Ronnie, snooker a my
Pøed nìkolika dny jsem dostala od Zdeny mail, stálo v nìm:
Magdalenko zdravím tì, vím, ¾e jsem dlouho nepsala, ale sluníèko mì nenechalo sedìt u poèítaèe.
A pøece je jedna vìc, o které jsem v návaznosti na poslední uveøejnìnou èást z Ronnieho ¾ivotopisu psát chtìla. Kdy¾ jsem tu knihu èetla, asi poprve v ¾ivotì jsem pøemýšlela, jaké to musí být pro dìti uvìznìných lidí. Ony jsou vlastnì trestány stejnì jako ti odsouzení. Já vím, ¾e první reakce je, mìli na nì myslet ti, co nìjaký trestný èin spáchali. Ale víme, ¾e to není v¾dy tak èernobílé. Kdy¾ jsem potom pøekládala do diskuse kapitolu, ve které Ronnie mluví o tom jaký to byl pro nìho šok, vzpomnìla jsem si, ¾e jsem na internetu èetla èlánek, který se k tomuto problému vztahoval. Tak jsem hledala a hledala, a¾ jsem našla. A chvilku taky trvalo, ne¾ jsem ho pøelo¾ila. Tak¾e pokud tì to zajímá, tak tady je.
Snookerová hvìzda R. O´Sullivan v interview publikovaném v Action for Prisoners Families mluví o znièujícím dopadu z uvìznìní èlena rodiny.
23.7.2003 Ronnie zahájil provoz nové národní telefonické linky na pomoc rodinám uvìznìných, kdy¾ to budou nejvíce potøebovat a aby podporoval pøipravenost a posílení obecného pochopení úèinku uvìznìní na dìti a ostatní èleny rodiny. Okolo 150 000 lidí v Anglii a Walesu je ka¾dý rok dáno do vazby a odsouzeno do 138 vìzení po celé zemi. Aèkoli jejich rodiny neudìlaly nic špatného, jsou odsouzeni po boku jejich milovaných.
Otec Ronnieho O´Sullivana si momentálnì odpykává do¾ivotní trest. Ronnie dává exkluzívní interview Lucy Keenanové, koordinátorce National Helpline (Národní linka pomoci) a mluví o tom, jak se vypoøádal s tím, ¾e má otce ve vìzení.
Co si myslíš, ¾e by mìlo být uèinìno, aby se zlepšily vazby mezi vìzni a rodinami?
Propustit obèas vìznì zpátky k jejich rodinám! Nìkdy si myslím, ¾e mít lidi blízko domova je dobré. Vzdálenost je velmi dùle¾itá.
Všeobecnì se vám v nynìjší dobì sna¾í ztí¾it návštìvy. Sna¾í se, aby to bylo co nejslo¾itìjší. Ano, myslím si, ¾e by to mohli víc usnadnit.
Procestoval jsi Anglii a Wales, abys mohl navštívit otce ve vìzení. V kolika vìzení tvùj otec byl? Asi v 8 nebo 9......
Jaká byla tvoje první reakce, kdy¾ ses dozvìdìl, ¾e otec pùjde do vìzení?
Šok a hrùza, smutek a zlost.
Kde jsi dostal informace o tom, co se stalo?
Dozvìdìl jsem se to od mé mámy. Byl jsem ještì pøíliš mladý. Bylo mi 15 let. Máma mi øekla co se stalo, kde je a kde ho mù¾eme navštívit. Pamatuji si, ¾e to bylo tì¾ké, ka¾dý byl v šoku. Museli jsme zjistit kde je, kde ho mù¾eme vidìt, kde s ním mù¾eme mluvit. Jestli je v poøádku. Pouze jsme chtìli slyšet jeho hlas. Nevìdìli jsme co dìlat. Myslím, ¾e teï je to jiné, vlastnì si tím nejsem jistý.
Co tøeba ty a tvoje sestra? S jakými druhy reakcí jste se setkávali u pøátel a ve škole?
Ano, myslím, ¾e bylo øeèeno pár vìcí – mù¾ete to vzít osobnì. Jsou zde vìci, které mi byly øeèeny, které nebyly moc pìkné, ale, víte, u¾ mi to nevadí. Døíve ano, ale neukazoval bych nikomu slabost. Bylo to trochu stigma (cejch) a lidé vás soudí, ani¾ by vás opravdu znali. Myslí si, ¾e kdy¾ je váš otec vrah, tak vy musíte mít rádi násilí. Spousta lidí mi øíká, ¾e nejsem takový, jak oèekávali, ¾e budu, kdy¾ mì ve skuteènosti potkají, tak¾e se to stává tím typem vìcí, kdy vás lidi soudí, ani¾ by vás opravdu znali, jen podle vašeho pùvodu a rodiny.
Jaká byla tvoje první návštìva?
Pamatuji si moji první návštìvu velmi jasnì. Byl jsem tam jenom já a moje máma. Máma za ním chodívala ka¾dý den, kdy¾ byl ve vazbì. Kdy¾ jsem ho vidìl poprvé, bylo to hrozné, opravdu hrozné.
Vidìli jste se v místnosti plné jiných lidí?
Ano, bylo to v Brixtonu a byla tam velká dlouhá øada a on sedìl na jedné stranì a my na druhé. Byla tam pøeká¾ka, která nás oddìlovala.
Kdyby jsi mohl zmìnit jednu vìc týkající se návštìv, co by to bylo?
Chtìl bych více dnù a delší dobu kterou mù¾ete s tou osobou strávit. A nemuset zùstat uvnitø ale moci jít ven. Nechci zùstat ve vìzení, sedìt na zemi a mít piknik. Nìkterá vìzení mají návštìvy ka¾dý den.
Chtìl bys návštìvu celý den o vánocích?
Nìkdy jsem byl schopný jít na návštìvu ráno i odpoledne, dvojitá návštìva a všechno bylo dobré. Nìkdy bylo dobré být venku, víš, proto¾e všechno co jsi dìlal je být zavøený v místnosti a to mohlo být docela klaustrofobické. Nìkdy ses chtìl bavit a v návštìvní místnosti to bylo docela depresivní.
Co si myslíš o vybavení dìtských návštìvnických místností?
Ne to nejlepší., Nìkterá vìzení jsou lepší, ne¾ ta druhá. Byl jsem ve vìzení, kde 
mìli hrací prostor pro dìti a to je docela zabavilo. Ale nìkam jdeš na návštìvu a dìti se nudí, zaènou køièet a výskat. Mohlo by to být lepší. Ale nemají na to dost penìz.
Mluvil jsi o svém otci pìknì ve své knize, znamená to, ¾e jste si velmi blízcí a ¾e tì podporoval. Jak jsi zvládl udr¾ovat rodinu pospolu, zatímco on je uvnitø?
Myslím si, ¾e byl silnìjší ne¾ já a moje sestra, bìhem celé té doby a mo¾ná víc ne¾ moje matka. Je tím nejsilnìjším z rodiny a pokud vùbec nìco, tak on je tím dùvodem, proè jsem tím, èím jsem dnes, proto¾e kdybych mìl nìkoho, kdo se zhroutil ve vìzení, byla by to pro mì velká výmluva, abych si myslel, ¾e pokud to udìlal, udìlám to také. Ale on se dr¾el. Jeden druhého jsme hnali dále. Pokud mu není nejlíp, sna¾ím se ho hnát dál. Je to jako nejslabší èlánek – sna¾íme se udr¾ovat všichni silní, proto¾e kdy¾ jedna osoba není, mù¾e to zpùsobit rozpad a my nechceme, aby se to stalo. Je to o tom, být tu jeden pro druhého a není to lehké.
M & Z
