®ivot v emigraci - XVIII.
Proto¾e jsem v nìkterých ètenáøích mo¾ná vzbudila dojem, ¾e jsme si v té emigraci jen jezdili na dovolenou a tam si nezøízenì u¾ívali, musím zase napsat nìco o své práci. Nejen proto, abych ten mylný dojem napravila, ale pøedevším proto, ¾e jsem mìla neobyèejné štìstí, a práce, kterou jsem mohla dìlat , mne a¾ do poslední chvíle, kdy jsem odešla do pense, na 100 % bavila, píšu o tom tedy ráda. Ale pøedevším z toho dùvodu, ¾e jsem v ¾ivotì celkem pracovala mnohem delší dobu, ne¾ jsem byla na dovolené.
Tak¾e jsme zase v našem milém malém mìsteèku, které sice dost pamatuje, ale kde, ¾el Bohu, ze starých staveb zbylo jen málo. Na obrázku je tak zvaný „De Munt“ èili dùm, kde se døíve razily mince. Teï je v nìm hezká restaurace, ale docela ho obklíèily moderní baráky, naštìstí ne vysoké. Vraceli jsme se v¾dy rádi, tak, jak se èlovìk vrací domù, je to oáza klidu. Pøesto¾e jsme oba Pra¾áci, nechtìli bychom u¾ nikdy bydlet ve velkomìstì. Ostatnì, co já jsem za Pra¾áka, kdy¾ jsem do deseti let bydlela s babièkou v její vilce, v malé vesnici v ji¾ních Èechách. Stejnì tak jsme nikdy nejezdili a dosud nejezdíme na dovolenou do velkých hotelù. To nemá nic spoleèného s tím, ¾e jsme emigrovali. My jsme v¾dycky jezdili jen pod stan a na vodu, na hory do chalupy, na Beèvu do krásné døevìnice, atd. Máme rádi ticho a co nejménì lidí okolo sebe.
Je to otázka toho, co má kdo rád. Naštìstí si mù¾e jak v Èesku, tak kdekoliv jinde na svìtì ka¾dý vybrat, (pokud na to má) kde chce bydlet a kam chce jet na dovolenou. Jen pošetilec by ho za to peskoval. Ty betonové hrady se pøece musejí pro nìkoho stavìt. Nìkomu se to líbit musí, øíkáme si v¾dycky s podivem.
Jedním z problémù, se kterým jsem se potýkala, bylo to, ¾e moji práci nemohl v podstatì nikdo pøevzít. Kdy¾ jsem byla pryè, le¾el vývoj nových projektù ladem a práce na tìch u¾ hotových také lehce stagnovala. I autoøi, kteøí psali objednané texty museli být sem tam popohnáni.
Osmidílný Dictionnaire Universel de la Peinture pro nakladatelství Le Robert jsme dodìlali, mezitím jsme také spáchali ještì nìjaké monografie, èili knihy, vìnované jednotlivým umìlcùm a tu ji¾ zmínìnou knihu o umìleckých pokladech ve Vatikánu ( viz vpravo) s nakladatelstvím Herder ve Freiburgu, která mìla svého èasu velký úspìch. Herder, to je nakladatelství, o kterém jeho lektor a náš pozdìjší pøítel Dr. Stadler s oblibou øíkával, ¾e je to vlastnì „Gottes eigene Verlag.“ Èili „Nakladatelství samého Pánaboha.“ On tam mìl na starosti knihy o umìní a museli jsme spoleènì dost bojovat, abychom u vedení prosadili naše projekty. Teï se nám podaøilo Herdera získat pro stejný lexikon malíøství v nìmèinì. Nìkdo by si myslel, ¾e se to tedy pøelo¾í a bude. To by se toti¾ pak musela dìlat znovu jen tisková deska, na které je text. Bylo by to levnìjší. Chyba lávky, jak se hezky staroèesky øíká. Proto¾e lexikon neobsahuje jen jména malíøù, která ¾ádné potí¾e nedìlají, ale i slohy a epochy, nastává problém jazykový. Pøíklad za všechny : L‘Art paléochrétien, èili umìní (perioda) pøedkøes»anská se nìmecky øekne Frühchristliche Kunst. A u¾ se stìhuje, bohu¾el nejen text, ale i ilustrace. Všechny tiskové desky se dìlají znovu. Nic se na to nedá vymyslet, tak zvaný odkaz, tj. „viz tam a tam“, to vám nikdo neakceptuje. Není to problém francouzsko-nìmecký, je tomu tak skoro ve všech jazycích. Mo¾ná, ¾e nìkdo z vás nìkdy vidìl v knihkupectví, èi dokonce vlastní tlustou knihu jménem „Malíøství od A a¾ do Z“. Vydalo v Èechách nakladatelství Rebo, jeho¾ majitel, mùj dobrý známý, pøišel do Èech z Holandska. To je také „moje kniha“, pùvodnì udìlaná v nìmèinì pro Lingen Verlag. Tahle kniha stála v Èesku nesmírné mno¾ství penìz a málem nevyšla, právì proto, ¾e se muselo všechno pøedìlat, z toho dùvodu, ¾e má èeská abeceda písmenka jako CH a Ø a È a Š a ® a vùbec. Však to víte sami nejlíp.
Nehledì na to, ¾e se musela platit autorská práva nejen autorùm textu,ale i malíøùm a jiným, jak ¾ijícím umìlcùm, tak jejich potomkùm, ale i museím a galeriím, soukromým majitelùm obrazù, co¾ lezlo nesmírnì do penìz. Proto¾e komunistiètí pohlaváøi, kteøí dlouhá léta o všem rozhodovali, zøejmì té¾ rozhodli, ¾e Èeskoslovensko nikomu na západ od ¾elezné opony tato práva platit nebude, divili se po roce 1989 lidé ve vydavatelstvích, co se to na nì hrne.Nebyli na to zvyklí. Platili sice autorùm za texty, sem tam nìkomu za obrázky, ale ¾e je toho mnohem víc, to jim udìlalo zpoèátku mnohdy èáru pøes rozpoèet.
Mìla jsem sice pùvodnì na starosti pøedevším umìleckou formu projektu a pak jeho ilustrování, ale jaksi se to postupem èasu všechno zmìnilo a na mne zùstaly i ostatní „drobnosti“ okolo, kterých bylo nemálo. A¾ k tomu trpkému konci, kdy jsem pøi tisku jednotlivých dílù chodila tak zvanì „schvalovat“ do tiskárny ke stroji jednotlivé archy, kdy¾ s obrázky byl nìjaký problém. Nebyla to zrovna legrace, proto¾e tiskárna pracovala na tøi smìny, tak¾e jsem byla èasto i v noci vyburcována a strávila tøeba i nìkolik hodin nad tiskovými archy. Ráno pak jsem si nemohla pøispat, ale u¾ jsem zase v obvyklou dobu sedìla za svým psacím stolem. Nebo tøeba jela na slu¾ební cestu. Maminka, kdy¾ u nás byla po dlouhé dobì zase na návštìvì, a vidìla mne takto kmitat, resolutnì øekla : „To bych jim já tedy nedìlala.“ Marnì jsme jí vysvìtlovala, ¾e „jim“ nic nedìlám, ¾e to patøí prostì k mé funkci. To, ¾e lidé ve vyšších funkcích nemají placené pøesèasy, u¾ nechápala vùbec.
S tím francouzským lexikonem byla ještì jiná potí¾ a ta spoèívala v rùzném pohledu na svìt a na dùle¾itost rùzných informací. Francouzi mají v Holandsku povìst lidí, kteøí se zabývají vším trochu povrchnì. Holandské oblíbené rèení tomu øíká „met de franse slag“ èili, zhruba pøelo¾eno všechno je tak trochu odbyto, èi bráno pøíliš nonšalantnì, jaksi „na hùl“. Co¾ pochopitelnì není pravda, ale vzájemné pomlouvání tohoto druhu je mezinárodní, ba celosvìtový sport. Vyslechla jsem toho nesmírnì mnoho, bìhem svého ¾ivota v zahranièí, vím, co øíkají Anglièané o Holanïanech, Holanïané o Belgièanech, co se kde øíká o Nìmcích, jak se koukají Amerièani v nìkterých místech USA na Evropu a zbytek svìta. Švýcaøi jsou sýrové hlavy, Rakušané taky za moc nestojí, jsou dekadentní a lehce zaostalí. Ve Francii, kde se k vám chovají zdvoøile, ale v podstatì mezi sebe hned tak nikoho nevezmou, mi dùvìrnì sdìlili, ¾e je to od tìch Holanïanù drzost, chtít dìlat pro Francouze nìjakou knihu. Nìkdy jsem si pøipadala jako Mar»an. Dokonce i v Ji¾ní Americe jsem mìla mo¾nost vyslechnout co si o tìch lidech ve zbytku svìta myslí. Pokud si nìco myslí, vzdálenosti to toti¾ trochu ohlazují, jako voda kameny. Èíòané i Korejci nemají rádi Japonce, stejnì tak se nesnášejí Korejci s Èíòany. Ka¾dý národ má pifku na nìkoho, kdo je podle nìj neinteligentní blbec, arogantní spros»ák a vùbec jaksi nestojí za moc. Italové všichni kradou, Francouzi myslí jen na sex a mimoto pojídají ¾áby, Amerièani jsou hlupáci, kteøí nevìdí nic o Evropì a její dùle¾itosti, Nìmci jsou zase všichni nacisté. A ®idé? Ti mohou úplnì za všechno. Xenofobie, èili nevra¾ivost k cizincùm, znak primitivismu a obav z neznámého, se vyskytuje jak známo i v pralese mezi indiánskými kmeny, píší o tom napøíklad Hanzelka a Zikmund. Na Borneu i jinde kdysi domorodci, lovci lebek, pro jistotu ještì nìkdy nepøítele snìdli. V Africe se dodnes vyvra¾ïují domorodci rùzného pùvodu, vzpomeòte na Tutsis a Hutus, docela nedávno. Kulturní národy, trochu dotèené civilizací, se pochopitelnì domnívající, ¾e to vyøešili, ¾e oni jsou ti nejlepší ze všech, ¾e nemají chybu. Vy¾ívají se tím, ¾e na rùzných úrovních ošklivì pomlouvají všechny ostatní národy a peèlivì se sna¾í zapamatovat si veškerá utrpìná pøíkoøí, elegantnì zapomínajíce na to, co komu udìlali oni sami.
Ale také je na svìtì hodnì lidí, se kterými se dá sedìt u sklenice vína a kterým je docela jedno, odkud jste. S tìmi jsme se v¾dycky nejradìji pøátelili a bylo nám s nimi dobøe. Jak to øíká básník : Lásko, setkáme se spolu, a¾ se svìtu poštìstí, sedìt u jednoho stolu, na jediném námìstí….
A proè se nelíbil Nìmcùm ten francouzský text? V lexikonu pro vydavatele Le Robert, velmi známého a vìhlasného, mimochodem, byly toti¾ i ponìkud rozverné informace o rùzných vlastnostech umìlcù a jejich podivnostech – napøíklad o tom, ¾e výstøední Salvador Dalí vlastnil oblíbenou vycházkovou hùl se slonovinovou hlavicí a ta pøedstavovala umnì propletenou dvojici, nahého mu¾e a ¾enu, kteøí se náru¾ivì milovali. No teda! Nìmecký vydavatel vy¾adoval pøedevším data, pøesné údaje, co, kdy a kde a proè. Ta drobnost s holí pana Dalího a ještì mnohé jiné podobné detaily pøimìly vydavatelství Herder k tomu, ¾e se rozhodli nechat napsat text úplnì znovu. On toti¾ dobrý pøeklad také není levný, velký rozdíl finanèní to nebyl. Ale hrozná ztráta èasu. Na ka¾dou epochu, na ka¾dý speciální druh umìní musíte najít pøíslušné odborné autory, musíte sestavit redakci a najít šéfredaktora. Musíte to všechno stále hlídat, musíte dbát na to, aby vám toho nenapsali víc, ne¾ potøebujete, proto¾e pak bojujete s jakýmsi „pøevisem“ v textu a to není ¾ádná legrace. Nahoøe vidíte dvanáctidílný Lexikon der Kunst, na kterém jsem pracovala opravdu hodnì docela sama. Nejen redakci obrazovou, ale layout a všechno okolo. Ètyøi a pùl roku se mnou nebyla vùbec øeè. Neustále jsem øešila problém ilustrací èi textu. A u tohoto lexikonu jsem mìla po prvním díle „pøevis“ sto stránek. Jsem od té doby mistr v krácení textù. Pøímo textový kat. A zase nìkdy mistr v pøidávání textu, proto¾e to bylo v dobì pøed computery a všechno se dìlalo ruènì, ne na monitoru a text byl starodávná sazba, kterou jsem dostávala v pruzích, které jsem do toho layoutu vlepovala i s ilustracemi, od kterých jsem musela mít tak zvaný nátisk. Muselo mi to vyjít. Nebylo jiné cesty. Kdy¾ dnes sedím u computeru, lituji, ¾e jsem se nenarodila o nìco pozdìji. Jaká by to byla nádhera, dìlat layout na poèítaèi, potom ho odeslat všem, kteøí ho museli vidìt. A pak z nìj rovnou udìlat tiskovou pøedlohu. Nehledì na to, jak kvalitní lze dnes dìlat reprodukce. Jak snadno se dá poslat fotografie obrazu èi umìleckého pøedmìtu elektronicky.
Naštìstí moji dva spolupracovníci v archivu byli velmi spolehliví. Ale pøedevším jsem tehdy u sebe u¾ mìla Viviane, kterou jsem „zdìdila“, kdy¾ šel pan Harry do pense. Byla s ní bájeèná spolupráce, patnáct let jsme si spolu krásnì existovaly, nikdy v ¾ivotì jsem nemìla inteligentnìjší, spolehlivìjší a pøíjemnìjší kolegyni. Byla vlastnì mojí sekretáøkou, ale to bylo jen pro forma. Byly jsme - a dosud jsme, pøítelkynì. Viviane místo mne objednávala v museích diapositivy, starala se o práva, tedy o to, abychom je dostali a aby tato byla zaplacena. Pøedala jsem jí to potom, co jsem z museí za ¾eleznou oponou nedostávala na své dopisy vùbec odpovìï, nato¾ aby mi poslali ¾ádané. Dopis, podepsaný nìjakým slovanským jménem, nebo dokonce psaný èesky èi rusky - na ten se neodpovídalo. Asi mìli své informace, Minaøíci nepracovali nadarmo.
Nahoøe vidíte ještì malou ukázku z mé produkce, ke ka¾dé knize se „ví¾e“ pøíbìh, spousta pøíbìhù, veselých i vá¾ných. Nìkteré vám napíšu pozdìji.
A to jsem ještì uèila dìjiny umìní na veèerní vysoké škole. Celých sedm dlouhých let. Ale pøed tím jsem ještì musela udìlat tak zvanou ballotage, èili pøísnou zkoušku, jestli jsem zpùsobilá na té vysoké škole uèit, proto¾e mne bolševik nenechal dostudovat. Ve zkoušce jsem obstála, ale o tom, jak jsem uèila, napíšu zase jindy. A taky o tom, jak jsem docela náhodou pøímo zakopla o Arsèna Pohribného, èeského historika umìní a profesora na Universitì v Darmstadtu.
Vìra Pokorná