Pamìtníci, vzpomínejte!Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
V Ráji
Koneènì jsem v Ráji. Mìl bych být spíš v pekle, leè zaplatil jsem si Ráj, a tak spoèívám.
Ráj je na kopci, v pøítomnosti, aèkoliv jsem pøijel hledat dìtství. Vím, ¾e nìkteré vìci ji¾ nikdy nenajdu. Dìtství le¾í hluboko, nepøedstavitelnì hluboko v minulosti, proti proudu èasu. Proud je silný. Silnìjší ne¾ touhy. Nepøemù¾e ho ani síla penìz, èi jiných statkù a nedostatkù. Proto jsme si vymysleli vzpomínky a utíkáme se k nim, jako zbabìlci stojící proti drsnému ¾ivotu, jako malý pes stojící pøed velkým. Štìkáme a štìkáme. Dìláme, ¾e toho velkého se¾ereme a pøi tom mu nestojíme ani za zakousnutí, abychom mu náhodou neuvízli mezi zuby. A» dìláš, co dìláš, stejnì umøeš.
Pøesto, nebo snad právì proto, se vracím na místo èinu a posiluji se na tuto událost svou "Nejbli¾ší". Jsme penzionováni v penzionu V Ráji, aèkoliv penze je zatím daleko, skoro jako to dìtství. Mùj slabší zrak ji zatím nedohlédne, ale tuší, ¾e musí existovat. To, ¾e jsem mìl dìtství, je na rozdíl od penze reálná, by» dávná zkušenost a já jsem tomu rád.
Splním si svùj dìtský sen. Vyšplhám se na Bradlo a Hùrku, objevím starobylý hrad, potkám nebo vyhledám dávné spolu¾áky ze základní školy a pøidám své kroky na prošlapaných cestách dìtství.
Èerná hora je stále èerná.Je nejmohutnìjší souèástí horizontu, je stále stejnì depresivní a zdá se, ¾e jediná nepodléhá èasu. Všude kolem po kopcích pøibyly vì¾e. Èervená svìtla neblikají, jen tiše a nápadnì svítí. Pøibylo letadel na obloze. Jsou výš ne¾ ta z dávného dìtství. Létají dál, pøepraví víc pasa¾érù a dnes u¾ létají na všechny strany. Ne jako za mlada. Jen nevidím vìtronì. Kánì si brázdí oblohu. Asi praprapravnuk kánìte z mého dìtství. Ale mo¾ná taky pochází odjinud, mo¾ná je pùvodem místní. Neodpovídá na moji nevyøèenou otázku o pùvodu. Ještì asi není v EU a nemá certifikát. Zatím…
Kdy¾ nás „Naši“ pøivá¾eli autem, nepoznal jsem po ètyøiceti jednom roku Nové Zámky. A¾ nìkde v pùlce vesnice jsem si uvìdomil, ¾e jsem vstoupil do krajiny svého srdce. Silnice vedla jinak, domy byly jiné, bylo jich víc a Bradlo bylo ni¾ší. A¾ v Dolní Olešnici bylo všechno pøibli¾nì stejné.
Domy, silnice, kopce a potok byly tam, kde bývaly. I já byl, jak jsem býval.
Snad!Ano, támhle je školka. Od dob školky nenávidím dr¾kovou polévku!
Vaøila se hned vedle tøídy a síla nevùnì mi zvedá ¾aludek ještì dnes. Od té doby si slovo “musím” spojuji s touto polévkou, a kdy¾ musím, ale “nemusím, tak mì nikdo nedonutí k “musím“. Sám si urèuji, co “musím, a pak o tom u¾ nepøemýšlím, abych náhodou nezacítil dr¾kovku. Pak bych u¾ ani nemohl nepøemýšlet o “musím!“ a urèitì bych nemohl “muset“. Jednoduché,¾e! Jsem jak ten slintající Pavlovùv pes. Pøesto školka stojí a já se jí nepomstil. Stojí opodál, pod velikým kopcem a je v zásadì milá. Kolik u¾ jí prošlo generací, kolik u¾ v ní bylo uvaøeno polévek. Nad ní je obrovská holá stráò a pøesto nemáte pocit, ¾e by té školce ubli¾ovala. Existují koaxiálnì, souznìjí a já u¾ si nedovedu pøedstavit, ¾e by to mohlo být jinak.
I kostel je na svém místì. Ne, není pro mne symbolem víry. Je to jen ta dávná a vznešená budova, vznášející se v prostoru. Teï mám zrovna oèi vtisknuté do skla a poznávám naši roubenku, která u¾ není roubenkou. Je omítnuta bíle, není u¾ roubenou a zahrádka u¾ také není zahrádkou. Jarda si uvìdomil, jak jsem na mìkko, jede pomalu, ale domek u¾ se posouvá pryè z výhledu a já vidím hospodu, potom druhou, dùm vzdálené tety a mou blízkou školu. Potom den konèí.
Druhý den je dnem pevného charakteru mé Nejbli¾ší. Aè s nízkou kondicí, vítìzí a krok za krokem zkracuje vzdálenost na kopec mého dìtství. Takový provoz na silnici nebyl za mého dìtství ani pøi prùjezdu Závodu míru! Kamiony nás míjejí v centimetrových vzdálenostech, i kdy¾ jdeme vlastnì napùl v pøíkopu. Vše se posouvá kolem nás jako vèera, jen ponìkud pomaleji a v protismìru. Všude kolem jsou ovce, dost vývìsných reklam a zavøených restaurací. Spoleènost se polarizovala. Jestli¾e Pepík bydlí tam, co bydlíval, je zámecký pán. Bílý dvojdùm záøí za potokem jako zámeèek, vedle nìj se krèí jeho dìtská chaloupka, kterou si, šikulka, kdysi v mládí postavil. Jen mi pøipadá ta chaloupka taky nìjak vìtší. Nevím…
Konzum u¾ neexistuje. Neexistuje u¾ ani kampelièka. Tam, kde stával starý státní statek stojí nový velký dùm. A kostel? Je tam! A je stejný, ba co dím, je hezèí. Padá mu sice ochranná zeï, ale ta se u¾ také opravuje. Bì¾ím se podívat na naší hrací stodolu. Není…
Stojí u¾ jen základy. Kde teï asi mají dìti temný vesmír, kde si teï dìlají chodby v senì?
U¾ jsme dokráèeli do Nových Zámkù. Pošta je poštou a hospoda hospodou. Jinak u¾ nic není, jako kdysi bývalo. Jdeme dolù k potoku, kde ruská tì¾ební spoleènost tì¾í èeské granáty. Pár chlapù s rýèi a motyèkami se hrabe v štìrku a hledá èeské granáty. Jitèina chaloupka stojí. Je krásnì stejná, je krásnì roubená a Jitka je stále naší princeznou. Ta, kvùli které jsme se v první tøídì i chvílemi prali. Všichni jsme chtìli být princové. Naštìstí jsme z toho vyrostli. Tolik princù by svìt neu¾ivil. A Jitka tu dnes není. Urèitì se provdala do Tramtárie nebo ji ¾ivot zavál.
Pøed námi je nepokoøené Bradlo. Od této chvíle vede cesta u¾ jen do kopce. Nejbli¾ší u¾ zpomalila a já jdu za ní, abych jí nediktoval své tempo, chvílemi odpoèíváme a kocháme se. Tady to stále ještì znám. Tu i tam jsem v dìtství ještì vystoupal. Moje Nejbli¾ší, stateènost má tvoje jméno. Funíš jak dva sentinely, ale stoupáš. Kolem je les, veverka tu má na paøezu jídelnu a obèas pøed námi prchají srnky. Celé Krkonoše se pøed námi tyèí. Skoro to vypadá, ¾e Bradlo je jí výškou rovno. Ach, ta klamná perspektiva! Ještì tady a tady to znám. Ale u¾ je tu osudová zatáèka. Mùj dìtský Rubikon a za ním tera incognita. Nikdy jsem nebyl na tomto kopci výš. Stoupání je stále strmìjší, nucené zastávky èastìjší, ale cíl bli¾ší. Závìreèných sto metrù je skoro jako horolezecká stìna a pak jsme koneènì nahoøe.
Kde je hrad?!!! Podvodníci!!! Ne,v¾dy» to vlastnì ani není zøícenina. Zùstala jen nevelká plošina, kde teoreticky mohl stát tøeba Karlštejn nebo pastouška pantáty Bezouška. Zmatenì se vracím k ceduli. Je na ní napsáno Bradlo. Nìkdo nám ukradl hrad! Za námi se došplhala nìjaká rodinka, která pøišla z druhé strany, a její hlava mi sdìlila, ¾e u¾ pøed patnácti lety tu bylo stejné nic jako dnes. ®ádné zbytky okrouhlé vì¾e, ¾ádné zbytky hradeb. Jenom to nic. Bradlo je dobyto, ale hrad tu není. Není tu ani vrcholová kniha. Zbylo tu po ní jen pouzdro. Jdeme dolù a Krkonoše se nám klaní, nebo» jsme vítìzi nad jedním z jeho dorosteneckých kopcù.
U¾ jsme zase v údolí.V dálce je vidìt ¾ena, která se pøibli¾ováním konkretizuje. Nabývá tváøe a já tuším, doufám… To by mohla být Jitka… Nemám odvahu tykat, ptám se jí nepøímo a pak i pøímo. Ahoj Jitko. Já jsem Jirka. Pamatuješ si mì? Stojí jako zaøezaná, mluvit musím já, ona trochu lapá po dechu. Ztratil jsem se z jejího ¾ivota pøed jednaètyøiceti lety. Asi mi trochu slzí oèi. Ona má takový nepøítomný pohled, zve mnì dál, nabízí kafe. Ale já musím bì¾et dál, proto¾e Nejbli¾ší pokraèuje v cestì a moc to tu nezná. V¾dy» na mne poèká pøed hospodou! Mluvíme chvílemi oba, rychle si povídáme o ¾ivotì. O tom pro¾itém. Píše mi adresu, telefon, mluvíme o mo¾nosti tøídního srazu. Jim se to prý za tìch jednaètyøicet let nepovedlo.
Proboha, jak je stále krásnì stejná. Starší, ale stejná. To je nádhera! Louèím se a bì¾ím za Nejbli¾ší, podivnì povznesený a podivnì š»astný. Našel jsem kus dávného dìtství. Èert vem hrad,èert vem kamiony.
V hospodì nás obsluhuje snacha jednoho z tìch mladších dávných spolu¾ákù a nechávám ho pozdravovat. Tìch zpáteèních deset kilometrù bylo tì¾kých, dlouhých, ale nutných. Vedli nás zpìt do Ráje, blí¾ k vysnìné posteli, blí¾ k souèasnosti, blí¾ k realitì všedního dne.
Sám pak vyrá¾ím do Èisté. Jen tak, bez ambicí nìkoho potkat, nìco pro¾ít, na nìco zavzpomínat. Pomalu se stmívá, jdu po kraji silnice. I tu jsou domy opravené. Ne všechny, ale tøeba ten, kde bydlela a mo¾ná bydlí Vìra je opravený a kus je pøistavìn. Škola je stejná i hospody jsou stejné. U Krauzù je antukové høištì. Dva z šesti nohejbalistù jsou šediví jako já, ale naznám je, nebo jen nepoznávám. Zde jsem chodil
jen do devítky. Byl to m¾ik, ale pamatuji si ho. Jdu stále dál, stále do kopce a cítím se sám. Ne, sem nepatøím. Do tmy problikávají obrazovky satelitních televizí. Na zahradách se griluje a mluví. Je slyšet smích, nikde kytara, jen hudba z CD èi dokonce z rádií.
Náš bývalý domek skoro padá, ale u¾ se opravuje. Má nové a mladé majitele. Na pozemku se pasou tøi konì. Tady jsem nestihl být doma. Za rok se toho nedá moc stihnout. Ještì si prohlédnu pohádkovou zahradu.
Do tmy záøí èervené oèi èerta, blikají oèi bílé paní, rozsvìcuje se a zhasíná perníková chaloupka a vodník mì pozoruje vykulenýma oèima. Jsme národ hravý a nìkdy i dravý. Naštìstí. A pak u¾ jen dlouhá rovinka do Kalné, dvì patra po schodech, skoro spící Nejbli¾ší a postel.
Dá se najít dìtství?
Asi ano.
Snad ano.
Urèitì ano!
Tak skonèil druhý den v Ráji.
Ano, vrátil jsem se na místo èinu po 41 letech. Jsem náhle bohatší nebo» skuteènì zbohatnout se dá pouze srdcem a za¾itým. Proto¾e jsem si skoro všechny fotografie smazal, víc vám nemù¾u ukázat. Ale ta pampelišková louka je za všechny fotografie svìta. A já si øíkám, ¾e ji Vincent asi nikdy nevidìl. Jinak by ji pøece musel namalovat. A já píšu díl druhý a je mi krásnì. A vám té¾ pøeji krásné výlety proti proudu èasu.
Jiøí Suchánek
Další èlánky autora:
