Joachim Barrande, francouzský in¾enýr, geolog a palentolog
Je jen málokteré hlavní mìsto na svìtì, aby se celá jeho mìstská èást jmenovala po cizinci. Máme takové místo v Praze - Barrandov - a je to pro nás u¾ tak bì¾né, ¾e si to ani neuvìdomujeme. Barrandùv hrob není v naší zemi, ale v Rakousku - a témìø zapomenutý... Na druhou stranu je pøinejmenším zvlášní, ¾e pøedevším v anglických pramenech je Barrande oznaèován jako rakouský geolog... A pøitom on sám byl velkým francouzským vlastencem. Jednotlivé svazky svých dìl zaèínal slovy: "C‘est ce que j‘ai vu" - „To je to, co jsem vidìl“, èím¾ chtìl zdùraznit, ¾e všechno jeho úsilí bylo zamìøeno na shromá¾ïování skuteèností, ovìøených jeho osobním bádáním. Snaha o zachycení faktù je vlastnì jeho celo¾ivotním krédem. Joachim Barrande se narodil v sobotu 11. srpna 1799 - jak ale stojí v matrice, bylo to 24. thermidoru sedmého roku Francouzské republiky - v mìsteèku Saugues v departementu Haute Loire - pro pøedstavu je to jedno z míst, pøes které lze putovat k svatému Jakubovi de Compostella. - Jeho otec Augustin Barrande byl místním obchodníkem s látkami, maminka Charlotta Louisa se zasvobodna jmenovala Torrantová a pocházela z rodiny královských dùstojníkù. Mìl dva bratry a dvì sestry. Rodný dùm Joachima Barranda je na nevelkém hlavním námìstí. Pro zajímavost - mìsto má ulici Rue Jan Palach. Pak ovšem Praha mù¾e mít Barrandov! Køestní jméno dostal Barrande po otcovì bratrovi Jouachimovi Barrandovi; pozdìji toto jméno pou¾íval jen jako Joachim. Jeho rodina pravdìpodobnì mìla španìlské šlechtické pøedky. Otci se zøejmì daøílo a tak mohl poslat své syny - nejstaršího Joachima, prostøedního Louise (1809-1880) a nejmladšího Josepha (1810-1884) - na studie do presti¾ní a drahé støední školy Collège Stanislas de Paris v rue Notre-Dame-des-Champs na Montparnassu v Paøí¾i. Škola byla tehdy nedávno otevøená a byla pojmenována po prapradìdeèkovi souèasného krále - polském králi Slanislawovi Leszczyñském, který byl otcem man¾elky krále Ludvíka XV.
Barrandovo vysokoškolské studium probìhlo v letech 1819 a 1824. Nejdøíve studoval na École polytechnique, tehdy stojící v Latinské ètvrti. Zde byl nejlepším studentem a polytechniku absolvoval ve zkráceném termínu. Oba bratøi se stali dùstojníky. Bratr Louis se stal velitelem královské gardy a bratr Joseph se stal plukovníkem a pracoval pro ruskou carskou armádu; v Rusku pøipravoval projekt ¾eleznic do Asie, nìjakou dobu pracoval v Polsku a na Ukrajinì a zúèastnil se na projektu pyrenejské ¾eleznice. Za svoji studii o ruské støední Asii dostal carský køí¾ a vyznamenání svatého Stanislava.
Další studia si Joachim Barrande doplnil na École des ponts et chaussées, tj. škole mostù a silnic. Bìhem studií se Barrande vedle technických problémù, napøíklad konstrukce strojù a mostù, velice zajímal o pøírodní vìdy. Studoval spisy nebo navštìvoval pøednášky paleontologa Georga Cuviera (1769-1832), který byl oproti Darwinovi zastáncem tzv. katastrofické teorie vznikání druhù; dále pøednášky chemika, mineraloga a zoologa Alexandra Brogniarta (1770-1847). U Antoina Laurenta de Jussieua (1748-1836) se vzdìlával v botanice a dalšími geology, které poslouchal, byli Constant Prévost (1787-1856), Gérald Paul Deshayes (1795-1875), který byl i paleontogem a znalcem lastur. Zhruba stejnì starými s ním byli geologové Adolfe vikomt d´Archiac (1802-1868) a Alcide d´Orbigny (1802-1857).
Po studiích se ze zaèátku vìnoval své profesi - pracoval na stavbách v Bordeaux a Saumuru a pak vedl v Decize v departementu Nièvre stavbu mostu pøes Loiru, který je dodnes pou¾íván. Setkal se v této dobì s pøíbuzným královým - vévodou z Ludvíkem z Angouleme (1775-1844), který byl tak nadšen jeho vìdomostmi, ¾e ho doporuèil jako vychovatele pro mladého prince. A tak se v r. 1826 stal Barrande vychovatelem na královském bourbonském dvoøe krále Karla X. (1757-1836), který byl bratrem popraveného krále Ludvíka XVI. (1754-1793) a také bratrem krále Ludvíka XVIII. (1755-1824). Král Karel X. vládl od r. 1824. Barrandovým svìøencem byl králùv vnuk Jindøich (1820-1883), vévoda z Bordeaux, pozdìji hrabì ze Chambordu. Princ Jindøich byl pohrobek a následník francouzského trùnu, ale kralování se i pøes další historické zvraty ve Francii nedoèkal. Hrabì ze Chambordu byl vùèi Barrandovi v pozdìjší dobì více pøítel ne¾ pán a zamìstnavatel.
Barrande se sna¾il, aby jeho hodiny byly zábavné, zaøídil v Tuileriích fyzikální a chemickou laboratoø a jeho hodiny byly pøístupné i ostatním šlechticùm.
Po èervencové revoluci v r. 1830, kdy byl král Karel X. sesazen a kdy se do r. 1848 dostala k moci orléánská královská vìtev, musel král Karel X. s rodinou odejít do exilu. Nejdøíve byli v r. 1831 ve Skotsku v Edinburgu, kde se skrývali u¾ v dobì Velké francouzské revoluce. Barrande je jako vychovatel také následoval. Ještì v létì s princem Jindøichem a jeho sestrou navštívil skotská jezera. V Edinburgu se seznámil s význaèným britským paleontologem Roderickem Murchinsonem (1792-1871), který byl odborníkem na starší prvohorní období Zemì. Tak¾e si i zde Barrande ještì rozšiøoval své pøírodovìdecké znalosti. Královská rodina pøijala pak nabídku habsburského císaøe Františka I. (1768-1835), který jim poskytl azyl na zámku v Buštìhradì, kde pobývali a¾ do r. 1932. Ale ani tam dlouho nezùstali, proto¾e v Evropì øádila cholera. Získali mo¾nost bydlení na Pra¾ském hradì, který ale tím, ¾e u¾ dlouhou dobu v nìm nikdo nebydlel, nebyl vùbec útulný - speciálnì pro královskou rodinu, zvyklou na pøepych ve Versajích.
Na Pra¾ském hradì tehdy slou¾ila u vévody de Guiche, který byl také v královì doprovodu, Barbora Nerudová (1795-1869), maminka básníka Jana Nerudy (1934-1891). Barrande se ale hned na zaèátku pobytu v Praze zaèal seznamoval s èeskými významnými vìdci. Pøedevším to byl František Palacký (1798-1876), který byl u prince Jindøicha uèitelem nìmèiny. Pøes Palackého se seznámil s tehdejšími èeskými a rakouskými vìdci, kteøí v té dobì v Praze pùsobili. Byl to pøedevším hrabì Kašpar ze Šternberka (1761-1838), velký botanik, paleontolog a sbìratel - zároveò i hlavní osobnost ze zakladatelù Národního muzea. Hrabì Šternberk byl majitelem radnického panství a v r. 1825 byl jedním z hlavních podílníkù Pra¾ské ¾eleznièní spoleènosti, která plánovala prodlou¾ení stávající konìspøe¾ky a r. 1827 získala koncesi na stavbu lánské nákladní koòské dráhy.
Barrandova èinnost vychovatele se skonèila v r. 1833. Královská rodina se podle nìkterých pramenù u¾ v r. 1833, podle jiných a¾ v r. 1836, odebrala na jih do Gorice na slovinsko-italských hranicích, ale Barrande zùstal v Praze. Po smrti dìdovì v r. 1836 se hrabì Jindøich ze Chambordu usídlil nedaleko Vídnì na svém zámku ve Frohsdorfu. Barrande se stal v r. 1841, kdy byl hrabì plnoletý, správcem jeho statkù a hlavním poradcem.
Barrande nejdøíve bydlel v domì „U tøí hvìzd“, bývalém Kaiserštejnském paláci na Malostranském námìstí, dnes pøímo proti tramvajové zastávce. Paní Nerudová mu vedla domácnost - zøejmì a¾ po narození Jana Nerudy - a od ní se zaèal uèit èesky. Nauèil se èesky natolik, ¾e byl schopen èíst i první Nerudovy básnì, které mu však nepochválil - mìl toti¾ za to, ¾e svému národu mù¾e èlovìk prospìt jako vìdec víc ne¾ básník. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e paní Nerudovou potkal Barrande ve Skryjích pøi svých vymìøovacích pracích, co¾ je málo pravdìpodobné, i kdy¾ pocházela z nedalekých Slabcù, proto¾e u¾ v r. 1931 se vdala do Prahy a tehdy byl Barrande teprve v Edinburghu.
Od Františka Palackého se Barrande nauèil nìmecky. První Barrandovou èinností po odstìhování jeho dosavadních zamìstnavatelù byla práce zadaná hrabìtem Šternberkem pøi vymìøování Lánské konìspøe¾ky. Dráha mìla být pokraèováním stávající nákladní konìspøe¾ky z Prahy do Lán pøes køivoklátské lesy proti toku Klíèavy k Berounce a podle Berounky pøes Skryje dále do radnické uhelné pánve, patøící tehdy Šternberkùm, a do Plznì, dokonce a¾ do Èeských Budìjovic. Stavba se sice neuskuteènila, ale Barrande se seznamoval pøi výkopech s geologickou stavbou okolí Berounky, pøedevším Skryjí a Týøovic. Našel bohatá nalezištì trilobitù, kteøí kdysi byli obyvateli prvohorního moøe. To urèilo další dráhu Joachima Barranda, který se rozhodl vìnovat se výzkumu této oblasti, proto¾e si uvìdomoval její jedineènost.
V r. 1839 vydal Murchinson, který byl mezitím povýšen do šlechtického stavu, svoje pojednání o prvohorním siluru „The Silurian System“, kterému pøedcházely ale u¾ èlánky v nìkterých èasopisech. Barrande èlánky zøejmì také znal a knihu prostudoval - a od r. 1840 zaèal systematický prùzkum Èeského masivu. Chodil na dlouhé trasy pìšky, aby zmapoval oblast prvohorního moøe. Jeho cesty vedly smìrem k Rakovníku, Berounu a k Pøíbrami. O svých výzkumech psal technicky pøesné záznamy, vèetnì poznatkù z cest. Jeho nákresy jsou skuteènì technickými výkresy. Také ho pochopitelnì zajímaly konstrukce mostù, ale zaznamenával si i strojní vybavení lomù a dolù. Mnohé jeho zápisy svìdèí o jeho zájmech i z hlediska správce Chambordova panství, vèetnì ekonomických rozborù.
V r. 1843 spolu se Sirem Murchinsonem a pra¾ským muzejním kustodem a geologem Franzem Xaverem Maximilianem Zippem (1791-1863) prošli Dvorce, Malou Chuchli a Slivenec.
V r. 1844 byl nucen se z Malostranského námìstí pøestìhovat, proto¾e dùm, ve kterém bydlel, koupila Èeská spoøitelna. Pøestìhoval se do bytu v tehdejší Chotkovì ulici, nynìjší Vítìzné ulici, do novostavby domu „U øetezového mostu“, hned za tehdejší Újezdskou branou, aby to mìl ke „svým“ nalezištím blí¾e. Bydlel ve tøetím patøe v pìtipokojovém bytì, který prostorovì ke konci u¾ na jeho nálezy nestaèil. Na domì je pamìtní deska s jeho bustou hledící ke stanici Lanové dráhy na Petøín. Za svými nalezišti Barrande jezdíval, kam a¾ to šlo, nájemními nebo poštovními koèáry, nebo dostavníky - zbytek musel ujít pìšky.
Jako zajímavé datum jeho ¾ivota se uvádí 13. èervna 1844, kdy si Barrande zakreslil profil prvohorních vrstev pra¾ské pánve. Náèrt okoloroval i okótoval. Pro svou práci si mezi skalníky najímal hledaèe zkamenìlin; nìkdy byl zklamán jejich nepoctivostí. Výzkumy toti¾ vy¾adovaly velké náklady, se kterými mu pomáhal pøedevším hrabì Chambord, a ka¾dý rok od jejího zalo¾ení v r. 1846 ¾ádal o podporu Císaøskou akademii vìd ve Vídni (Kaiserliche Akademie der Wissenschaften in Wien). Vìtšinou ale své spolupracovníky v hledání zauèil a rùzné nálezy dostávaly od svých nálezcù leckdy docela legraèní èeská jména. Traduje se, ¾e i Barrande dal nìkterým nálezùm také èeské pojmenování. Roku 1846 prošel v doprovodu amerického geologa Carla Ludwiga Romigera (1820-1907) okolí Berouna. Uskuteènil nìkoli srovnávacích a studijních cest - do Polska - do Vratislavi, Krakova, dále do francouzského Besançonu. Navštívil také belgický Lutych, nìmecký Bonn, Krefeld a Halle.
Zvá¾il, ¾e by nebylo dobré vyèkávat s uveøejnìním svých bádání a zveøejnil ve Vídni a v Lipsku první zprávu o svých výzkumech, týkající se 152 druhù zkamenìlin “Notice préliminaire sur le systeme silurien et les trilobites de Boheme“ (Úvodní struèná zpráva o silurském systému a trilobitech v Èechách). Pochopitelnì závist i snaha, aby byl prvním nìkdo z Èech, si vynutila rychlé vydání zprávy od kustoda Èeského muzea Augusta Cordy (1809-1849) a guberniálního rady berounského kraje a zároveò sbìratele trilobitù Ignáce Hawla (asi 1783-1868) vydat „Prodrom einer Monographie der böhmischer Trilobiten“ (Pøedzvìst monografie o èeských trilobitech) za úèelem, aby získali prvenství v pojmenování jednotlivých druhù zkamenìlin.
Dokonce prý ani Zippe a zaèínající význaèný èeský geolog Jan Krejèí (1825-1887) nebyli Barrandovým oznámením potìšení a podporovali vydání „anti-studie“. S Krejèím mìl Barrande zvláštní vztah - bral ho jako vìdeckou autoritu i jako odpùrce, vytýkal mu jeho politické ambice; na druhé stranì to byl Krejèí, který po Barrandovì smrti nejvíce oceòoval jeho pøínos, i kdy¾ kritizoval jeho teorii kolonií.
Barrande podrobil vzhledem k povrchosti a nepøesnosti vydanou studii svých odpùrcù ostré, ale spravedlivé kritice. Corda brzy na to tragicky zahynul a Barrande zcela naopak ne¾ ve své kritice, s noblesou a velkodušností vzpomnìl na jeho studii a její pøínos pro vìdu.
V létì 1847 byl v Praze Sir Murchinson spolu s dalším paleontologem - Francouzem Phillippem de Verneuil (1805-1873) - a spoleènì s Barrandem si prohlédli okolí Berouna a Konìprus. Murchinson se pøi prohlídce sbírek zkamenìlin, dostupných v Praze, velmi pochvalnì vyjádøil o Barrandovì sbírce, a naopak pohanìl sbírku Muzea království Èeského.
V r. 1850 navštívil Barrande Anglii, tentokrát s hrabìtem Chambordem jako jeho sekretáø.
V r. 1852 zaèal Barrande vydávat své rozsáhlé dílo "Systeme silurien du centre de la Boheme" (Silurský systém støedních Èech). Podle tehdejších pøedstav byl silur oznaèením celých starších prvohor (zahrnujícím ještì kambrium, ordovik a devon), nyní je názvem pouze tøetího období ze ètyø starších prvohor - mezi ordovikem a devonem.
On sám zpracoval do r. 1881 dvaadvacet svazkù popisujících více ne¾ ètyøi tisíce druhù fosilií. Dílo vycházelo souèasnì v Praze i v Paøí¾i. Je to snad nejrozsáhlejší vìdecká práce, kterou vykonal jeden èlovìk. Práce mìla šest tisíc stran, pøes tisíc litografických pøíloh, které musel on sám nejdøíve navrhnout, a které pak zpracovávali nejlepší litografové z Prahy, z Vídnì i Paøí¾e. Bìhem práce zamìstnával i nìkolik sekretáøù.
Hodnì se citují nálezy trilobitù z rodu Elipsocephalus hoffi, jeho¾ obrázek se dostal a¾ do znaku mìstyse Jince.
Barrande se nezabýval prvohorami pouze v Èechách. Spolu s paleontologem Verneuilem vydal v letech 1855 a 1860 studie o starších prvohorách Španìlska, v roce 1855 se zabýval prvohorami v ji¾ním Norsku v r. 1856 vydal dokonce srovnávací studii o prvohorách v Èechách a ve Skandinávii.
V r. 1861 nahradila jeho hospodyni - paní Nerudovou - Františka Mysliveèková, pøíbuzná slavného èeského hudebníka, která pak byla jeho hospodyní a¾ do jeho smrti.
Mezi lety 1860 a¾ 1863 øešil Barrande otázku stáøí nejstarších prvohorních naleziš» v severní Americe. Roku 1862 také psal o prvohorní faunì v Belgii a v Bavorsku, co¾ dokonèil v letech 1867 a¾ 1868.
V srpnu 1862 pøijel do Prahy opìt Sir Murchinson, který si v doprovodu geologa a paleontologa, pozdìjšího profesora Karlo-Ferdinandovy univerzity a øeditele Národního muzea, Antonína Frièe (1832-1913) prohlédl nìkteré lokality. Dva dny strávil s Barrandem.
V té dobì Barrande zaèal své dílo, které sklidilo nejvìtší vìdeckou kritiku „Défense des colonies“ (Obrana kolonií), které vycházelo postupnì v letech 1861, 1862, 1965, 1870 a 1881. Poslední díl zùstal v rukopise s milým vìnováním „všem Èechùm, zabývajícím se vìdou a literaturou“. Mezi jinými tam byla jména Palackého, Šternberka, Šafaøíka, Presla, Purkynì, Jungmanna, Hanky a dalších. Koloniemi Barrande rozumìl, jak zní definice ze slovníku „kry mladších hornin zavrásnìné do starších souvrství obsahující na rozdíl od okolních vrstev mladší faunu, kterou Barrande hodnotil jako kolonie novì se šíøících druhù uprostøed starších spoleèenstev“. V souèasné dobì se s tímto jeho názorem nesouhlasí, proto¾e odpovídá názorùm Barrandova uèitele Georga Cuviera, který byl zastáncem tzv. katastrofické teorie vzniku druhù, v opozici na názor Darwinùv. ®e toti¾ v historii Zemì existovaly tzv. „revoluce“, které v¾dy zmìnily tvar zemského povrchu. Avšak i v souèasné dobì je spousta vìdcù, kteøí zase pøesnì opaènì zpochybòují Darwinovu vývojovou teorii. Kdoví, èeho se ještì doèkáme?
Vedle toho, ¾e Barrande jezdíval za hrabìtem Chambordem do Rakouska, èas od èasu jej správcovské povinnosti zavedly do Paøí¾e. V Paøí¾i si udr¾oval byt v centru - v Rue de l´Odéon. A¾ do r. 1872 musel za hrabìtem Chambordem jezdit koèárem, trvalo to 37 hodin. Teprve v r. 1872 byl zahájen provoz ¾eleznice.
Barrande byl v Èechách - nebo spíš v Rakousku-Uhersku - èlenem pouze dvou vìdeckých spoleèností: Spoleènosti Musea království Èeského a dopisujícím èlenem Císaøské akademie vìd ve Vídni.
Ovšem byl uznáván dalšími vìdeckými spoleènostmi v Evropì. Byl èestným doktorem Vídeòské univerzity, èestným èlenem Francouzské geologické spoleènosti, èestným èlenem Londýnské geologické spoleènosti. Mnohokrát mu byla udìlena rùzná vyznamenání nebo medaile, napø. v r. 1857 presti¾ní Wollastonova medaile od Londýnské geologické spoleènosti.
Zajímavé ovšem je, ¾e ze své vlasti pøíliš oceòován nebyl. Pravdìpodobnì to bylo dáno jeho politickým názorem. Bìhem jeho ¾ivota se v jeho zemi vystøídala øada politických re¾imù od císaøství pøes návrat k monarchii, druhé císaøství a republiku. On byl po celý ¾ivot vìrným slu¾ebníkem svého krále - Karla X. a jeho vnuka - pro nás je tento postoj v dnešní dobì naprosto nepochopitelný. Jinak se politice spíše vyhýbal. Byl také vìrný svojí zemi, proto¾e, kdy¾ mu bylo nabídnuto èestné obèanství Prahy, odmítl je s tím, ¾e by se musel vzdát podle zákonù své zemì obèanství francouzského; chtìl Francouzem zùstat a jako Francouz zemøít.
Pro pokraèování svého díla vychovával svého následovníka. Byl jím Ottomar Pravoslav Novák (1851-1892). Byl to bratranec dalšího významného geologa Otakara Feistmantela (1848-1891). Ze zaèátku dìlal Novák pro Barranda tajemnické práce, pak ho Barrande doslova dotlaèil k doktorátu. Nìjakou dobu byl pak Novák i profesorem geologie na pra¾ské univerzitì. Ottomara Nováka a nìmeckého geologa Wilhelma Heinricha Waagena (1841-1900) urèil Barrande ve své závìti z 29. kvìtna 1881 za své pokraèovatele v práci na „Systému“ a pro Nováka zanechal ve spoøitelnì patøièný obnos. Bohu¾el, Novák stihl vydat pouze 7 svazkù, pak - stejnì jako jeho bratranec - v pomìrnì mladém vìku v r. 1992 zemøel.
Joachim Barrande byl popisován nìkterými souèasníky ze svìta, ale pøedevším z Prahy, jako pozoruhodná osobnost. U nás to byl nejvíce Jan Neruda, který se s ním vlastnì znal odmalièka, a pak to byl cestovatel Josef Koøenský (1847-1938) - oba o nìm psali ve velkém obdivu k jeho ¾ivotu i dílu. Ještì den po svých osmdesátinách sfáral do pøíbramského dolu Vojtìch do hloubky tisíc metrù. Stále se sna¾il konat svùj úkol, který si pøedsevzal. Pak ale u¾ po svých cestách nechodíval sám, ale s doprovodem.
V létì 1883 odjel za svým pánem a pøítelem - hrabìtem Jindøichem do Frohsdorfu. Hrabì byl tì¾ce nemocen a krátce po Barrandovì pøíjezdu dne 24. srpna 1883 zemøel. Dojetí, rozèilení a námaha se zále¾itostmi ohlednì vyøizování jeho pozùstalosti zpùsobily, ¾e Barrande onemocnìl zápalem plic a 5. øíjna 1883 zemøel také. Jeho poslední vzkaz do Prahy prý byl: „Jsem trochu unaven, Bùh s Vámi.“ Hluboce vìøící a a¾ za hrob vìrný Barrande prý pronesl následující poslední slova: „Pán mùj nebe mi ukázal. Pùjdu za ním.“
Pohøben byl 8. øíjna v Lanzenkirchenu u Wiener Neustadtu ji¾nì od Vídnì. Je témìø pøízraèné, ¾e jeho bratr Joseph, který se staral o jeho pohøeb a vyøízení pozùstalosti v Praze, následoval témìø jeho pøíkladu. Pøi zaøizování potøebných zále¾itostí zemøel v Praze u¾ 26. ledna 1884. Jeho pohøeb byl vypraven z bytu Joachima Barranda.
Své sbírky a vše, za co vydal témìø pùl milionu frankù za období svého více ne¾ ètyøicitiletého bádání, odkázal Joachim Barrande zøejmì po poradì se svým pánem a pøítelem, hrabìtem Chambordem, Národnímu muzeu, tehdy sídlícímu v Nosticovském paláci na Pøíkopech. A¾ po postavení nynìjší budovy Národního muzea koncem 19. století byly sbírky pøeneseny do této budovy. Obsahují na padesát tisíc exempláøù zkamenìlin.
Závì» Barrandova je nesmírnì velkorysá a dojemná: „Daruji a odkazuji do úplného majetku Èeskému Museu všechny typické druhy své silurské sbírky Èech, všechny zkamenìliny cizokrajné, všechny své vìdecké spisy a bro¾ury. Z èeské zemì pocházejí, èeské zemi nech» nále¾ejí“.
Pøíštího roku byla nákladem Národního muzea odhalena na Barrandovské skále, nazvané po nìm, deska s jeho jménem. Od r. 1928 se jeho jménem jmenuje Barrandov - pra¾ská ètvr»; geologická pánev sahající od Brandýsa nad Labem a¾ ke Starému Plzenci se nazývá „Barrandien“. Ve Skryjích je Muzeum Joachima Barranda a je zde i Barrandùv pomník od sochaøe Viktora Dobrovolného (1909-1987).
Od r. 1966 je pomník i v jeho rodném mìstì ve Francii. Ulice s jeho jménem jsou v Praze, Plzni, Ústí nad Labem, Berounì a na Kladnì.
