Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek ©tìpán,
zítra ®aneta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Josef Mánes, malíø 

(12. kvìtna 1820 - 9. prosince 1871)

Josef Mánes bývá oznaèován za zakladatele èeského novodobého malíøství a sice malíøství zcela národního, které je jedním z pilíøù naší kultury.

Mánesova rodina pocházela z Radnic u Rokycan, kde se narodil Josefùv dìdeèek František Mánes. Vyuèil se mlynáøství a byl zamìstnán v Praze ve Štítkovských mlýnech, kde dnes - skoro jako ¾ert historie - stojí výstavní síò Mánes. V roce 1777 se František Mánes o¾enil s Dorotou Kašparovou ze Svojšic, v pramenech není udáno ze kterých Svojšic. Ale u¾ roku 1780 vstoupil jako svìtský bratr do kláštera svatého Josefa, který stál vedle kostela svatého Josefa na Novém Mìstì pra¾ském, na Námìstí republiky - kde je dnes Palladium - a tam konal spíše podøadné práce, dokonce prý pro klášter ¾ebral a shánìl milodary. Man¾elé mìli tøi dìti - Annu, Antonína (1784 - 1843) a Václava (1793 - 1858). Po zrušení kláštera císaøem Josefem II. (1741 - 1790) dostával František Mánes dvaaètyøicet zlatých roènì na úhradu ¾ivotních potøeb. Pro srovnání: roèní plat èeledína byl v roce 1790 dvanáct zlatých (údaje jsou z Moravy). Jeho dva synové zaèali studovat na novì vzniklé Akademii výtvarných umìní v Praze, zalo¾ené roku 1799 a¾ po dvaceti letech vìku, hlavnì starší Antonín, otec Josefa Mánesa.

Antonín Mánes studoval u malíøe Karla Postla (1769 - 1818), který byl zakladatelem pra¾ské krajináøské školy. Ta po jeho smrtí v roce 1818 zanikla a obnovil ji po roce 1836 právì Antonín Mánes. Strýc Josefa Mánesa Václav byl ¾ákem prvního øeditele Akademie - Josefa Berglera (1753 - 1829), který byl nadšeným obdivovatelem Raffaela Santiho (1483 - 1520), co¾ ovlivòovalo po celý ¾ivot i Václava Mánesa.

Václavùv starší bratr Antonín Mánes více vycházel z holandské a francouzské školy - Jacoba van Ruisdaela (asi 1628 - 1682), Meinderta Hobemy (1638 - 1709) a Francouze Caspara Poussina (asi 1600 - asi 1663). Antonín Mánes se o¾enil v roce 1815 s Magdalenou Kristinou Schwindtnerovou, dcerou pra¾ského truhláøe, který pocházel ze slezského Tìšína. Z man¾elství se narodily tøi dìti - nejstarší Amálie 1817 - 1883), nejmladší Quido (1828 - 1883).

Prostøední syn Josef Mánes se narodil 12. kvìtna 1820 v ulici U obecního dvora 7, podle jiných pramenù to bylo èíslo 5, nìkdo uvádí Kozí ulici 10, na Starém Mìstì pra¾ském, ale obì tato místa byla spojena dvorem mezi domy. Podle dalších pramenù v domì U obecního dvora mìli Antonín a Václav ateliér. - Josefovým kmotrem byl øeditel Bergler.

Otec Antonín se ¾ivil malováním romantických krajin a vyuèováním šlechtických synkù malbì. Malovat byla tehdy mezi šlechtou móda. Jeho ¾áky byli napøíklad synové rodù Fürstenberkù, Thunù, Èernínù a jiní. Za rùznými èleny šlechtických rodù jezdíval Antonín Mánes v¾dy v létì a v okolí jejich sídel malovával. Tak jezdíval napøíklad k Thunùm do Benešova nad Plouènicí a do Dìèína, na Hrubou Skálu k rodu Aehrentalù nebo do Újezda svatého Køí¾e u Bìlé nad Radbuzou k rodu Kotzù (nebo také Kocù) z Dobrše. Sourozenci Mánesovi tuto zvyklost po otci podle mo¾ností dodr¾ovali i po jeho smrti. Otec se stýkal se výkvìtem tehdejší pra¾ské vlastenecké spoleènosti - s Josefem Dobrovským (1753 - 1829), Františkem Palackým (1798 - 1876), pøírodovìdcem Josefem Svatoplukem Preslem (1791 - 1849) a lékaøem Janem Nepomukem Èermákem, otcem malíøe Jaroslava Èermáka. Jesef Mánes ho nìkdy na tyto vlastenecké akce doprovázel. Spolu s rodinou Josefa Mánesa ¾il jeho bratr Václav Mánes. V dobì, kdy mìl jít Josef do školy, bydleli jeho rodièe v Nostické jízdárnì na Malé Stranì, a tak zaèal do první tøídy chodit do maltézské školy na Maltézském námìstí, ale do druhé tøídy, proto¾e se rodièe pøestìhovali do Nových alejí, dnešní Národní tøídy, pøešel k Piaristùm v Panské ulici.

V patnácti letech se stal Josef Mánes studentem Akademie výtvarných umìní. Malovat ho uèil otec, ale hlavnì malíø František X. Tkadlík (1786 - 1840), který byl od r. 1836 øeditelem Akademie. Tkadlík byl zbo¾ný èlovìk a také jeho námìty byly biblické, èím¾ ovlivnil tvorbu Josefa Mánesa na zaèátku jeho malíøské kariéry. Stejnì jako Václav Mánes, byl i Tkadlík Raffaelovým obdivovatelem. Dbal velmi na peèlivost provedení malby, co¾ od nìj Josef Mánes pøevzal.

Mánes poprvé, ještì jako student vystavoval úspìšnì na výstavì „Spoleènosti vlasteneckých pøátel“ své obrazy „Pobo¾nost krále Davida“ a „Gotický vchod do druhého nádvoøí hradu Køivoklátu“. Dostával na Akademii ceny, pouze však v dobì po Tkadlíkovì smrti, v roce 1840 ¾ádnou cenu nedostal, proto¾e nakrátko byl øeditelem Akademie jeho strýc Václav, který nechtìl, aby došlo k obviòování ze synovcova nadr¾ování.

V roce 1840 jeli sourozenci Amálie a Josef na výlet do Krkonoš. Na výlety ale jezdíval Josef Mánes u¾ døíve s otcem - v dobì, kdy otec kreslíval na zakázku a na prodej romantické krajiny se zøíceninami hradù. Konkurz na místo øeditele Akademie vyhrál v roce. 1840 nìmecký malíø Christian Ruben (1805 - 1875) z Mnichova, který mìl zcela jiné názory na malbu detailù, ne¾ jeho pøedchùdci, chtìl mnohem rychlejší práci. Kromì toho pøi nástupní výstavì se Josef Mánes vyjádøil nepøíliš pøíznivì k nìjakému jeho dílu, co¾ se mu doneslo. Také Ruben dobøe nevycházel ani s Antonínem, ani s Václavem Mánesem. Rubenovi velice vadilo Mánesovo peèlivé propracovávání jeho prvního obrazu. Došlo to tak daleko, ¾e spory profesora a ¾áka se dostaly a¾ k jednateli „Spoleènosti vlasteneckých pøátel umìní“ - hrabìti Františku Thunovi (1809 - 1870), který byl ponìkud prchlivý a uvìøil Rubenovi. Tím nastalo pro Josefa Mánesa na Akademii peklo. V roce 1842 cestoval Josef Mánes po Solnohradsku a z té doby je ponìkud romantický obraz „Travenské jezero“ (Traunsee).

V dobì nejt쾚ích sporù Josefových s malíøem Rubenem onemocnìl Antonín Mánes a 23. èervence 1843 zemøel. Zanechal rodinu ponìkud v úzkých, proto¾e nejmladší syn byl ještì pøíliš mladý a starší syn - Josef - byl ponìkud nepraktický. Matka Mánesova ¾ila spíše z podpor bývalých man¾elových ¾ákù, ne¾ se ob¾ivy rodiny ujala Amálie, která vyuèovala podobnì malbì jako otec, pro zmìnu hlavnì šlechtické dcery. Ale i Josef mìl v dobì po otcovì smrti nìjaké ¾áky. Po smrti otcovì, aby unikli smutku opuštìného domova, podnikli všichni tøi sourozenci plavbu po lodi do Drá¾ïan. V tomto roce byl Josef Mánes také na výletì ve Vrbièanech u Litomìøic a na hradì Házmburku. Spory mezi Rubenem a Josefem Mánesem nabyly takové intenzity, ¾e se Josef Mánes rozhodl déle v Praze na Akademii nezùstávat a odešel zaèátkem léta 1844 studovat do Mnichova. Pøed tím ještì krátce navštívil zámek v Èechách pod Kosíøem. Jeho rozhodnutím byla víc ne¾ jeho vlastní rodina, zdìšena rodina Silva Taroucù, majitelù Èech pod Kosíøem, se kterou se pøátelil.

Na studiích v Mnichovì ho hlavnì podporovala sestra Amálie.

Jeho uèiteli byli v Mnichovì rakouský malíø Moritz Schwind (1804 - 1871), nìmecký malíø Peter von Cornelius (1784 - 1867), který dával pøednost kresbì, a nìmecký klasicistní malíø Bonaventura Genelli (1798 - 1868). V Mnichovì se Josef Mánes spøátelil se dvìma èeskými umìlci - se sochaøem Václavem Levým (1820 - 1870) a s architektem Ignácem Ullmannem (1822 - 1875). Je známo, ¾e v Mnichovì se Mánes zastával Èechù, dokonce o tom byly i ohlasy v novinách. Tehdy ¾il v Mnichovì toti¾ Ferdinand Náprstek (1824 - 1887) a ten byl dopisovatelem èeských novin. Na pra¾ské Akademii témìø pøed svým odchodem dokonèil Josef Mánes obraz „Setkání Petrarky s Laurou“, na nìm¾ byl vidìt pøedevším vliv Tkadlíkùv. Tento obraz v roce 1846 v Mnichovì také vystavil.

Pùvodnì zamýšlel akademickou kariéru a chtìl se vìnovat monumentální a historické malbì. Nìkteré prameny z období Mánesova ¾ivota, pøedevším vzpomínky jeho pøítele - malíøe a spisovatele Edvarda Herolda (1820 - 1895) mluví o tom, ¾e nepøízeò Rubenových kruhù ho zastihla i v Mnichovì a ¾e se u¾ tehdy stával zádumèivým.

Z Mnichova se vrátil v roce 1846 do Prahy a pokoušel se navázat na pøátelské vztahy svého otce s rùznými jeho šlechtickými ¾áky. V té dobì Mánesova rodina bydlela ve Spálené ulici è. 75 v domì „U Hábichù“. Pravdìpodobnì u¾ v létì toho roku byl se podívat na Hané, v Èechách pod Kosíøem, v sídle Silva - Tarroucù, aby zjistil, jak se tam vyjímají jím namalované podobizny, zavìšené v salónu. Podíval se i do Tìšína, odkud pocházeli jeho pøedkové ze strany matky, a odjel a¾ do Krakova.

Pokud z jeho korespondence a náèrtkù mù¾eme zjistit, byl Mánes na mnoha místech naší zemì - od Prahy poèínaje - Cibulka, Bøevnov, dále Jenštejn, okolí Lítnì, Plzeòsko, okolí Horšovského Týna, Doma¾licko, Strakonicko a okolí Èeského Krumlova i Šumava; okolí Sobotky a Hrubé Skály, Turnovsko, Podøipsko, okolí Kutné Hory, okolí Hradce Králové a Náchodsko a Krkonoše, Táborsko Všude maloval také hrady a zøíceniny, kostelíky i zajímavá stavení. Nìkdy jsou obrázky s doprovodem náèrtkù spoleènosti, která se výletu zúèastnila. Podobnì také zaznamenával - skoro jako herbáø - rùzné rostliny, se kterými se na svých cestách setkal.

V Praze se od roku 1847, s výjimkou akcí poøádaných Akademií a „Krasoumnou jednotou“, zúèastnil veøejného ¾ivota. Zvláštì se zapojil do veøejného ¾ivota v rámci pøíprav a propagace Slovanského sjezdu v èervnu 1848. Kreslil podobizny èeských poslancù na tomto sjezdu. Byla snaha vytvoøit èeský národní kroj a Mánes byl jedním z èelních malíøù, který mìl sbírat podklady k návrhu takového kroje. Návrh a vznik èeského národního kroje propagovala „Slovanská lípa“, která rovnì¾ vznikla na Slovanském sjezdu, pøi nìm¾ “lípa“ pøedstavovala slovanský symbol. Byl to spolek spíše radikální, jeho¾ èinnost trvala pouze do roku 1849. A v oblasti výtvarného umìní na èinnost výtvarných umìlcù ze „Slovanské lípy“ navázala „Jednota umìlcù výtvarných“, která byla opozicí „Krasoumné jednoty“, pøedevším v tom, ¾e sledovala národní cíle. Mezi zakládající èleny patøil právì Josef Mánes a dále malíøi Antonín Lhota (1812 - 1905) a Jan Kroupa (1794 - 1875). Ale i tato spoleènost vlivem politických pomìrù a vnitøních neshod zanikla v roce 1851, aby se pak obnovila a¾ ke konci devatenáctého století.

Ale v dobì Mánesovì ne v¾dy „Jednota umìlcù výtvarných“ patøiènì oceòovala Mánesùv vklad do její èinnosti. Zajímavé jsou i názory na vztah dvou pilíøù èeského malíøství té doby - Josefa Navrátila (1798 - 1865) a Josefa Mánesa. Nìkteøí odvozují, ¾e museli být pøáteli, druzí naopak konstatují, ¾e Mánesovi vedení spolku od roku 1850 Josefem Navrátilem pravdìpodobnì dost nevyhovovalo. Mánes v té dobì také rozvíjel myšlenku „slovanského malíøství“. Pro „Jednotu umìlcù výtvarných“ nakreslil jako prémii pro rok 1849 slavný obraz „Líbánky na Hané“, který byl pro prémii proveden jako litografie. Spøátelil se tehdy s malíøem Sobìslavem Hyppolitem Pinkasem (1827 - 1901). V lednu 1849 byl Josef Mánes vyslán za „Jednotu umìlcù výtvarných“ do Kromìøí¾e na Ústavodárný snìm, kde nakreslil øadu podobizen tehdejších významných èinitelù. Dìlal zde i krojové studie, kterých se ale zachovalo jen málo. Na sjezdu byl s významným tehdejším organizátorem veøejného ¾ivota Ferdinandem Bøetislavem Mikovcem (1826 - 1862) a nakreslil tam nìkolik Mikovcových i jiných karikatur.

O povaze Mánesovì se shodují výtvarní kritici, ¾e jej lze obtí¾nì popsat, proto¾e byl èlovìkem velmi originálním. Býval i v chování nápadný. Napøíklad oblékal se elegantnì, ale èasto nápadnì. Byl však velmi oblíbeným a zábavným spoleèníkem. Byl rytíøský a byl idealista, ale ne snílek. V „Jednotì umìlcù výtvarných“ ho hodnotili jako šlechtice ducha. Byl velmi jemnocitný a ka¾dé ostré slovo ho ranilo. - Byl velmi hubený, vysoký, plavých vlasù a mìl modré oèi. - Svou korespondenci psával vìtšinou nìmecky, sám podotýkal, ¾e je tì¾ké na stará kolena se uèit psát èesky.

V roce 1847 se Josef Mánes zamiloval do nové slu¾ky rodiny Mánesovy Františky Š»ovíèkové z Kòovic na Sedlèansku, která byla o pìt let mladší. V roce 1849 odjela Amálie s nemocnou matkou do lázní Bad Ischl, bratr Quido odjel malovat do Bavorska k Chiemskému jezeru (Chiemsee) a Josef s Františkou zùstali sami a velmi se sblí¾ili. V roce 1850 se mìlo narodit dítì. Josef Mánes pøedpokládal, ¾e si Františku vezme, ale jeho matka se zhroutila a sestra mu to dùraznì rozmluvila, pøedevším s poukazem na to, ¾e ho sama ¾iví a ¾e nepøipadá v úvahu mesaliance profesorova syna, který se stýká se šlechtou, s nìjakou slu¾ebnou, a Františku vyhnala. Podle nìkterých úvah byl v této dobì poèátek jeho pozdìjší duševní choroby. Vìtšina výtvarných historikù se shoduje, ¾e obraz Františky je na obraze nazvaném „Josefina“, ovšem napøíklad umìlecký historik Jaromír Peèírka (1891 - 1966) tuto domnìnku naprosto odmítá. Další Františèino zobrazení má být na obraze „Jitro“ a „ Veèer“, které ale namaloval Mánes a¾ v roce 1857. Podoba ¾eny na obraze „Josefina“ se neshoduje s podobou na obraze „Jitro“. - Veškeré náèrtky a veškerou korespondenci, která by se mohla Františky Š»ovíèkové týkat, Amálie Mánesová po bratrovì smrti znièila.
                      
        

Mánesova dcera Josefína, provdaná Hovorková, (1850 - 1916) se narodila 11. bøezna 1850. - Františka se vrátila do rodné vsi a za¾ila tam jako svobodná matka spoustu ústrkù, pozdìji se provdala za vojenského vyslou¾ilce a bydlela v Praze, kde Mánesa pravdìpodobnì i s dcerou tajnì navštìvovaly. Jak Mánesova dcera Josefina Hovorková, tak i jedna z jejích dcer Olga Studnièková, zdìdily po Mánesovi výtvarný talent a Olga Studnièková byla malíøkou i uèitelkou kreslení.
Mnohem pozdìji, na zaèátku šedesátých let se Mánes o své neustálé situaci zmínil v dopise, kde popisoval jeden ze svých výletù: „Smím-li¾ co miluji, pøitisknouti k svému srdci?“ Josef Mánes byl velice zoufalý z celé situace s Františkou i ze své slabosti a tehdy potkal v roce 1849 hrabìte Bedøicha Silva-Taroucu (1816 - 1881), který byl u¾ ¾ákem jeho otce, a s ním¾ mìl i Josef pøátelský vztah. Hrabì Bedøich ho pozval na svùj zámek na Hané v Èechách pod Kosíøem, aby se tam z této situace zotavil. Tehdy na Hané pro¾il skoro rok. Pova¾oval místo za svùj druhý domov a rád se tam vracel a a byl také srdeènì vítán celou hrabìcí rodinou.

Vedle nejznámìjších obrazù vzniklých na Hané, co¾ byly studie ke krojùm, jsou z této doby napøíklad obraz „Pøíjezd hosta“, dále je to cyklus obrazù „®ivot na panském sídle“, který vyjadøuje lepší rozpolo¾ení malíøovo v té dobì. U pøítele hrabìte Bedøicha i jeho pøíbuzných byl Mánes velmi oblíbený a zvali ho potom èastìji, v roce 1852 napøíklad navštívil také hrad Krakovec, který v té dobì patøil rovnì¾ rodu Silva -Taroucù.
O svých malbách a studiích hanáckých postav a krojù pozdìji Mánes sám napsal: „Ty Hanaèky... bo¾e... to byly samé Madony... a ty jejich no¾ky... to byly tvary... to nebyly no¾ky... to byly piškotky.“ Maloval tamìjším paním a dívkám ornamenty na šátky, dokonce se traduje, ¾e jedna nevìsta pøišla za Mánesem a¾ do Prahy, aby jí vyzdobil šátek na svatbu.

V roce 1851 zemøela tì¾ce nemocná matka Josefa Mánesa. A po její smrti pomýšlel Mánes, ¾e se pøestìhuje do Paøí¾e, ale nedošlo k tomu, pravdìpodobnì proto, ¾e na to nemìl peníze - místo toho v roce 1852 pro¾il na zámku v Èechách pod Kosíøem sedm mìsícù. Na jaøe roku 1853 se zaèala projevovat jeho duševní choroba, trpìl velkým bolestmi hlavy a špatnì spal. Jak uvádí jeho pøítel, malíø Eduard Herold, stì¾oval si na svou nespavost pøíteli Karlu Purkyòovi (1834 - 1868), který mu sdìlil, ¾e si jeho otec, slavný fyziolog Jan Evangelista Purkynì (1787 - 1869) pøi své nespavosti pomáhá dávkou opia. Mánes po¾ádal o tento prostøedek, co¾ mu pochopitelnì ublí¾ilo ještì víc.
 
V roce 1853 se velmi zabýval mj. obrazem „Oldøich a Bo¾ena“. V roce 1854 zavítal na další sídlo spøíznìné vìtve hrabat Silva-Taroucù - do Pohledu u Havlíèkova Brodu a odtud se vydal na svou cestu po Moravì a na Slovensko. Byl na Bøeclavsku, Uhersko-Hradiš»sku, pak byl v Pová¾í, Trenèínsku a vracel se pøes Jablunkov. Opìt konèil v Tìšínì. Dìlal si národopisné studie, pøedevším krojù, ale i pohledù na krajinu. Vrátil se v listopadu 1854 do Èech pod Kosíøem, upøímnì vítán. Pro rok 1854 vypracoval jako prémii pro „Jednotu umìlcù výtvarných“ litografii „Domov“. Podle údajù malíøe Herolda se grafika „Domov“ „nehrubì mnohým líbila, jakkoliv jí Mánes velikou poetickou hodnotu pøièítal“.

Z cesty po Slovensku napøíklad èerpal k návrhu obálky pro „Slovenské povìsti“ Bo¾eny Nìmcové (1820 - 1862), která s ní byla nadšená. Také z tìchto zá¾itkù na Slovácku i na Slovensku èerpal pro svùj cyklus „Písnièky“, i kdy¾ nìkteré z „Písnièek“ vznikly u¾ za jeho studií na pra¾ské Akademi, a cyklus „Musica“. Z nìkterých poznatkù získaných na cestì na Slovensko èerpal i v pozdìjších návrzích pro Staromìstský orloj.

V roce 1856 vznikl obraz „Èervené paraplíèko“. Od roku 1857 do roku 1860 se Mánes zabýval ilustracemi k „Rukopisu královédvorskému“, „objevenému“ v roce 1817. - Byl jedním z mnoha umìlcù, které oba Rukopisy inspirovaly k nádherným vlasteneckým dílùm. Pro Mánesa to byla radostná práce, i kdy¾ výdìlek byl velmi skromný. Je dokonce známo, ¾e studoval archeologickou kní¾ku od Jana Erazima Vocela (1803 - 1871) „Grunzüge der böhmischer Alterthumskunde:“ (pøibli¾nì Základy znalosti o èeských staro¾itnostech, nenašla jsem odpovídající èeský pøeklad) a jiné odborné spisy, v nich¾ našel napøíklad vyobrazení neolitických zbraní i ornamentù, na co¾ navázali i umìlci generace Národního divadla.

V roce 1858 vznikl zajímavý obrázek „Švadlenka“ s podtitulkem „ztráta nevinnosti“, jako kdyby to byl odraz jeho smutných vzpomínek na ztracenou lásku.
Celkem nebylo v¾dy Mánesovo umìní od hlavního umìleckého pra¾ského proudu pøijímáno kladnì. Jako pøíklad mù¾e být, jak bylo nakládáno s jeho alegorickými obrazy „Poesie“ a „Historie“, které právì v roce 1859 byly souèástí výzdoby ®ofína pøi oslavách stého výroèí narození nìmeckého básníka Friedricha Schillera (1759 - 1805). Nejdøíve je na Akademii pou¾ívali jako stínidel a pak byly znièeny.

V roce 1860 ve spolku „Arkadia“, zalo¾eném tého¾ roku, zaèal Mánes spolu s Ferdinandem Mikovcem své aktivity, týkající se záchrany pøed zbouráním románské rotundy svatého Køí¾e v ulici Karoliny Svìtlé v Praze. V šedesátých letech maloval Mánes øadu titulních listù, diplomù a dìlal i návrhy spolkových praporù. Po zalo¾ení spolku Sokol navrhl Mánes také spolkový prapor i pùvodní sokolský kroj.
V roce 1862 a 1863 se Josef Mánes aktivnì zapojil do zalo¾ení „Umìlecké besedy“, která byla zalo¾ena v roce 1863 a byl také nìkolikrát pøedsedou jejího výtvarného výboru. Sna¾il se všemo¾nì o její propagaci tvorbou rùzných døevorytù. V roce 1864 svìøila Umìlecká beseda umìlecké vedení rekonstrukce kaple svatého Køí¾e právì Mánesovi a architektu Ullmannovi, Mánes navrhl vnitøní výzdobu kaple, která ale nebyla uskuteènìna. Z Mánesových návrhù se realizovala pouze vnìjší møí¾, která byla kolem kaple postavena v roce 1866.

V roce 1863 se Josef Mánes zúèastnil výzdoby kostela svatých Cyrila a Metodìje v Karlínì. Podle jeho návrhù je na vratech chrámu osm medailónù s vypodobnìním èeských patronù. Podle Mánesových návrhù je vytvoøil sochaø Ludvík Šimek (1837 - 1886) ještì za svého pobytu v Itálii. V roce 1864 byl Mánes vyzván, aby pøivezl do Vídnì návrh obrazu „Narození Krista“ do kostela v Tokaji, ale návrh byl odmítnut. Ale pøes to je mezi jeho kresbami a malbami námìt „jeslièek“ zastoupen nìkolikrát.

Bìhem ¾ivota namaloval Mánes øadu podobizen.

V letech 1865 a¾ 1866 pracoval na svém vrcholném díle - návrhu dvanácti terèù s alegoriemi roèních období, nazvaném nyní „Mánesùv orloj“. Byla to jedna z mála jeho veøejných zakázek. Orloj byl u¾ v osmnáctém století nìkolikrát urèen k sešrotování, od roku 1824 nefungoval pak delší dobu. V roce 1865 byl uveden znovu do provozu a Mánes pracoval na zakázce. Byl ale prý varován svým starým pøítelem, øezbáøem Josefem Worlíèkem (1824 - 1897), ¾e podle starých proroctví ka¾dý, kdo na orloji pracoval, buï zešílel nebo brzy zemøel. A ¾e v roce, kdy bude spuštìn, postihne nìjaké neštìstí èeskou zemi. Tato historka se citovala pak i po Mánesovì smrti, kdy skuteènì jako šílený zemøel. Je také pravda, ¾e v roce 1866 prošla Èechami prusko-rakouská válka s nìkolika bitvami na našem území s následující epidemií cholery.

Na konci jara 1866 odjel Josef Mánes, jako u¾ od roku 1863 v létì v¾dy èiníval, na návštìvu k baronu Kristiánu Kocovi (1806 - 1883) do Újezda svatého Køí¾e. Jenom¾e tentokrát tam jel, aby se u nìj ukryl pøed váleèným nebezpeèím. Z Mánesova pøíjezdu je historka, jak jel nákladním vlakem od uhlí, dojel do Doma¾lic a pøedpokládal, ¾e se pøes Ronšperk - nynìjší Pobì¾ovice - a Hostouò dostane do Újezda svatého Køí¾e. Ale v Ronšperku se v nìèí horlivé hlavì vylíhl nápad, ¾e - vzhledem k jeho nápadnému obleèení - se jedná o pruského špióna a skonèil v obecní šatlavì. Pan baron se za nìj musel zaruèit, aby ho ze šatlavy propustili. Mo¾ná u¾ tehdy nereagoval zcela normálnì.

V roce 1867 se Mánes zúèastnil výpravy èeského poselstva na národopisnou výstavu do Moskvy. Pøátelé udìlali sbírku na jeho výdaje. Cesta neskonèila pro Mánesa úspìšnì, dokonce na zpáteèní cestì, pravdìpodobnì v dùsledku postupující duševní choroby poztrácel své skici. Po smrti dùvìrného pøítele Karla Purkynì 6. dubna 1868 s i najal Mánes jeho ateliér a nepohnutì tam sedával s paletou, ani¾ by cokoliv namaloval. V druhé polovinì roku 1868 ještì vytvoøil nìjaké spolkové prapory a namaloval „Mánesùv sen“ jako pøedzvìst toho, ¾e to budou jeho vlastní výtvory strašit. Na jaøe 1869 odjel do Mnichova na mezinárodní výstavu, ale jeho komentáøe u¾ nebyly normální. Lékaøi mu radili cestu do Itálie a mecenáš umìlcù a jeho pøítel Vojtìch Lanna ml. (1836 - 1909) ho tam na své náklady poslal. Odjel v bøeznu 1870. Bydlel u sochaøe Šimka v Øímì nedaleko fontány di Trevi. Nìkolik dopisù bylo odrazem jeho nadšení, hlavnì kdy¾ srovnával - on - který byl odchovancem dvou ctitelù Raffaelových - Raffaela s Michelangelem v Sixtinské kapli.

Pak zaèaly chodit dopisy plné beznadìje, ve kterých Mánes psal, ¾e Øím je krásný, ale nejsou tam kvìtiny.
Ale u¾ v dubnu pøišly z Øíma poplašné zprávy od Ludvíka Šimka. Amálie se vydala za bratrem a našla ho u fontány di Trevi okradeného o kabát, válejícího se mezi dìtmi a naprosto nepøíèetného. Ji ještì poznal. Domnívala se, ¾e ho tam nìkdo uhodil nebo ¾e ho porazil. Od tohoto okam¾iku se jeho stav zhoršoval. I na cestì domù museli sourozenci pøekonat nìjaké nebezpeèí.

Na jaøe 1871 byla výstava „Umìlecké besedy“ a Mánes se sestrou a pøítelem pøišli mezi prvními. Mánes byl bez zájmu, ale zareagoval jen kdy¾ pøišel k dílùm svých mrtvých pøátel - Purkynì a Levého. Stále hledal ¾lutou rù¾i, ale nikde ji nenacházel. Dokonce se tvrdí, ¾e procházel po Praze za bílého dne se zapálenou svíèkou v ruce.

Zemøel 9. prosince 1871 v šest hodin veèer v domì ve Spálené ulici. Za tøi dny na to byl pochován na Olšanech. Pohøbu se zúèastnila i jeho dcera Josefina.
I kdy¾ byl jeho pohøeb slavný, nebyl za svého ¾ivota uznáván. To se stalo a¾ pozdìji, hlavnì na konci devatenáctého století, kdy byl Mánes oznaèen za zakladatele èeského národního malíøství.

A¾ ve dvacátém století byly jeho výstavy, i èlenù jeho rodiny. První byla v SVU Mánes v roce 1903 a poslední v paláci Kinských o sto let pozdìji - v roce 2003.
Mánesovy ulice jsou v mnoha mìstech naší republiky. V Praze je mimo Mánesovy ulice na Vinohradech ještì Mánesùv most, který byl uveden do provozu v roce 1916 a na Mánesùv most pøejmenován v roce 1920. V Praze byl v roce 1887 zalo¾en Spolek výtvarných umìlcù Mánes, jeho¾ budovu navrhl architekt Otakar Novotný (1880 - 1959). Budova byla postavena mezi roky 1928 a¾ 1930. Na pøedmostí Mánesova mostu stojí Mánesùv pomník od Bohumila Kafky (1878 - 1942), na kterém sochaø pracoval do konce svého ¾ivota, ale který mohl být postaven a¾ po 2. svìtové válce v roce 1951.
Další památník je na severní Moravì u Støíte¾e, na památku Mánesových cest na severní Moravu. pomník je z roku 1955. Podle nìkterých údajù je od sochaøe Karla Vávry, podle jiných od Z. Švejnohy. V Panteonu Národního muzea v Praze je bronzová Mánesova bysta z roku 1901 od sochaøe Ladislava Šalouna (1870 - 1946).
Na zámku v Èechách pod Kosíøem je Mánesova síò, kde jsou umístìny památky vztahující se k zdejšímu pobytu velkého umìlce.

V roce 1952 byl natoèen o Josefu Mánesovi dokumentární film v re¾ii Bøetislava Pojara. Mánesa upomínají rùzné kní¾ky, básnì i hudební díla. O Mánesovì ¾ivotì i díle ještì nebylo vše vybádáno a domnívám se, ¾e jsme velkému umìlci ještì mnoho dlu¾ni.

 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 09.12.2023  15:33
 Datum
Jméno
Téma
 09.12.  15:33 Kvìta
 09.12.  14:06 Vesuviana