JEN TAK SI VZLÉTNOUT
Prázdninový a dovolenkový èas se láme v pùli a - jak øíkala moje babièka - u¾ abyste si pøipravili aktovky … Nevím, zda se ještì dnes dìti zpìt do školy tìší, troufám si øíci, ¾e vìtšina návrat do školních lavic pøíliš nevítá. A to jsou navíc jejich dušièky jitøeny slohovým cvièením na téma „mùj zá¾itek z prázdnin“.
Dospìlí zá¾itky z dovolené písemnì prezentovat nemusejí (a mo¾ná, ¾e si po pøeètení tìchto øádkù øeknete, ¾e i já jsem si mohla svoje úvahy klidnì nechat pro sebe). Ale stejnì mi to nedá.
Nejsem nijak nadšený turista a chodit jen tak mì nebaví. Pokud lezu na kopec, musím vìdìt, ¾e je z nìj pøinejmenším nádherný výhled do kraje, v lepším pøípadì, ¾e je na nìm nìjaká ta zøícenina, hrad èi zámek. To pak kráèím s elánem a nadšením a opomíjím drobná nepohodlí, jako tøeba obtí¾ný hmyz, ostré kamení, horko, èím dál tím t쾚í batoh, øemínek od fo»áku zaøíznutý do krku, utr¾ený pásek od sandálu a podobnì. Letos se mi v tomto smìru celkem daøilo. Na konci výstupù vskutku byly výhledy, hrady i zámky a ani nebylo tøeba pøekonávat ¾ádné stráznì (sandály vydr¾ely). Na jednom z hradù se mi tuze líbilo, i kdy¾, pravda, poslední majitel mìl na mùj vkus ponìkud morbidní záliby. Nechal si napøíklad vycpat všechny své psí miláèky. Vycpávání zvíøat bylo zøejmì jeho posedlostí, a tak po sobì zanechal rozsáhlou sbírku ptactva i zvíøectva se sklenìnýma oèima a - jak se vyjádøila jedna návštìvnice - všechno jako ¾ivé! Na závìr prùvodkynì pøidala i pozvání do obnovené zoologické zahrady. Šli jsme tam a to byla chyba. Opravdu jsem nemusela vidìt veverky, zoufale pobíhající stále dokola, nebo nehybnì zavìšené na pletivu klece. A docela urèitì nezapomenu na témìø dvacítku dravých ptákù. Nebyli v klecích ani ve voliéøe. Sedìli na takových bidýlkách a jeden ka¾dý mìl kolem nohy tlustý øetìz. Jejich krása, vznešenost a majestát, který je pøedmìtem našeho obdivu, kdy¾ je vidíme krou¾it v oblacích, to vše le¾elo v prachu u jejich spoutaných nohou. Mo¾ná jsem pøecitlivìlá, ale pøi pohledu na sokola stìhovavého, který ve své naprosté nehybnosti pøipomínal ptáka vyøezaného na totemu, a pøi køiku raroha velkého, je¾ se všemi silami sna¾il zbavit potupného pouta, se mi sevøelo srdce.
Vzpomnìla jsem si na nì hned další den. Jen tak nalehko jsme pøecházeli èesko-rakouskou hranici. Co¾ pøed lety bylo naprosto nemyslitelné. Pro nás, kteøí pamatují devizové pøísliby, ¾ádosti o výjezdní dolo¾ku a celní prohlášení, pøípadnì také vyjádøení ROH, domovního dùvìrníka a místní organizace KSÈ, to nutnì musí být osvì¾ující zá¾itek. My jsme také mìli na nohách øetìz. Byl neviditelný a tí¾il ka¾dého z nás asi trochu jinak. Byli tací, kteøí s ním tak dlouho škubali, a¾ se jim podaøilo vzlétnout, jiní byli pøi svém sna¾ení o svobodu pøíliš hluèní, a tak k øetìzu dostali nádavkem i klec. A dalším ani pøíliš nevadil. Tak si zvykli, ¾e ho ani nevnímali.
A mo¾ná, ¾e ho mají kolem nohou dodnes.
Tak jako ti ptáci. Ti tam prý takhle sedí upoutaní stále. Ve dne v noci…
