Kdy¾ jsem si pøed èasem pøeèetl, ¾e se v Brnì konala výstava fotografií paní Gréty Popperové bylo mi líto, ¾e ji nemohu shlédnout. Teï je tato výstava v Praze, v Obecním domì, a hned jsem ji navštívil.
Margaretta Popperová patøila k fotografùm, kteøí u¾ v dobì pøed mým narozením, okolo roku 1930, pìstovali tzv. novou fotografii. Vìnovala se nejen ateliérovému portrétu a etnografické fotografii, ale zachovaly se i její jedineèné momentky z pra¾ských ulic, které zachytily tehdejší ¾ivot ve vynalézavých kompozicích a v nezvyklých úhlech pohledu. Ty zpùsobily, ¾e se velice výraznì zapsala do historie meziváleèné fotografie v ÈSR. Cenili si ji u¾ tenkrát, byla èlenkou Klubu nìmeckých fotografù amatérù v Praze a získala mnoho medailí a ocenìní i na mezinárodních salonech.
To všechno jsem donedávna nevìdìl, aè jsem Markétu, jak si nechávala øíkat, proto¾e Gréta bylo jméno v èeských kruzích zprofanované, znal. Byla to toti¾ nejlepší kamarádka mé maminky. Témìø ka¾dý týden si pro ni pøišla a šly spoleènì na procházku: tu na Letnou, tu do Stromovky, tu do Šárky, podle poèasí. V Šárce jsem jednou byl dokonce s nimi a pamatuji, ¾e fotoaparát mìla s sebou. Bohu¾el jsem tomu nevìnoval pozornost a ani mì nijak nezaujalo, kdy¾ mi mamka øíkala, ¾e „teta Manteka“, jak jí øíkaly moje dìti, fotografuje.
Kde se dámy seznámily u¾ nepamatuji. Asi na nìjakém kongresu, kde maminka tlumoèila. Markéta pracovala na Mezinárodním svazu studentstva u J. Pelikána, kde mohla vyu¾ít svých jazykových znalostí. Na nìjaké akci se asi setkaly, padly si do oèí, a tak vzniklo jejich dlouhodobé pøátelství.
Dnes u¾ ne¾ije, zemøela v roce 1976 a moje mamka o 20 let pozdìji. Dnes lituji, ¾e jsem nevìdìl, kdo je a co umí. Jak rád bych se mnohému pøiuèil. Její fotky ještì dnes jsou umìleckým svìdectví doby vzniku.