Skuteènì zamilovaná ¾ena vlastnì nikdy nemá svou osobnost; tvrdí, ¾e ji má, sna¾í se tomu vìøit, ale není to pravda. Ne! Pokou¹í se pochopit onu ¾enu, kterou by v ní milovaný mu¾ chtìl nalézt a takovou ¾enou se chce stát.
Moudrá slova.
Milovala jsem pøíli¹?
Sotva pár týdnù po mém pøesídlení jsem jako ka¾dý den èekala u okna, dychtivì vyhlí¾ejíce, kdy se objeví na horizontu jeho èervené autíèko, zabliká a ON pøijede z práce domù. Jako v¾dy jsem byla peèlivì upravena, dùm záøil èistotou, z kuchynì vonìlo jídlo a já se dìtinsky tì¹ila.
Toyotka vykoukla témìø v¾dy v 15.45 hodin.
Dá se pøesnì zdokumentovat, kdy se TO stalo.
Jendou, ve ètvrtek v 15,35 hod. mì obe¹el mráz. A hrùza.
Najednou mì napadlo, ¾e kdyby se mu nìco stalo, kdyby nepøijel domù, jsem v tomto prostøedí zcela ztracená. Sama. Nikdo o mì neví, nevím, na koho bych se obrátila o pomoc, moje angliètina byla den ode dne hor¹í místo, aby se lep¹ila. Navíc jsem opravdu nikoho neznala. Moje rodina, pøátelé a blízcí v Èesku - to bylo, bylo, bylo(!), ani na moment mne nenapadlo, ¾e bych se snad mìla èi vùbec mohla vrátit zpátky. Zakotvilo ve mì vìdomí, ¾e to prostì nelze, udìlala jsem krok pøes øeku, odkud není návratu.
ZÁVISLOST!
Blesklo mi hlavou. Totální, vyèerpávající závislost!
®iju jen díky jemu. Kdyby nebyl, nebyla bych ani já. Jak dlouho bych tu vydr¾ela? Mìsíc? Se zásobou jídla v lednici mo¾ná - a co potom?
Nestaèilo, ¾e jsem byla závislá finanènì, teï jsem byla závislá kompletnì a dokonale.
U¾ pøedtím jsem se sna¾ila dìlat v¹echno LÉPE ne¾ jeho bývalá ¾ena, být LEP©Í, dokonalej¹í. U¾ jsem ani neèekala na "pøíkazy", sna¾ila jsem se pøeèíst z jeho gest, pohybù a tváøe jeho pøání a pøedstavy o ideální ¾enì.
Èím více jsem se sna¾ila, tím více mne potkávaly pøíhody naprosto humorné - ov¹em humorné zùstávaly jen pro mne.
Po ka¾dé sebemen¹í katastrofì, která by mne doma rozesmála a dávala bych ji ráno k dobru pøi ranní kávì v kanceláøi jsem byla stále nejistìj¹í a vystra¹enìj¹í.
Èlovìk se chová k druhému tak jak mu on sám dovolí.
Prý.
Asi ano.
Dal¹í moudrost, která pluje kolem mne - láska odpou¹tí buï v¹echno nebo nic.
Já jsem odpou¹tìla v¹echno.
On nic.
První katastrofa
V ob
ýváku
byl krásný krb. Jeliko¾ jsem pøijela v zimních mìsících bylo po ránu chladno,
veèer té¾ a tak se "topilo" v krbu. Díky svému tatínkovi jsem umìla zatápìt
v kamnech, jeliko¾ mé dìtství nebylo obklopeno ústøedním topením a teplou vodou.
Dìkovala jsem Bohu, tatínkovi a ¹edesátým létùm v dobì socialismu, ¾e jsem umìla
vymést ro¹t, naskládat potøebné vìci, zapálit a pak postupnì pøikládat, a¾ se
domovem rozlilo pøíjemné teplo.
Byla jsem tak hrdá, ¾e to zvládám! Bez sáhodlouhého uèení a vysvìtlování co mám kde zmáèknout, nastavit.
Navíc mì to bavilo.
Kromì doná¹ení polen. Ta byla umístìna v gará¾i (pro první pomoc) a venku. V gará¾i byla tma a pod ka¾dým polenem èíhal nìjaký ¾ivoèich. Jen jsem sly¹ela ¹ustìní jak zdrhali do ni¾¹ích pater polen a tam na mne èekali zas do pøí¹tího dne. Potvory zákeøné!
V¾ila jsem se do role hospodynì. Kdy¾ u¾ jsem nevydìlávala a byla "k nièemu", budu peèovat o dùm, pozemek a o svého mu¾e. Rozhodla jsem se!
Pustila jsem se do v¹eho s takovou vervou, ¾e moje babièka v nebi musela urèitì k nebeskému lékaøi pro nové brýle. Mo¾ná se smìje je¹tì dnes. To je ta její vnuèka s nalakovanými nehty, pro kterou domácí práce byly nutné zlo? Naèanèaná fiflena, která se pohybovala ve vy¹¹ích kruzích, veèeøela v lep¹í spoleènosti a pro babièku byla v¾dycky trochu záhadou? Ta teï pobíhá jak slepice a opeèovává hnízdo? Andìlé, kamarádi, to musíte vidìt!
Myslím, ¾e v nebi nastal takový chaos, ¾e bylo povoláno andìlské komando.
Ov¹em nebylo to nic proti tomu, co se dìlo "dole".
Výkon poøádkového komanda bezchybnì zastával mùj miláèek. A dobøe!
Aby bylo v¹echno dokonalé, tak po vyèi¹tìní krbu, za¾ehnutí ohnì domácího, vytøení v¹eho dokola jsem v¾dy ustoupila o krok vzad. Zálibnì jsem si prohlédla své dílo.
"Co je¹tì? Co tomu chybí?", ptala jsem se sama sebe.
I tu se mnì zazdálo, ¾e na povrchu krbu se usadil nepatøièný prach.
Pryè s ním! Zavelela jsem si.
Smetáèek, lopateèku - a prach jsem jemnì smetla.
K mému údivu se ze smetáèku dlouhovlasého stal ve vteøinì skin.
No jo, tatínku! Doma jsme mìli poctivý smetáèek z pravých ¹tìtin! Tady to byla umìlohmotná mrcha, která pøi styku jen s mírnì teplej¹ím povrchem nevydr¾ela! Mírnì teplej¹í povrch mìl zøejmì ponìkud vìt¹í sílu ne¾ jsem hodlala pøipustit, ale i tak!
To pøece nebyla moje vina!
Pøivítala jsem svého mu¾íka
s ohlodanou násadou, na které sem tam trèelo pár zbylých ¹tìtinek. Smála jsem se
mu v ústrety a mávala topùrkem jak zbojník.
Chyba!
"Tøi dolary!", høímal. "Jak tì to vùbec mohlo napadnout! To snad dá rozum, ¾e kdy¾ je krb horký, tak - sakra!"
Vytrhl mi torzo z ruky a lkal dále.
Nechápala jsem.
Bo¾e, kdybych to tu¹ila, zabìhnu - aha, tedy zajedu do nejbli¾¹ího marketu, koupím smetáèek nový a byl by klid.
Nezajela a nekoupila. Uvìdomila jsem si, ¾e jsem zcela bez prostøedkù.
"Ani na ten smetáèek nemám!", naøíkala jsem zase já, ale v duchu.
Proè jsem více nelkala nahlas, nevím. V¹echny mé vnitøní protesty, debaty, odpovìdi a obrana se odehrávaly pouze v mém nitru.
Dal¹í den jsem si umínila, ¾e døíve ne¾ cokoliv vykonám, poøádnì se zamyslím.
U¾ jsem byla ve stresu. Ale zatím malém.
Jeliko¾
v Americe
je v¹echno velké, nejvìt¹í, obrovské, byl i vysavaè velký, nejvìt¹í a obrovský.
Vysávala jsem u¾ asi po sté, tak¾e zde nebezpeèí pøece nemohlo hrozit.
A hle, hrozilo!
V lo¾nici jsem ka¾dé ráno vyvìtrala, vytáhla ¾aluzie. Normální. Nic svìtoborného, to jsem dìlala i doma.
Pøi vysávání této místnosti v¹ak najednou zaèal vysavaè hvízdat. Naøíkal, posléze vøe¹tìl a aby to nebylo málo, zaèal se tváøit, ¾e hoøí!
"Proboha! CO JE ZAS TOHLE!", zaøvala jsem na nìj, vytrhla zástrèku a hledìla nechápavì na nepøátelský stroj. U¾ neøval, Jen ti¹e smrdìl. Kouøilo se z nìj. V domì zhaslo v¹echno co svítilo. A ¾e tam toho bylo! V¹echna signalizaèní svìtýlka v kuchyni umøela. Já skoro také!
V tomto m¾iku se odehrála bitva mezi vysávajícím kolosem a èudlíkem, který byl sice malý, ale pevnì pøimknut ke ¹òùrce, která vedla k ¾aluziím. Ty dr¾ely, jak luterská víra! Nedaly se! Vysavaè sál, ¹òùrka se zpìèovala poddat se té síle. Vyhrála! Ten malý blbeèek se nìkde ¹prajcnul a nehodlal se vzdát. Vzdal to tedy vysavaè.
Sedla jsem si k tomu obrovskému nepøíteli na zem a bylo mi do pláèe.
Jak toto vysvìtlím? To u¾ vypadá, ¾e dìlám sabotá¾e naschvál.
Jestli stál blbý smetáèek tøi dolary, kolik stál asi tento hyperstroj.
Ten u¾ bych nekoupila ani na pùjèku.
Blbec èudlík. Jako v¾dy. Èím men¹í, tím vìt¹í podrazák! Èudlíèek, od ¾aluzií, ladnì le¾ící na koberci se vcucnul do vysavaèe. Ten ho schramstl jako malinu, neb mìl výkon. V Americe má v¹echno "výkon".
Opustila jsem lo¾nici a ¹la jsem páchat ¹kody do kuchynì. Pojistky jsem na¹la a s pocitem vítìze ¹tafety na olympiádì jsem elektrický proud opìt vpustila do na¹eho pøíbytku.
U¾ se blí¾ilo poledne a podle mého rozvrhu byl nejvy¹¹í èas zaèít s pøípravou jídla.
Myèku jsem milovala. Ale v té dobì jsme si je¹tì netykali, moc jsem ji neznala.
Veèer pøedtím jsem do jednoho z hrncù nalila prostøedek, vlastností adekvátních jaru. Aby se TO odmoèilo.
V ten osudný moment jsem tedy naskládala nádobí do myèky a pøidala i ten pitomý hrnec.
Po deseti minutách se zaèaly dít vìci!
Kuchyò plynule pøecházela v jídelnu. V kuchyni byli na zemi dla¾dice. Ano. V jídelnì v¹ak ji¾ byl koberec, který byl ve zbytku celého domu. Nádherný! Krásnì mechovì zelený s chlupem mnohem del¹ím ne¾ na pùvodním smetáèku. Noha se do nìj boøila jako do vaty.
Pøedìl mezi kuchyní a jídelnou tvoøil kovový pásek, který spojoval dla¾dice s kobercem. Myèka (schválnì!) byla umístìna jako poslední souèást kuchynì, tedy, sousedila s kobercem levobokem.
Kdy¾ se myèka zaèala chovat jako "Hrneèku vaø!", èinila jsem dal¹í úkony v koupelnì.
Ten údìsný pohled pøi mém vtanèení do kuchynì!
Tvrdo¹íjný mycí tvor u¾ nebyl pod záplavou "ka¹e" vidìt. A furt vaøil a vaøil!
Produkoval pìnu, bublinky. Pìna a bublinky! U¾ ne jen kolem myèky, ale v¹ude! Ze v¹ech otvorù té bestie prý¹tila bublinková lázeò. Na dla¾dice - v první fázi. Na koberec - ve fázi druhé!
Nìmì jsem zírala na tu spou¹» a koberec sál. Nasával hladovì bublinkovou vodu jako by umíral ¾ízní.
Vypnula jsem myèku.
Dobrý poèin.
Rukama jsem odebrala nejvìt¹í pøídìl toho bílého nadìlení a propadla panice.
Do
hodiny H nezbývalo mnoho. Obìd nepøipraven. V lo¾nici èekal sarkasticky se
usmívaje vysavaè. V kuchyni bylo napìnìno, koberec v jídelnì se zaèínal
podezøele vlnit a zvedat se k vý¹inám.
"Maminko!", kvílela jsem. "Tatínku!", stupòovala jsem své volání o pomoc.
Mám se zastøelit nebo odejít do hlubin lesù a ti¹e tak skonat na ¹patné svìdomí?
Pud sebezáchovy ale tentokrát je¹tì zapracoval.
Odklidila jsem to nejhor¹í, z myèky vytáhla v¹echno zbo¾í do døezu a jala se vysu¹ovat.
Na pomoc jsem si pøizvala fén a pøilo¾ila do krbu. Na povrchu zaprá¹eného, ale spral to èert! Nový smetáèek stejnì je¹tì nebyl zakoupen.
Dvì hodiny jsem v kleèe prosila s fénem koberec, a» je kámo¹ a uschne!
V témìø kritickém èase jsem se vrhla na pøípravu jídla. Nádobí jsem umyla jak jsem byla léta zvyklá, v døezu. Pøi krájení zeleniny jsem v¾dy poslu¹nì odná¹ela zbytky na kompost. Tentokrát mne èas honil, tak jsem vrazila natì do drtièe odpadkù a zapnula jsem ho. DRTIÈ!
To jsem nemìla dìlat!
V tom fofru mytí mnì do drtièe unikla kávová l¾ièka. Zase malá potvora, velký zrádce! Pøi zapnutí se ozval zvuk ne nepodobný vysavaèi.
Kvílelo to, tøískalo a já jsem klesla k zemi. V poklesu jsem je¹tì hmátla po èudlíku a zmrtvìla jsem ten "zázrak" techniky.
Klika cvakla, dveøe letí, to ON vchází do dveøí.
Objevil vysavaè, objevil mokrý vlnící se koberec. Objevil zdeformovanou l¾ièku a zbytky (ó hrùza!), které pøece mìly být na kompostu! Hergot!
Objevil i mne.
Oèekávala jsem disciplinární trest.
Ze v¹eho si pamatuji jen to, ¾e se ve mnì strach zaèal zabydlovat, zaèal si dìlat hnízdeèko v mé du¹i. Vystlal si to tam teda parádnì, aby se mu dobøe ¾ilo. U¾ se tam usídlil natrvalo. Netu¹ila jsem to je¹tì, ale stal se od tohoto okam¾iku mým druhem nejvìrnìj¹ím.
S jeho stálou pøítomností jsem pak ¾ila, ne¾ila, byla a nebyla.
Chtìla být.
®enou, kterou by mùj milovaný mu¾ mìl, kdyby chtìl, nalézt.
Dana ©»astná
Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skuteènými osobami je èistì náhodná.