Èlánky o automobilismu a øidièích, které se obèas na Seniortipu objevují, ve mnì vyvolaly vzpomínky na rùzné zá¾itky z mého pohnutého ¾ivota. V šedesátých letech se mi, díky kamarádovi v knihkupectví zamìstnanému, dostala do rukou kniha Jacka Kerouaca „Na cestì“ a pozdìji také od stejného autora „Øíjen v ¾eleznièní zemi“. Vùbec jsem tehdy netušil, ¾e se mi o mnoho let pozdìji splní mé nejvroucnìjší pøání, vidìt tu slavnou, legendární americkou Route 66, o které autor píše. A dokonce po ní jet . Psal o ní také John Steinbeck v „Hroznech hnìvu“. Ale to jistì znáte, kniha z roku 1939 o zchudlých farmáøích, byla v ÈSR stále snadno k dostání. Také podle ní natoèený film, s Henry Fondou v hlavní roli, jeden z prvních Road Movies, bì¾el u nás kdysi v kinech. Prý se mìl pùvodnì jmenovat „Highway 66“. Byl vyznamenán dvìma Oskary, u¾ v roce 1941.
Všechno o této silnici jsem tehdy èetl a moc jsem si pøál ji jednou aspoò vidìt. V onìch dávných letech, kdy se zrodilo ve svìtì beatnické hnutí a do Prahy pøijel Allen Ginsberg - který byl po nìkolika dnech zase rychle z Èeskoslovenska vykázán - se mi mohlo o této legendární silnici opravdu jenom zdát.
Díky srpnu 1968, kdy jsme se rozhodli s man¾elkou opustit spøátelenými armádami obsazenou republiku, jsem odvá¾nì zaèal v pomìrnì zralém vìku nový ¾ivot.
Zase uplynulo nìkolik let, a vida, nezdá se mi to, sen se splnil, sedím na motocyklu mých snù, na Harley-Davidson a opravdu jedu po Route 66. Neuvìøitelné stalo se skutkem.
Jedu docela sám, ¾ena odmítla. Prý nebudeme jako èert a Káèa. Ale já vím, ¾e mi chtìla dát mo¾nost vychutnat tu krásu sólovì. Však já se pro ní vrátím, kousek spolu pojedeme na Harleyi a pak to vezmeme automobilem a¾ do Kalifornie. A tak jsme to také udìlali. Byla to velká nádhera.
Proè vlastnì je ta silnice tak legendární? Ve dvacátých letech minulého století bylo potøeba koneènì spojit východní pobøe¾í USA se západním, udìlat spojení mezi Chicagem a Los Angeles, co¾ pøedstavovalo skoro 4.000 kilometrù. Pøesnì 3940. Všechny tehdy u¾ existující silnice byly propojeny, chybìjící kusy vybudovány. Tehdy se zaèal nejen rozmáhat automobilismus, ale mnoho lidí šlo ze suchých, proslulým Dust Bowl posti¾ených oblastí, z Oklahomy a z Texasu na západ, do Kalifornie, zaèít znovu. „Go West!“
Pozdìji se jednalo také o to, umo¾nit odlehlejším osadám spojení s vìtšími, mìsty, aby farmáøi mohli prodávat zemìdìlské produkty. Nebyl to zpoèátku ¾ádný luxus. V roce 1926 bylo asfaltováno jenom 1000 km silnice. Teprve v roce 1933 poslala vláda tisíce nezamìstnaných, aby vyasfaltovali „zbývajících“ tøi tisíce kilometrù.
Je pochopitelné, ¾e dnes u¾ není pùvodní Route 66 celá sjízdná. Rozvoj automobilismu zpùsobil, ¾e nevyhovovala, na nìkterých místech byla široká jenom dva a pùl metru, co¾ byl znaèný problém pro protijezdce.
Jedeme-li po nové Highway, vidíme na mnoha místech smìrovky upozoròující na starou Route 66. Pùvodní silnice má v sobì stále nìco nostalgického. V jejích poèátcích byl problém s tankováním, nebylo kde pøespat, nemenší problém pøinášely rùzné nutné opravy motorových vozidel, èi nákup základních potravin. Teprve postupnì vznikaly benzinové stanice, a docela nový zpùsob ubytování, nová mo¾nost jednoduchého pøespání, motel. U toho rùzné obchùdky a opravny. Speciální „roadside architektura“. Spousta tìchto „památníkù“ stále ještì existuje a pøi pohledu na nì èlovìku pøipadá, ¾e se zastavil èas. Je tu mo¾no také potkat rùzné typy lidí, nìkteøí vypadají jako kdy¾ je tu nìkdo zapomnìl, jiní jako hrdinové ze starých filmù. Nebo desperados.
Stává se ledacos. Nám se stalo, ¾e jsme zastavili u jednoho malinkého, útulnì vypadajícího motelu, kde jsme hodlali pøenocovat. Zlákala nás toti¾ reklama, která hlásala, ¾e mají „kingsize“ postele. Velice pøátelská majitelka nám šla ochotnì ukázat pokoj a co jsme nevidìli: na té monarchistické posteli se rozvaloval vlèák, rozmìrù stejnì královských. Kdy¾ nás uvidìl, vstal a pøátelsky se k nám pøibli¾oval. Cestou se nìkolikrát zastavil, aby se podrbal - a nás zaèalo okam¾itì také všechno svìdìt. Podìkovali jsme a rozlouèili se znaènì rychle s milou majitelkou, mumlajíce nìjakou nejapnou výmluvu. Ještì dlouho potom jsme se drbali a øíkali si, ¾e si ty blechy jenom namlouváme, co¾ byla naštìstí pravda.
Kdy¾ se dnes dívám na mapu, (celou Route 66 vlastnì u¾ na ¾ádné mapì nenajdete), vidím všechno znovu pøed sebou. Jedu: z Oklahoma City pøes Amarillo v Texasu, Albuquerkue a Gallup v Novém Mexiku do Arizony. V Arizonì existuje, mezi Seligman, Kingman, Oatman a bøehem Colorada u Topocku nejmalebnìjší kus cesty, oznaèený jako „ Historic Route 66“. Vede daleko od nové dálnice a šplhá èásteènì po strmých horských silnièkách. Pak od Needles Mojavskou pouští, kolem legendárního café Bagdad do Barstow - a odtud jihozápadním smìrem do San Bernardina…všechno konèí v Los Angeles na pobøe¾í u Santa Monica.
Dodnes slou¾í zbytky Route 66 jako symbol svobody, volnosti a „dobrých starých èasù“. Na mnoha místech najdete nejen obchùdky se suvenýry, ale i malá musea, vìnovaná této legendì, legendì dlouhé cesty. Cesty napøíè celou Amerikou, pøes osm státù: Illinois, Missouri, Kansas, Oklahoma, Texas, New Mexico, Arizona, Kalifornie. Dodnes pro mne všechna ta jména znìjí jako zaklínadlo. Kdy¾ si na vzpomenu tuhle krásnou dovolenou, poprvé v ¾ivotì v Americe, vím, ¾e jsem pro¾il dny a týdny štìstí. Mùj dávný sen se uskuteènil.
V roce 1946 jel po té silnici jistý Bobby Troup, do Los Angeles, s nadìjí udìlat tam kariéru jako muzikant. Vìøil ve svùj úspìch. Mìl dobrý pocit a náladu, kterou mu dala tato cesta, vlo¾il do songu, ke kterému napsal hudbu i slova: Get your kiks on route sixty six.
Song se stal opravdu proslulým a byl a je dodnes interpretován mnoha hudebníky, od Nat King Cole, pøes Chuck Berryho a¾ k Rolling Stones. Popisuje cestu i náladu celkem pøesnì. A tu kariéru Bobby také udìlal. Byl muzikant a herec, mìl dokonce i malou rolièku v proslulém filmu M.A.S.H. Zemøel osmdesátiletý, roku 1999 v Los Angeles.
Èlánky o automobilismu a øidièích, které se obèas na
Seniortipu objevují, ve mnì vyvolaly vzpomínky na rùzné zá¾itky z mého pohnutého ¾ivota. V šedesátých letech se mi, díky kamarádovi v knihkupectví zamìstnanému, dostala do rukou kniha Jacka Kerouaca „Na cestì“ a pozdìji také od stejného autora „Øíjen v ¾eleznièní zemi“. Vùbec jsem tehdy netušil, ¾e se mi o mnoho let pozdìji splní mé nejvroucnìjší pøání, vidìt tu slavnou, legendární americkou Route 66, o které autor píše. A dokonce po ní jet . Psal o ní také John Steinbeck v „Hroznech hnìvu“. Ale to jistì znáte, kniha z roku 1939 o zchudlých farmáøích, byla v ÈSR stále snadno k dostání. Také podle ní natoèený film, s Henry Fondou v hlavní roli, jeden z prvních Road Movies, bì¾el u nás kdysi v kinech. Prý se mìl pùvodnì jmenovat „Highway 66“. Byl vyznamenán dvìma Oskary, u¾ v roce 1941. 
mi chtìla dát mo¾nost vychutnat tu krásu sólovì. Však já se pro ní vrátím, kousek spolu pojedeme na Harleyi a pak to vezmeme automobilem a¾ do Kalifornie. A tak jsme to také udìlali. Byla to velká nádhera.
Jedeme-li po nové Highway, vidíme na mnoha místech smìrovky upozoròující na starou Route 66. Pùvodní silnice má v sobì stále nìco nostalgického. V jejích poèátcích byl problém s tankováním, nebylo kde pøespat, nemenší problém pøinášely rùzné nutné opravy motorových vozidel, èi nákup základních potravin. Teprve postupnì vznikaly benzinové stanice, a docela nový zpùsob ubytování, nová mo¾nost jednoduchého pøespání, motel. U toho rùzné obchùdky a opravny. Speciální „roadside architektura“. Spousta tìchto „památníkù“ stále ještì existuje a pøi pohledu na nì èlovìku pøipadá, ¾e se zastavil èas. Je tu mo¾no také potkat rùzné typy lidí, nìkteøí vypadají jako kdy¾ je tu nìkdo zapomnìl, jiní jako hrdinové ze starých filmù. Nebo desperados. 
nenajdete), vidím všechno znovu pøed sebou. Jedu: z Oklahoma City pøes Amarillo v Texasu, Albuquerkue a Gallup v Novém Mexiku do Arizony. V Arizonì existuje, mezi Seligman, Kingman, Oatman a bøehem Colorada u Topocku nejmalebnìjší kus cesty, oznaèený jako „ Historic Route 66“. Vede daleko od nové dálnice a šplhá èásteènì po strmých horských silnièkách. Pak od Needles Mojavskou pouští, kolem legendárního café Bagdad do Barstow - a odtud jihozápadním smìrem do San Bernardina…všechno konèí v Los Angeles na pobøe¾í u Santa Monica.
Dodnes slou¾í zbytky Route 66 jako symbol svobody, volnosti a „dobrých starých èasù“. Na mnoha místech najdete nejen obchùdky se suvenýry, ale i malá musea, vìnovaná této legendì, legendì dlouhé cesty. Cesty napøíè celou Amerikou, pøes osm státù: Illinois, Missouri, Kansas, Oklahoma, Texas, New Mexico, Arizona, Kalifornie. Dodnes pro mne všechna ta jména znìjí jako zaklínadlo. Kdy¾ si na vzpomenu tuhle krásnou dovolenou, poprvé v ¾ivotì v Americe, vím, ¾e jsem pro¾il dny a týdny štìstí. Mùj dávný sen se uskuteènil.