Traduje se, ¾e první ly¾e do Èech pøivezl hrabì Jan Harrach, v roce 1892, který jimi vybavil své lesní dìlníky, aby se mohli lépe pohybovat v zasnì¾ených horách. Ly¾ování se ujalo a rychle rozšíøilo se na všechny vrstvy obyvatelstva. Mìsto Jilemnice se stalo nejvýznamnìjším støediskem èeského ly¾ování. Je oznaèována za „kolébku èeského ly¾ování“. Zdejší ly¾aøi zalo¾ili v roce 1894 první samostatné ly¾aøské sdru¾ení v èeských zemích a na Slovensku - „Èeský krkonošský spolek Ski“.
A jak to bylo doopravdy?
První, kdo jezdil na ly¾ích na èeské pùdì, podle historických dokumentù, byly dva synové mìstského rady Krause z Görlitz. Ti v zimì v roce 1880 pøijeli ke krkonošské Petrovì boudì a vzbudili velkou pozornost. Na to navazovaly aktivity jistého kapitána ve výslu¾bì Otto Vorwerga, který se usadil po ukonèení slu¾by v norské armádì okolo roku 1885 v podhùøí Krkonoš na Jelení Hoøe. Ta patøila Polsku. Byl velmi dobrý ly¾aø, podnikal výpravy na èeskou stranu Krkonoš, poøádal ly¾aøské kurzy v Rokytnici a nakonec pøispìl i svým èlánkem v novinách pod titulkem „Poutník po Krkonoších“ k propagaci ly¾ování. Èlánek byl zveøejnìn v roce 1891.
V roce 1886 uèitel Kajetán Baier upoutal pozornost ve svém okolí svými pokusy o jízdu na ly¾ích nedaleko Jánských Lázní, stejnì jako bratøi Adolfové u Jeleních bud.
V Praze a okolí je rozvoj ly¾ování pøipisován propagátoru ly¾í Josefu Rösslerovi-Oøovskému. Ten si nechal poslat z Norska od firmy Heyde první dva páry ly¾í ji¾ v roce 1887, které tehdejší celníci proclili jako vesla. Byly asi 2,5 metrù dlouhé s jednou holí. Oøovský poøádal spolu se svými pøíznivci vyjí¾ïky do okolí Prahy, na Letenskou pláò, do Královské obory, do Chuchle a podobnì.
Jako první výrobce ly¾í je podle písemných dokumentù urèen Koøenovský stolaø Rössler, který zhotovil první ly¾e ji¾ v roce 1889. A od roku 1890 se objevují záznamy o dalších výrobcích ly¾í v pohranièních horách.
Jan Buchar, øídící uèitel z Dolních Štìpanic u Jilemnice byl prvním uèitelem, který s dìtmi v zimním období v hodinách tìlesné výchovy také ly¾oval.V roce 1896 získal také povolení od školské správy k ly¾aøskému výcviku místo tìlesné výchovy. Jeho zásluhou se ly¾ování rozšíøilo i na další krkonošské školy.
Ly¾ování se rozšíøilo i na další oblasti Èech. Na Novomìstsku na Èeskomoravské vrchovinì se první ly¾aøi objevili ji¾ v osmdesátých letech 19.století. Zde kronikáøi pøisoudili prvenství fryšavskému revírníkovi Rudolfu Gabessamovi. První ly¾aøské závody se uskuteènily v roce 1910, 2. února, krátce poté, co z bruslaøského klubu vznikl Sportovní klub s vyhranìnou ly¾aøskou náplní. Prvním vítìzem byl tehdy Karel Mrkvièka z Nového Mìsta na Moravì. V dalších letech byly uspoøádány veøejné ly¾aøské kurzy, první tøi roèníky vedl tehdy nejlepší èeský ly¾aø Bohumil Hanè.
Bohumil Hanè patøil k nejlepším ly¾aøùm tehdejší doby. Hanè se narodil 19.11.1886 na Benecku. V osmém roèníku mezinárodních závodù na 50 kilometrù, v zimì v roce 1913, byl roèník rozdìlen na okruh turistický a závodní. Pùvodnì se jezdilo ve skupinì a a¾ závìreèné kilometry byly rozhodující. Závody v roce 1913 mìly zaruèovat bezpeènost vybranou trasou, oznaèenou tyèemi po celé délce a navíc kontrolory, kteøí na vybraných stanovištích mìli pøipraveno malé obèerstvení pro závodníky – termosku s teplým èajem, pomeranèe a èokoládu. Trasa byla kvùli nesjízdnosti na nìkterých úsecích pozmìnìna, na poslední chvíli. Jelo se: Labská bouda, Martinovka, sedlo mezi Šišákem a Mu¾skými kameny, Šišák, Martinovka, Snì¾né jámy, Violík, Tvaro¾ník, Novoslezká bouda, Vosecká, Tvaro¾ník, Violík, Harrachovy kameny, Krakonoš, Labská bouda. V druhém kole se jelo stejnì, ve tøetím od Labské boudy na Snì¾né jámy, Vilík, Harrachovy kameny, Krakonoš, Zlaté návrší k cíli Míseèné boudy – Rennerova bouda. V dobì startu bylo teplé poèasí a tak závodníci vyrazili jenom v košilích a kalhotách. Ale bìhem první hodiny závodu se poèasí zmìnilo, zaèalo pršet a pozdìji se zmìnilo na vánici s vichøicí. Závodníci postupnì závod vzdávali, jenom Hanè pokraèoval. Nakonec nemohl dál a zmrzl poblí¾ Zlatého návrší, stejnì jako jeho pøítel Václav Vrbata, který se na závody pøišel podívat a¾ z Jilemnice. Ten mu pùjèil svùj kabát a èepici. Nìmec Emmerich Rath našel Hanèe le¾ícího a pokoušel se ho dopravit do bezpeèí. Bylo to nad jeho síly, a tak ho nechal asi po pùl kilometru le¾et a rozjel se pro pomoc. Na Labskou boudu se dostal a ihned se ho vydala záchranná výprava hledat. Hanèe dopravili na Labskou boudu, ale o¾ivovací pokusy byly marné. V tu dobu našel místní Nìmec, který moc rozumu nepobral ly¾e a u nich le¾ícího èlovìka. Ten na nìj volal, ale on nerozumìl. A¾ kdy¾ pøišel na Míseèky, tak si vzpomnìl, co vidìl. In¾enýr Fischer, øeditel závodu nepochyboval, ¾e jde o Hanèe a tak se vypravil zpìt na Zlaté návrší. Tam mu¾e našel a mylnì se domníval, ¾e jde o Hanèe. Pøi transportu na Míseèky se setkal s lidmi, kteøí mu øekli, ¾e Hanè je na Labské boudì a mrtev. Po marných pokusech o o¾ivení neznámý zemøel. Druhý den v márnici ho bratr identifikoval jako Václav Vrbatu. O této události si lidé vypravují ji¾ skoro sto let. Co se ale skuteènì stalo v tìch asi dvou hodinách, kdy se Hanè setkal s Vrbatou, to se nikdy nedozvíme. Nìkterá fakta se vytrácejí, jiná zvelièují. A nám zbývá jen pøíbìh o velkém hrdinství a pøátelství mu¾ù, pøíznivcù ly¾aøství. A pro zajímavost, Hanèova man¾elka tehdy nechtìla, aby se závodu zúèastnil, byla ve vysokém stupni tìhotenství. Tento pøíbìh byl popsán v knize „Synové hor“ Františkem Ko¾íkem a „Na høebenech vichøice“ Miroslavem Rampou.