Je to u¾ pìkných pár let, co se našim sousedùm stala zajímavá pøíhoda. Se sousedy jsme v¾dy mìli a dodnes máme vztahy - dalo by se øíci - a¾ ideální. Obèas chodí oni k nám nebo my k nim, popíjíme, oslavujeme a legrace nezná mezí. A obèas se stane, ¾e si vzájemnì vypomáháme v rùzných vìcech. Prostì naše mezi sousedské vztahy by mohly slou¾it za vzor.
Poslední sluneèné srpnové dny jsme si u¾ívali, jak se jen dalo. V lesích nedaleko našeho mìsta se snad zbláznily všechny houby a klubaly se ze zemì neuvìøitelnou rychlostí. Moji rodièe, dozvìdíce se tuto novinku, neváhali, vybavili se košíky a kapesními no¾i, rychle sedli do auta a vyrazili k lesùm.
Kdy¾ jsem zjistil, ¾e nemám zrovna nic dùle¾itého na práci, rozhodl jsem se, ¾e pojedu s nimi. Pova¾oval jsem za ideální pøíle¾itost - kdy¾ u¾ nejsem na hledáních tìch houbovitých kloboukù zrovna "nejlépe vybaven" - ¾e se mohu také jednou nadýchat èerstvého vzduchu.
Pøiznám se, ¾e na sbírání hub jsem nikdy nemìl velký talent. V lese bylo krásnì, lesní vùnì provázela zpìv ptactva a obèas bylo slyšet také zvuky jiných tvorù. I já jsem mìl pøi hledání hub úspìch, ovšem v porovnání s rodièi velmi nepatrný.
Po návratu domù jsme se hned pochlubili sousedùm košíky plných hub. Ty to ani moc nevzrušilo a dál se vyvalovali na terase, u¾ívajíce si tímto zpùsobem krásný teplý podveèer. Sna¾ili jsme se je pøesvìdèit, a» také hned zítra brzy ráno vyrazí do lesa, ¾e je tam hub ještì po¾ehnanì. Mávali však nad námi rukou a kroutili hlavami, jako ¾e to jsou sice parádní kousky, ale kdopak by to u nich jedl ...., a pak taková námaha s èistìním, dejte pokoj!
Doma jsme hned zaèali s okrajováním a zpracováním hub podle rùzných receptù. Moje mamka, která hýøí bujnou fantazií a má nebývalý smysl pro humor, pøišla na velkolepý nápad, jak se èásteènì hub zbavit a "darovat" je sousedùm. Koukali jsme na ní zprvu pochybovaènì, ale nakonec jsem se k tomuto nápadu zanedlouho pøidali také.
Bylo rozhodnuto. Èekali jsme, a¾ se úplnì setmí, pak jsme si našli èerné obleèení a èernou barvu, která se dala nanést na poko¾ku, jsme se zmalovali k nepoznání, tak¾e jsme nebyli ve tmì vùbec vidìt.
Kdy¾ u¾ tma zhoustla tak, ¾e by se dala skoro krájet, vyšli jsme opatrnì z domu. Já nesl štafle, mamka krátký ¾ebøík a všichni psi v okolí pøed námi zdìšenì utíkali.
Velice opatrnì jsem opøel štafle o plot k sousedùm a pak spustil ¾ebøík na druhou stranu. Pomalými tichými pohyby jsme pøelezli plot a z ruksaku na mamèiných zádech jsme vytahovali jednu houbu za druhou, zašroubovávali je na rùzných místech zahrady do trávy, o ní¾ se s pøimhouøením jednoho oka dalo øíci, ¾e je to anglický trávník.
S bravurou Arsena Lupena jsme se po dokonèení díla vrátili bleskurychle zpìt a zmizeli v našem domì. Vìdìli jsme toti¾, ¾e sousedi pøed tím, ne¾ jdou veèer spát, vychází pøed dùm, rozsvítí venkovní svìtlo a pak vychutnávají svou poslední cigaretu pøed spánkem. A právì pár metrù od vchodu do jejich domu jsme nasázeli najednou velký trs hub.
Celá rodina se namaèkala k okénku v koupelnì, kterým bylo dobøe vidìt na místo èinu. Samozøejmì jsme tam stáli potmì, celí netrpìliví, ani jsme nedutali a èekali, a¾ se rozsvítí a sousedi vyjdou ven. Doufal jsem, ¾e dneska snad nepùjdou spát bez zakouøení.
Ubìhla necelá ètvrthodinka a venkovní svìtlo v protìjším domì se rozsvítilo. Na terasu vyšel pan domácí, zapálil si cigaretu, labu¾nicky potáhl kouø a zase ho vypustil. Najednou v nìm hrklo, zakuckal se a zaèal se dusit. Popošel opatrnì pøed dùm, sklonil se a zaèal volat:“ Jarunóóó, poï sem rychle! To snad není mo¾ný, u nás na zahradì rostou houby!“
Mìli jsme co dìlat, abychom nevybuchli smíchy pøi pohledu na to, jak nevìøícnì kroutí hlavou. V zápìtí vyletìla z domu i sousedka v noèní košili a my uslyšeli: „Nojóóó, máš pravdu! Hromadkovic se honí po lese jak blbí a nám to tu roste pøímo u nosu.“
Zaèala pobíhat pomatenì po zahradì, vytahovala jednu houbu za druhou, skládala si je do vyhrnuté noèní košile a poøád tomu nemohla uvìøit. Po chvíli jim ale zaèínalo docházet, ¾e cosi není v poøádku, proto¾e nacházeli stále nové a nové houby. Ale i pøesto stále lezli po ètyøech po trávníku, nakukovali pod keøe a vùbec nic nechápali.
Naše rodina to u¾ za koupelnovým okénkem nemohla smíchy vydr¾et. Vyšli jsme ven pøed dùm a zahalekali na nì: „Tak co, u vás u¾ taky rostou houby?“
Kdy¾ jsme jim se smíchem vysvìtlili, jak se ten houbový zázrak pøihodil, sousedi nám zase na oplátku sdìlili své první dojmy, které je napadly, kdy¾ uvidìli tu záplavu hub na své zahradì. Nakonec jsme si popøáli dobrou noc a odešli spát s dobrým pocitem, jak se nám tahle Lupenova akce zdaøila.
A co øíci na závìr? Snad jen to, ¾e tato houbová pøíhoda jasnì dokazuje, ¾e zachce-li se vám hub, nemusíte chodit do ¾ádného lesa. Staèí se jen dobøe dívat kolem sebe....