Jak jsme ¾ili v emigraci - XIX.
Tuhle rù¾i z naší zahrady posílám jí všem lidem dobré vùle. Všem tìm, kteøí se zajímají i o druhé a ne jen o sebe a doká¾í pochopit, ¾e vlastnì ka¾dý èlovìk ¾ije trochu jinak, ¾e ho mo¾ná tìší jiné vìci a ¾e na to má právo, pokud tím nìjak ostatní lidi neomezuje a neškodí jim. A to jsme my s man¾elem nikdy nedìlali, pøesto¾e nám vláda znormalizovaného Èeskoslovenska v roce 1975 poslala ouøední papír se štemplem, který nás zbavoval obèanství, z trestu, mimo jiné také za poškozování republiky. Kdy¾ jsme se v roce 1990, po 22 letech v cizinì, poprvé smìli podívat do naší vlasti, velice jsme se ulekli. Byla opravdu poškozená, v nìkterých místech dost ošklivì. Ale byli jsme si naprosto jisti tím, ¾e jsme to my nebyli, kdo tak strašnì všechno znièil a zanedbal, i kdy¾ jsme, jako všichni, jen lidé chybující a høíšní.
Omlouvám se také tìm, kterým vadí, ¾e píšu o své práci. Souèasnì je mi jich líto, proto¾e zøejmì dìlají nìco nudného, co je nebaví a ka¾dý den chodí do zamìstnání neradi. Práce byla pro mne opravdu po dlouhá léta tím nejdùle¾itìjším v ¾ivotì, zdrojem potìšení. Pøinesla mi v ¾ivotì mnoho krásného, setkání se zajímavými lidmi, cesty po svìtì, úspìch a tím i zadostiuèinìní. Zachránila mne v dobách, kdy mi bylo úzko a smutno. Mìla jsem štìstí. Vím, ¾e je na svìtì takových š»astných lidí víc. Nezále¾í vùbec na tom, kde ¾ijí, ani na tom, co dìlají.
Jen¾e já jsem se k této zajímavé práci dostala jen proto, ¾e jsem emigrovala. A na to, ¾e bych dostudovala, v dobì normalizace, nemohlo být urèitì ani pomyšlení. Kdybych zùstala v Èeskoslovensku, tak jsem docela urèitì nikdy nemohla samostatnì projektovat knihy a vést nakladatelství. Tak¾e se nedivte, moji milí, ¾e píšu o nìèem, co tak hluboce ovlivnilo mùj ¾ivot.
V našem mìsteèku je krásný malý obchod se staro¾itnostmi a s unikátními šperky, které vyrábí sám majitel tohoto obchùdku. Èasto jsme se u nìj dívali na vìci, které jsme si nemohli dovolit a sem tam jsme si nìjakou malièkost koupili. Pøesto¾e jsme nebyli zákazníci, kteøí by pøinášeli velké zisky, dal se majitel obchodu s krásným køestním jménem Eloi, s námi do hovoru. Spøátelili jsme se dokonce, velmi se zajímal o nás a naši práci i o zemi, odkud jsme pøišli. Po nìjakém èase se mne zeptal, zdali bych byla ochotna uèit dìjiny umìní na veèerní vysoké škole pro dospìlé, ¾e prý o mnì u¾ hovoøil s øeditelem. On sám tam pøednášel také, jednak o mineralogii, jako vystudovaný geolog, a pak o historii a restaurování støíbrných pøedmìtù, zejména sakrálních. Lákalo mne to velice, pøedevším z dùvodu, který on netušil: chtìla jsem se toti¾ nauèit mluvit holandsky na veøejnosti, bez obav, srozumitelnì a jasnì. Co¾ zní jako malièkost, ale vìøte tomu, ¾e to tak snadné není. Nebudu vás nudit popisem toho, jak jsem dìlala v Leidenu na universitì zkoušky, proto¾e jsme nemìla ¾ádný papír na své nedokonèené vzdìlání. Podaøilo se mi to, mùj šéf mi dal k této mé vedlejší èinnosti svolení a já byla pøijata øeditelem školy a kolegy docenty. Udìlala jsem plán pro podzimní semestr a s roztøesenými koleny vyrazila jednoho sychravého veèera do veèerní školy. Tam jsme se opravdu lekla: èekalo na mne 35 ¾ákù, v první øadì sedìla ¾ena mého šéfa, Anglièana, jednoho ze dvou øeditelù u firmy Smeets. Hrùza. Ale u¾ se nedalo nic dìlat.
Zaèala jsem tehdy slabým, tøesoucím se hláskem a pozorovala reakce lidí. Vypadali, ¾e mi rozumìjí, ale dávali pozor jaksi a¾ pøíliš a to mne ujistilo o tom, ¾e se musím rychle v øeèi vylepšit. Nechci zde dìlat krkolomná srovnání, ale mo¾ná víte o tom, ¾e napøíklad i Einstein dost ¾alostnì ztroskotal, kdy¾ zaèal pøednášet na universitì v Princetonu? Nikdo toti¾ nerozumìl jeho angliètinì. Nebudu vás trápit popisem toho, co jsme postupnì za¾ila já. Udr¾ovalo mne tam jen to, ¾e jsem se chtìla zdokonalit v té holandštinì, a pak, vìøte, nebo ne, ti lidé mne mìli opravdu rádi. Témìø všechny ¾áky jsem mìla po celých sedm let, tak dlouho, jak jsem na škole vyuèovala. Bavilo je, co a pøedevším prý také jak jim to vypravuji. Pøednáším prý tak nadšenì, øíkali mi, ¾e to vypadá,jako bych mìla všechny umìlecké smìry stejnì ráda. Co¾ pochopitelnì pravda nebyla. Po dvou letech, kdy¾ mi daòový úøad napaøil ještì navrch další daò – a tato daò byla vyšší, ne¾ to, co jsem v té škole vùbec vydìlala, oznámila jsem škole, ¾e budu uèit zadarmo, pro Deo. Jen za úhradu skuteèných výdajù. Dìlala jsem si toti¾ na všechny pøednášky sama diapositivy a podobné vìci. Ka¾dý semestr jsme zakonèili návštìvou nìjakého musea a této návštìvì a dojmùm z ní byla potom vìnována poslední pøednáška. Dodnes vidím jednu z mých tehdejších ¾aèek, milou starší paní, jak stojí celá neš»astná pøed jednou vitirínou v museu Abteiberg v Mönchengladbachu. Viz foto nahoøe vlevo. Hovoøila jsem toti¾ v právì uplynulém semestru po nìkolik veèerù pøedevším o souèasném umìní, pro mnoho lidí dost nepochopitelném, proto jsme jeli tam.
V tomhle krásném moderním museu, projektu architekta Hanse Holleina je od dnes ji¾ klasického expresionismu pøes pop art všechno, skoro a¾ do dneška. Paní tehdy hledìla na dílo umìlce skuteènì avantgardního, který, jak pravil katalog, chtìl svým dílem upozornit na to, ¾e svìt kolem nás podléhá zkáze a rozkladu. Zvolil k této demonstraci asi dvacet palaèinek, které narovnal na sebe. Mìly podléhat zkáze a také to pilnì dìlaly, byly u¾ pìknì okoralé a plesnivé. Paní se mne zoufale zeptala, jestli se jí to musí líbit. Ujistila jsem ji, ¾e ne, to ¾e ostatnì ani dotyèný umìlec nechtìl. ®e jí chtìl jen šokovat. Velice si oddechla. Šokovaná moc nebyla, ale pravdìpodobnì jí na delší dobu pøešla chu» na palaèinky.
Všichni studenti byli nìjak zajímaví. Snad nejstarší dáma ze tøídy, paní Broos, matka sedmi dìtí a mnohonásobná babièka, mne udivovala svými vìdomostmi a otázkami, které prozrazovaly neobyèejnou bystrost a znalost historie umìní. A¾ 
po dvou letech jsem zjistila, ¾e její syn je jedním z nejznámìjších historikù umìní v Holandsku a øeditel známého musea Kröller-Müller v Otterloo- a ¾e s ním snad moje pøednášky konsultuje. Moji ¾áci, to byla opravdu pestrá spoleènost. Nìkolik z nich se mi napøíklad na zaèátku podzimního semestru v¾dy omlouvalo, ¾e pøijdou do kursu pozdìji, musejí prý toti¾, jako ka¾doroènì, jet sklízet hrozny do Francie.Byli to starší pánové, jezdili u¾ dlouhá léta ke stejnému vinaøi do Vosne-Romanée blízko Nuits -St- Georges, kde jsou pomìrnì malé vinice, obehnané zdí a sklízí se tam hrozny Pinot Noir, ze kterých se pak dìlá jedno z nejlepších a bohu¾el i nejdra¾ších burgundských vín. Kdy¾ se vrátili, ujiš»ovali mne se záøícíma oèièkama, ¾e je tam ohromná zábava, bájeèné jídlo a vlastnì to prý není ¾ádná práce. Peníze nepotøebovali, bavilo je to. Zastavili jsme se tam tedy jednou cestou z dovolené u Støedozemního moøe. Vosne Romanée je docela malá vesnièka, obklopená vinicemi. Je tam elegantní hotel a restaurant, Le Richebourgh, pøed kterým jsme zastavili. Jako na uvítanou jsme byli svìdky roztomilé pøíhody. Z restaurace (bylo to po poledni) vycházel, podporován dvìma èíšníky, znaènì ovínìný pán. Vedli ho k otevøenému bílému Rolls-Royce kabrioletu a pomohli mu dovnitø tak, ¾e ho nì¾nì pøehodili pøes zavøená dvíøka. Pán se vyhrabal k volantu, dùstojnì jim pokynul, nastartoval a odjel. Èíšníci nás ujistili, ¾e pan hrabì to nemá daleko a 
jezdí u¾ dlouho bez nehody. Veèer jsme jedli v té restauraci i my a musím vám øíct, ¾e lepšího coq au vin, èili kohoutka na vínì jsem nikde jinde nejedla. Je to proslulý recept, v kuchaøce od Achille Gregora „Mu¾ v zástìøe“ ho najdete také. Jen¾e tam je to recept ruský. Carský. A jaké bylo to víno? Vosne-Romane Village nebylo moc drahé a chutnalo nám také znamenitì. Abychom to finanènì vyrovnali, spali jsme pod stanem ve farské zahradì. Docela bez problémù jsme tam i po té veèeøi trefili. Krásný zá¾itek. Deo gratias.
Tehdy jsem také velmi postrádala Viviane, ta toti¾ odjela na delší dovolenou k sestøe do Brazilie. Man¾el její sestry Beatrix (mìla jich ješte pìt) byl jedním z vedoucích pracovníkù firmy AKZO, pøedtím byl nìkolik let øeditelem AKZA v Kolumbii, kam nikoho nezval. Ale do Brazílie za nimi všichni známí pøijet mohli, a my jsme byli také mezi tìmi pozvanými. ®ili se dvìma dcerkami v San Salvador de Bahia, v krásném bungalovu s bazénem a blízko u moøe, za zdí, spolu s hospodyní a ještì nìkolika lidmi, zahradníky a tak. Lákavé. Rozhodli jsme se tam pøi nejbli¾ší pøíle¾itosti podívat. Mìli jsme toti¾ velký sen, témìø nesplnitelný, ale jako všechny podobné sny velice krásný. Chtìli jsme se podívat na ostrovy Galapagos. Proè zrovna tam? Dostala se nám do rukou zajímavá kniha paní Margarety Wittmer, rodaèky z Kolína nad Rýnem, která se svým
man¾elem a dvìma dìtmi na jednom z ostrovù ¾ila u¾ od roku 1932. Nikdy pøedtím nikdo nepro¾il tak dlouhou dobu na tìchto ostrovech na konci svìta, spojených zpoèátku se svìtem jen poštovní schránkou na pobøe¾í, udìlanou z døevìného soudku. Umístili jí tam lovci velryb v roce 1798. Dávaly se tam dopisy, bez známky, a svìte div se, ony vìtšinou za nìjaký èas došly.
Paní Margareta Wittmer, nazývaná také „královna Floreany“¾ila na ostrovì i s rodinou od svých 28 let - a také na tomto ostrovì zemøela, v bøeznu roku 2000, ve stáøí 95 let. Na fotografii vlevo ji vidíte se synem Rolfem 
a s dcerou Inge, to u¾ jí bylo devadesát let. Dobrodruzi, svìtobì¾níci, také cestovatelé jako Thor Heyerdal, ale i presidenti a korunované hlavy si pokládali za èest, setkat se s ní. Její dvì dìti, první „domorodci“ na Floreanì, byli všestrannì sna¾ivá stvoøení, a tak po této paní zùstalo 24 vnouèat a pravnouèat. Neobyèejné dobrodru¾ství, nepøedstavitelnì tvrdý, ale krásný ¾ivot. Robinson Crusoe byl proti tomu jen malý usoplený chlapeèek na krátkých prázdninách. Wittmerovi ¾ili na ostrovì Floreana, (na mapce je to Santa Maria, ostrovy mají všechny nìkolik jmen) nejmenším z obydlených ostrovù archipelu. Dostat se tam není nijak snadné. Jednak je to daleko, také to stojí dost penìz a z Quita, hlavního mìsta Ecuadoru smí na Galapágy jen omezený poèet turistù. Pøedevším ale musí být dobré poèasí a to u¾ vùbec nemù¾ete objednat. Bývá tam mlha tak strašná, ¾e ostrovy vùbec nelze najít. Je potøeba obrnit se trpìlivostí. Maòana. Ale o tom napíšu jindy.
Velmi mne mrzelo, kdy¾ mi moje práce opravdu u¾ nedovolila pøednášet na té veèerní škole. Snad ještì víc to mrzelo ¾áky a vedení školy. Moc jsme si rozumìli, vedení školy mne oceòovalo, pravdìpodobnì mimo jiné i jako levnou pracovní sílu. Dostala jsem spoustu dárkù na rozlouèenou, napøíklad jedna paní, svého povolání zubní lékaøka, Èíòanka, narozená v Indonésii, mi dala krásný náramek ze ¾elvoviny, vykládaný zlatem a perletí. Dodnes mne nìkteøí moji bývalí posluchaèi zdraví, kdy¾ se potkáme v mìsteèku. Man¾ela také, znali ho dobøe, proto¾e pro mne v¾dycky veèer jezdil, abych nemusela v noci sama domù.
Byla to zajímavá zkušenost a já se tím pádem mimo jiné skuteènì nauèila mluvit na veøejnosti holandsky, i jakoukoliv jinou øeèí, opravdu docela bez problémù, co¾ se mi pozdìji mnohokrát velmi hodilo. Napøíklad se mi to dodnes hodí na èeském symposiu, které jednou do roka poøádáme a které celý den vedu a na kterém té¾ usmìròuji panelovou diskuzi.
Vìra Pokorná
.
