Ukázka z pøipravované nové knihy Tomáše Záøeckého „Digitální trest Bo¾í“
Bìhem 4. a 5. století našeho letopoètu docházelo v Evropì a pøilehlých oblastech k zásadním dìjinným zmìnám. Po tisíci letech existence se stahovala mraèna nad mocnou øímskou øíší, její¾ éru spoleènì s dìjinami øeckých polis nazýváme antikou. Zvonil umíráèek dobì, která zrodila základy naší západní civilizace, a» u¾ v oblasti umìní, vìdy, politiky, sportu èi filosofie. Ani pozdìjší „pokøes»anštìní pohanù“ tyto základy úplnì nevymýtilo, i kdy¾ køes»anská morálka se mnohdy nacházela v zásadním rozporu s øímskou tradicí. Dodnes pou¾íváme latinu v øadì vìdních oborù, chodíme do divadel na tragédie i komedie, èteme knihy èi sledujeme filmy vystavìné podle aristotelovských zásad, vìnujeme se sportùm jako bìh, skok do dálky, box, zápas, hod oštìpem, diskem a poøádáme olympijské hry, by» pùvodním ideálùm u¾ notnì vzdálené. ®ijeme v obrovských mìstech s dùmyslnou kanalizací a v dobì velkých spoleèenských zmìn se scházíme na námìstích. Pojmy jako demokracie èi tyranie neodmyslitelnì patøí k naší dobì. Sokratovský dialog funguje jako efektivní vyuèovací metoda a mnozí lidé marnì hledají stoický klid v rozbouøených vlnách 21. století. Pøíbìhy a hrdinové antické mytologie se pøestìhovali do zábavního prùmyslu v hávu superhrdinù a generují miliardové zisky. Antický svìt, i kdy¾ zanikl pøed více jak pùldruhým tisíciletím, nadále pulsuje v naší kolektivní pamìti, kulturním dìdictví i ka¾dodenní realitì.
Dùvodù, proè Øím zkolaboval, lze uvést celou øadu. Jednalo se o déle trvající a svým zpùsobem i nevyhnutelný proces, proto¾e vše pomíjí – a» u¾ v ¾ivotì jednotlivce, lidských dìjinách, pøírodì èi vesmíru samotném. Nicménì jedním z rozhodujících faktorù zániku se stalo stìhování národù, fenomén obrovské migrace, který bìhem pøibli¾nì dvou staletí neponechal v Evropì kámen na kameni. Pøíèinou masivních pohybù desítek kmenù, v jejich¾ dùsledku do støední Evropy dorazili i Slované, byl jednak nedostatek pùdy zpùsobený rostoucí hustotou zalidnìní v pùvodních domovinách, jednak strach z krvelaèných koèovníkù valících se na Evropu ze støedoasijských stepí známých jako Hunové. Kdo byli tito lidé, odkud se vzali a kam zase zmizeli? Na tyto otázky neexistují jednoznaèné odpovìdi. S trochou nadsázky lze napsat, ¾e Hunové pøišli na scénu dìjin, aby ji pøevrátili vzhùru nohama, a kdy¾ svou úlohu splnili, zase se vytratili. Stìhování národù znamenalo pøedìl mezi starovìkem a støedovìkem, dobou nebývalého civilizaèního rozmachu i úpadku.
Hunové platili za nemilosrdné váleèníky a koøistníky. Tì¾ko spolehlivì rozlišit s odstupem více jak pùl druhého tisíciletí, jaké zkazky lze pova¾ovat za historické pravdy a jaké patøí spíše mezi legendy ústním podáním ještì zvelièené. Písemné zprávy o Hunech pocházejí z per jejich nepøátel, mnohdy je proto mo¾ná køiví strach èi odpor. Tradovalo se o nich, ¾e pijí krev svých nepøátel i vlastních koní (pro lepší spojení bojovníka a jeho zvíøete v bitvì), ¾e usekávají hlavy nepøátelùm a pøivazují si je k sedlùm nebo z nich vyrábí poháry, z nich¾ pijí, a nadto ¾e holdují kanibalismu. I kdy¾ se jedná spíše o báchorky, Hunové si dìsivou povìst cílenì pìstovali a pøed nájezdy si zøejmì rozøezávali tváøe do krve (èi si je krví mazali), byli všelijak tetovaní a vùbec zevnìjškem divocí. Není se tedy èemu divit, ¾e mnohé germánské kmeny „v cestì“ neèekaly, a¾ na nì tito plenitelé zaútoèí a vzaly nohy na ramena – jejich útìku dále na západ však stála v cestì skomírající západoøímská øíše. A ta jejich nápor následovaný atakem samotných Hunù ji¾ neustála.
Nejznámìjším vùdcem Hunù se stal obávaný Attila Hun, který mìl pronést vìtu, ¾e kam vkroèí, tam tráva u¾ nikdy neporoste. A» u¾ to skuteènì øekl, nebo mu to nìkterý z pozdìjších historikù vlo¾il do úst, výsti¾nì to popisuje realitu tehdejší doby. Mimochodem zda se tento obávaný mu¾ jmenoval Attila, také nevíme jistì. Køes»anská Evropa mu pozdìji vymyslela pøiléhavé pøízvisko – Attila, Biè Bo¾í. Jako kdyby ho Bùh seslal na zemi, aby ztrestal høíšníky. Aby znièil tehdejší, dle køes»anských mìøítek zka¾enou, spoleènost. (Pro doplnìní, pohybujeme se v dobì, kdy u¾ je køes»anství uznaným nábo¾enstvím Øíma.). O Hunech se v pozdìjších staletích vìøilo, ¾e je zplodilo a na zemský povrch vyvrhlo samotné peklo. Attila, Biè Bo¾í, velkou mìrou pøispìl ke konci jedné fascinující epochy, i kdy¾ se samozøejmì nejednalo ryze o jeho „zásluhy“. Snad ho však mù¾eme nazvat pomyslnou poslední kapkou? A nyní si polo¾me otázku, zda se v naší dobì neobjevil nový Biè Bo¾í, který by znamenal pro naši civilizaci stejnou hrozbu jako kdysi Attila pro Øímany?
Nevím jak vy, ale pøiznám se, ¾e já tìch „bièù“ vidím v souèasném svìtì zatracenì hodnì. Od globálních zmìn klimatu pøes vymírání druhù a plasty (nejen) v oceánech a¾ po váleèné konflikty. Spatøuji dlouhou øadu ekologických, energetických, technologických, politických èi sociálních problémù, která mì plní obavami a s ka¾dým pøibývajícím rokem, kdy se vìci nezlepšují, ba naopak zhoršují, a to stále rychlejším tempem, mì jímá rostoucí úzkost o budoucnost lidstva i ¾ivé a ne¾ivé pøírody. Ale tøeba jsem jen pøílišný pesimista. Na dalších øádcích se proto zamìøím pouze na jeden (?) Biè Bo¾í. Pøipojil bych k nìmu však pøívlastek „digitální“.
