otevøené, jdìte do prdele a zítra ráno v osm zase tady.“
Tak zahajoval svùj ranní rozvoz do zamìstnání par»ák Venca Drobínek. Bylo léto, horké léto roku 196… a mìl jsem pøed sebou krásný den. Nakoupil pár rohlíkù, trochu zeleniny a vyrazil na svùj oblíbený rybník Bøve, kousek od Prahy. Cestou pìšky, od koneèné v Motole, pøes Bílého beránka a Zlièín jsem se vrátil ve vzpomínkách na léta vojenské základní slu¾by v této lokalitì, nìkdy potkal i nìkterou z pøítelkyò z té doby. Po desáté u¾ zalehával, spokojený a plaváním osvì¾ený, na vyhøáté hrázi rybníka. Trochu jsem pokukoval po pøítomných sleènách, trochu vzpomínal…
Po návratu z vojny, v listopadu bylo neveselo, truchlivo, co si poèít? Na vysokou mì nevzali, kádrové problémy jsem sice podstatné nemìl, ale co dál jsem netušil. Trochu knihomol, lákal mì svìt divadla a filmu, ale umìlecké ambice mne netrápily. Pomohl starší bratr.
V Èeskoslovenské televizi, tenkrát v témìø embryálním stavu, pøijímali na funkci rekvizitáø. Pøihlásil jsem se a uspìl. A krátce po návratu z vojny nastoupil za 1 050 Kè hrubého platu jako rekvizitáø v Mìš»anské besedì ve Vladislavovì ulici. Naivní Jeník Ratkin v høíšném Babylonu, nebo Hloupý Honza ve svìtì vzdìlancù? Asi od ka¾dého trochu. Byl to zvláštní svìt. Chlouba mìš»anstva byla provizornì adaptována na televizní studio, dùraz byl kladen pøedevším na zajištìní technických parametrù vysílání. Pomocné provozy doslova ¾ivoøily ve støedovìkých podmínkách. Jako rekvizitárna byla upravena snad bývalá konírna, v její¾ pøední èásti byl masivní a funkèní kamenný ¾lab, zadní slou¾ila jako kanceláø, šatna a úlo¾na cennìjších rekvizit. Pøi noèním natáèení poslou¾ila i jako noclehárna.
Jako všude a v¾dy v socialismu - to nejlepší v té konírnì byli lidé. Byla to neuvìøitelná smìsice rùznì zkrachovalých existencí. Ohluchlý hudební virtuos, politicky nespolehlivý vzdìlanec z lepší rodiny, jeden z králù podsvìtí, renomovaný pasák, staøí manuálové z Barrandova, kteøí pamatovali sladké èasy prvorepublikové. Šéfoval tomu jediný, práce se štítící soudruh, v kuloárech podøízenými titulovaný soudruh Zrùdek. Ovšem skuteèným šéfem byl par»ák Venca Drobínek, pøezdívaný také Dlouhá puška. Bývalý kapitán mìstské policie, šlachovitý, témìø dvoumetrový Moravák, který se umìl adaptovat v ka¾dém re¾imu a bez problémù pøe¾il i pøechod od policie k manuální práci. Sám umìl za práci vzít a poznal také, kdo má obì ruce levé a na koho je spolehnutí.
Venca mìl oficiální podnikový pøíjem pouze jako kapesné na èasté návštìvy vybraných pra¾ských hostincù a zejména vináren, nebo» jeho moravské vyznání ho táhlo více k vínu. Jako pivaø pøíliš nevynikal, ale jeho výdr¾ pøí exkursích po vinárnách byla legendární. Ostatnì, ovìøil jsem si to na vlastní kù¾i. Krátce po nástupu do zamìstnání mì vzali kolegové, vedeni Vencou, na zasvìcovací jízdu. Kdy¾ jsem po pùlnoci, témìø nemobilní, chytal taxíka, táhlo zdravé jádro party dál, noèní Prahou. Laskavá a moudrá maminka mì ošetøila natolik, ¾e ráno jsem se dostavil do práce v pøijatelném stavu. Venca pøišel se zbytkem pretoriánù rovnou z flámu.
Legendární byly i Vencovy hodinky znaèky Titus Airo. Kdy¾ sedával ve vinárnách, oblo¾en ztrestanými lahvemi, zjistil obèas, ¾e nemá na další útratu. A tu pøišla øada na známé hodinky, povìstné mezi vìtšinou vrchních. Venca hodinky obèas zastavil, ale v¾dy a vèas vyplatil. Staèilo zorganizovat, nebo i vlastnoruènì provést, stìhování nìkoho ze známých a kamarádù. Erární auta byla k dispozici, ochotné ruce také a zisk se dìlil spravedlivì... pokud nepoèítáme stát. Soukromá stìhovací firma na státní útraty, to byl hlavní zdroj Vencových pøíjmù. Patøila k tomu i pro nìj samozøejmá loajalita k re¾imním bossùm. Pøe¾il u¾ také nìkolik re¾imù a vìdìl své.
Venca byl ovšem umnì zakonspirován. Volnìjší dny trávil ve své oblíbené restauraci Ideál v Truhláøské ulici. Dìlal jsem mu po èase jakéhosi tajemníka, který vyøizoval nutnou administrativu a jistil poklid par»áka. Bylo na mnì, abych rozhodl o stupni nebezpeèí. Bì¾né problémy jsem øešil sám, kdy¾ pøišel komplikovanìjší provádìl jsem slo¾itý konspiraèní rituál. Vìdìl jsem naprosto bezpeènì, ¾e Venca sedává ve formance, hned vedle výèepu, kde bylo jeho èestné místo. Nešlo ovšem zavolat šéfa hospody a øíci: Dejte mi pana Drobínka. Na takovou ¾ádost reagoval šéf velmi nerudnì a odtušil, ¾e nikoho takového nezná. Pouèen jsem ¾ádal šéfa, aby se pozeptal, zda v sále není pan Drobínek. Po chvíli pøišel Venca k telefonu s obligátním: Co je, hovado? Vysvìtlil jsem problém, vyslechl pokyny, eventuálnì pøíslib návratu, a malér byl za¾ehnán.
Venca byl respektovaný šéf. Rozumìl práci a vìdìl, ¾e na jeho „hovada“ je spolehnutí. ®ádný z nich se neohánìl pracovní dobou, kdy¾ bylo v sezónì nutné pracovat i dvacet hodin dennì. Vyspat se na koších v rekvizitárnì v dobì zkoušek a vysílání nebyl problém. Kdy¾ pøišla sezóna v televizi tenkrát okurková - letní mìsíce, Venca nepo¾adoval dodr¾ování pracovní doby. Sám vyhánìl své stìhováky za zábavou.
Josef Hejna
