Je málo cest, co mohou do ráje vést…
Tento popìvek písnì z filmu: To neznáte Hadimršku s Vlastou Burianem se mì v poslední dobì vybavuje v souvislosti se zprávami ze svìta, které pøipomínají spíše cesty vedoucí do pekla. Film je z roku 1931 a tak mì napadlo se ohlédnout na tu cestu po které se svìt od té doby ubíral.
Pohled mám do jisté míry usnadnìný tím, ¾e o pouhých deset let pozdìji u¾ jsem na tom svìtì byl, a tak po vìtšinu té doby nejsem odkázán jen na rùzné studie, èasto pøipomínající spíše úèelovì uzpùsobené spekulace rùzných politrukù, pozdìji nahrazených politology, historiky, kteøí z té doby nic neza¾ili a mají vše jen nastudované, nauèené.
Nakonec i vlastní ¾ivot vynikajícího komika Buriana je dokladem naprosto jiné cesty ne¾ do ráje a pøi tom se „provinil“ jen tím, ¾e ¾il v problematické dobì. On pøinášel lidem pobavení, uvolnìní, byl mimoøádnì schopný i pracovitý, on se za ¾ivot nezmìnil, mìnila se však doba, ale byl to on, kdo to obraznì øeèeno odnesl, kdo na tu zmìnu okolí doplatil a z populárního herce, majitele divadla do¾il v zapomenutí, nemocný, dobou a pomìry uštvaný. Tím, ¾e byl populární a známý se ví o jeho osudu, prùbìhu jeho ¾ivota na rozdíl od milionù lidí veøejnosti neznámých, lidí pracovitých, poctivých, kteøí pro¾ili nepøedstavitelná utrpení, a¾ po ztráty ¾ivota jen proto jaké byli rasy, byly zde miliony lidí, kteøí pøišli o ¾ivot a v té hrozné válce jich byly dokonce desítky milionù.
A pøi tom ta samá doba pøinesla naprosto pøevratné vynálezy, které posunuly mo¾nosti lidí, léèbu nemocí, lepšímu zdraví, vyšší ¾ivotní úroveò, prostì lepší ¾ivot. Se zájmem sleduji dokumentární filmy o ¾ivotì zvíøat, souèasnì v¾dy tak trochu trpím pøi sledování toho, zda tøeba tygøice ochrání svá mláïata pøed nebezpeèím jejich záhuby i jednotlivci vlastní rasy, zda získá potravu pro mláïata, by» to znamená smrt jiných zvíøat. Èlovìk na rozdíl od zvíøat však od pøírody nestojí pøed volbou, ¾e vlastní pøe¾ití mù¾e být jen na úkor jiného èlovìka, jiných lidí.
Ale tato samozøejmost bohu¾el byla za tìch témìø sto let od zmínìného filmu tolikrát chováním lidí popøena, ¾e ztrácím víru v lidskost, zdá se mnì, ¾e ta hrùza z války, co cítím spolu s dalšími lidmi, je souèasnì pro øadu lidí, vèetnì èasto i tìch co rozhodují o osudech jiných pocitem cizím. Zprávy z války berou jako zprávy o fotbalových utkáních.
Omlouvám se za pesimistický závìr úvahy, tak rád bych získal pocit optimismu, ale tìch dùvodù ke zmìnì tak málo…
