Poznámka redakce: Mnozí si pamatujete známého moderátora èeskoslovenských otu¾ilcù Vladimíra Kulíèka podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva byla, kdy¾ Vladimír po krátké nemoci v roce 2014 zemøel.
Urèitì uvítáte ještì jeho další doposud nepublikované èlánky z nevydané kní¾ky "I to se mù¾e stát... Aneb nevá¾nì o vá¾ném."
Václav ®idek
Co Èech, to muzikant, aneb i obecní policajt to doká¾e
Dávno, dávno je tomu, co jsem… ale takhle pøece zaèíná „chýrná“ Babièka od Bo¾eny Nìmcové! – ale co se dá dìlat, je to tak. Dávno je tomu, co jsem obdivoval statnou postavu s mohutnými pøevislými kníry obecního policajta v mìsteèku X. Dùstojnì a sebevìdomì kráèel ozdoben obecním bubnem ulicemi a ulièkami mìsteèka, aby se zastavil na strategických místech, o kterých bylo mo¾no pøedpokládat, ¾e se tam sebìhne co nejvìtší shluk obyvatel. Tam se zastavil a spustil. Bubnovat, uva¾ováno po muzikantsku, neumìl. Ale ten rámus, který na svùj buben zpùsobil, stál za to! Sám nevím, jestli jsem jej obdivoval kvùli jeho postavì, nebo kvùli tomu rámusu, který dokázal z toho strašného nástroje vyloudit. Lidé se horempádem sbíhali, aby si pak vyslechli oznámení obecní rady nebo starosty. Zaèínalo v¾dy stejnì: na vìdomost se dává… a pak následovalo to, ¾e dobytek byl tam, co být nemìl, nebo nebyl tam, co být mìl, ¾e „Ka¾dý, kdo výroèního Jarmarku jako prodejce zúèastniti se chce, musí vèas obecní radì vìdomost dát!“ dále ¾e „Býk obecní k dispozici bude ve dnech… a ka¾dá kráva v obci, je¾ oplodnìna býti má, nech» se dostaví…“ Jazykové zlolajní tvrdili, ¾e tím bejkem je obecní policajt sám.
Jako dítko, teprve nedávno školou povinné, jsem tomu moc nerozumìl a teprve pozdìji pochopil pøíèinu obdivných pohledù populace ¾enské, vrhaných mìrou nebývalou na
statnou postavu obecního policajta.
Snad právì v té dobì se událo, ¾e pan uèitel potkal svého ¾áèka z první tøídy obecné, jak vede statnou krávu na provaze. Proboha, øíká si, tak malièký chlapec a tak statné zvíøe, v¾dy» by se mohlo nìco pøihodit! Co kdy¾ se ta mohutná kráva splaší? Zeptal se tedy chlapce: „Kampak jdeš, Pepíèku, s tou krávou?“ „Prosím, pane uèiteli, k obecnímu bejkovi!“ „A to nemù¾e tatínek sám?“ „Prosím, pane uèiteli, to nemù¾e, to musí ten bejk!“
Ne všichni obecní policajti byli tak statných a zdravých postav. Èasto šlo o vyslou¾ilce, kteøí ji¾ jinou práci zastávat nemohli a obec se o nì tímto zpùsobem postarala. Slou¾ili starostovi a obecní radì jako poslíèci, sem tam nìkoho zavøeli do obecní šatlavy, nìkdy nìco vybubnovali. Nìkteøí nemìli uniformy vùbec ¾ádné, jiní nále¾itì umlelé, ale našli se i takoví, jejich¾ uniforma evokovala pøedstavu operetní šatny. Snad si ji, tu uniformu, obec opravdu vypùjèovala od místních ochotníkù, které alespoò symbolicky podporovala.
Vzpomnìl jsem si na uvedené zá¾itky úplnì jindy a úplnì za ponìkud zvláštních okolností. Narukoval jsem v roce 1951 do ji¾ jinde zmínìné Kujebiny a byl pøi tom vybaven radou, která se pozdìji ukázala jako pøínosná. Toti¾, ¾e si nemám brát pøi narukování hudební nástroj s sebou. A¾ se velitel zeptá, kdo na jaký nástroj hraje, mám se pøihlásit. Bylo v té dobì vìcí osobní presti¾e ka¾dého velitele, aby mìl u svého útvaru kapelu a» u¾ jakoukoli, kdy¾ ne rotní, tak alespoò praporní. Velitel pak umo¾ní návštìvu domova s cestou pro nástroj a opuštìní ubytovacího prostoru, to bylo nìco, co se dávalo pouze za výjimeèné úspìchy pøi výkonu slu¾by, tedy prakticky skoro nikdy. Nebylo to jako dnes. Cesta pro nástroj byla tedy výjimeènou pøíle¾itostí, jak se alespoò na jeden den podívat domù, tak jsem se také pøihlásil, bylo nás v rotì asi osm. Velitel se zajímal, kdo na co hraje, jak je pokroèilý apod. Nakonec jsem povolení dojet si pro housle dostal. Kdy¾ jsme se opìt všichni sjeli k útvaru, volal si velitel jednoho po druhém k sobì do kanceláøe a ka¾dý musel ukázat, nejen jaký nástroj pøivezl, ale i jak na nìj hraje. Došlo i na mì. V kanceláøi byli úplnì všichni dùstojníci i poddùstojníci útvaru, zøejmì výjimeènì zvìdaví, co kdo pøedvede.
Mìl jsem v té dobì docela dobøe nastudovánu nádhernou etudu è. 28 z MAZASe, „Etudes mélodiques pour Violon“, op. 36, nazvanou rozkošnì „®vatlalka“ a urèenou pro výcvik pøednesu. Tak jsem ji tedy zahrál, podle mého docela dobøe. Neuspìl jsem. Velitelé se dívali, jako by nìkdo od nich chtìl, aby vyøešili diferenciální rovnici tøetího stupnì. „A nìco vojenského, tøeba od Radima Drejsla, bysme chtìli slyšet!“ ozval se velitel roty. Uvedený skladatel, nadìjný muzikant, ¾ák Borkovcùv a Janeèkùv, zaèal svoji hudební skladatelskou dráhu Symfonií pro smyèce a Klavírním koncertem, ale pak se vrhnul na masové písnì a vojenské písnièky, poplatné stávajícímu re¾imu. Za zásluhy a anga¾ovanou tvorbu byl povýšen na majora. Jeho písnièky jsme zpívali za pochodu, a proto nebyl problém je zahrát z hlavy. Pak ji¾ byl velitel spokojen.
Radim Drejsl (1923-1953) pak pro psychickou labilitu jak z osobního ¾ivota, tak ze své poplatnosti tehdejšímu re¾imu, ukonèil v pouhých 30 letech svùj ¾ivot skokem z okna.
Z došlých muzikantù roty ovšem nešlo zalo¾it kapelu. Teprve kdy¾ jsme zorganizovali setkání hudebníkù celého praporu, byla situace veselejší. Zalo¾ili jsme taneèní orchestr a chodili na zkoušky k jiné rotì, ne¾ byla naše. To mìlo obrovské výhody. Tím, ¾e jsme byli èasto pryè, minulo nás velké mno¾ství poplachù, tehdy èetných, kdy všichni museli nastoupit s plnou polní a absolvovali èasto desítky kilometrù pochodu v plné výzbroji. My jsme si zatím v klidu zkoušeli, i kdy¾ to mìlo své problémy. Obsazení orchestru nebylo vyvá¾ené, nìkteré nástroje chybìly a také technická úroveò hráèù byla znaènì nevyvá¾ená. Ale situace se postupnì lepšila, mìli jsme výborného kapelníka, hudebníka z povolání, sám hrál výbornì na trubku, a dále skvìlého pianistu, který zvládal také varhany. Brzy jsme jezdili po okolních vesnicích hrát na tancovaèky. Obvykle jsme vyjeli ji¾ po obìdì a odpoledne hráli v kostele za souhlasu faráøe. Brzo se rozneslo, kde hrajeme, a kostel byl plný. Nádhernì nám znìlo takové Ave Maria pro dvoje housle, trubku a varhany, ale hráli jsme i Ellingtona, Cole Portera, Irvinga Berlina a další, ovšem skladby volnìjší, aby se to pro kostel hodilo. Babièky se nestaèily modlit!
Veèer a èasto celou noc potom tancovaèka, jídla a pití co hrdlo ráèilo a návrat k ránu k rotì, kde jsme našli zmordované kamarády po celonoèním pochodu v plné polní. I proto jsme èasto natahovali zkoušky dlouho do pùlnoci.
Jednou jsem se vracel s kamarádem Zdeòkem Kubešem ze zkoušky asi ve 23:30 hod. blí¾ili jsme se k rotì, kdy¾ jsme zaznamenali, ¾e v oknech svítí slabá modrá svìtla. To znamenalo jediné: na rotì je poplach. Proto jsme se dali na ústup, ale mìli jsme v té dobì ulo¾eno po dvojicích obsadit strategická místa v mìstì a ohlídat dùle¾ité objekty.
Náhodou spolu se Zdeòkem, který byl klarinetistou, jsme mìli ze škarpy strá¾it samopaly asi 50 m vzdálenou benzinovou pumpu na køi¾ovatce ulic. Nedalo se nic dìlat, tma byla jako v pytli, situaci osvìtlovalo jenom slabé svìtlo nad zmínìnou pumpou. Tak jsme zahuèeli, samozøejmì beze zbranì, do škarpy a doufali, ¾e to nìjak skonèí a pak jako poslední pùjdeme na rotu. Ale pøišla kontrola. Pøiblí¾il se poruèík, známý „lidumil“, ale my jsme byli ve škarpì tak zamáèknutí, ¾e nás nemohl vidìt. Jen se zeptal: „Všechno v poøádku, soudruzi?“ Zdenìk hrdinnì namíøil klarinet na benzinovou pumpu a zahlaholil: „Všechno v poøádku, soudruhu poruèíku!“ ten byl spokojen a my se mohli uchechtat, jak Zdenìk hájil pumpu proti rozvratníkùm klarinetem.
Naše naèalstvo si však brzo vymyslelo na nás nìco nového. Chtìli mít dechovou kapelu, která by dokázala hrát rotì, nebo dokonce celému praporu do pochodu. A nastaly problémy! Velení bylo jedno, jestli máme Es klarinet nebo C klarinet, kde vezmeme baskøídlovky a co s tím, kdy¾ máme jen jazztrubky! A navíc, co s houslisty, ti pøece do dechovky za pochodu nepatøí! Nakonec se podaøilo alespoò to podstatné vyøešit, i kdy¾ do opravdové dechovky jsme mìli hodnì daleko. Houslisté vyfasovali bicí nástroje, já jsem pro zaèátek byl u velkého bubnu. Ten se potom za pochodu mìl táhnout na vozíku.
Poníka, jak to bývá obvyklé, jsme nemìli, ale zato zájemcù o tahání velkého bubnu byla pøehršel – ka¾dý se chtìl „ulít“. Pokud si nìkdo myslí, ¾e do velkého bubnu staèí tlouct v rytmu, je na omylu. Buben musí pøesnì „sedìt“ na èinely, a kdy¾ si nìkdo „bouchne“ navíc, je to hned znát a kapelník se pìknì zamraèí!
Zkoušeli jsme v mìstské sokolovnì, dr¾el jsem se not, a tak nám to vyšlo docela dobøe, a¾ jsem se divil, jak to válíme. Opak byl pravdou, jakmile jsme vyrukovali za pochodu na silnici, bylo hned všechno jinak. Vozík s velkým bubnem kodrcal po špatné silnici a mnì se míhaly noty pøed oèima, jako bych mìl v sobì litr rumu. Nedalo se nic dìlat, musel jsem se všechno nauèit zpamìti. Ale tím to nekonèilo. Dostavil se z jiné roty muzikant právì od velkého bubnu, a tak ho dostal on. Na mì zbyl malý buben. Prý kdy¾ jsem to zvládnul u velkého bubnu, zvládnu malý také. Malý buben ale nebyl z dechovky, tam musí mít ostrý zvuk, já jsem dostal ten z taneèního orchestru s úplnì jiným zvukem, který se do dechovky moc nehodí. Ale nedalo se nic dìlat. A v téhle situaci byl jednoho dne ráno vyhlášen velký poplach s velkou polní. Zabalili jsme a nastoupili pøed kasárna. A pøišel rozkaz: hudebníci zpìt, vybalit a nastoupit s nástroji jako dechovka! Tak jsem nastoupil také se svým bubnem.
Ukázalo se, ¾e prapor má pochodovat asi 20km tam, potom odpoèinek a zase zpátky stejnou cestou. Pro zvýšení nálady jsme mìli prapor doprovázet jako dechovka na zpáteèní cestì. Tam nás dopravili na nákladním autu. A hned cestou si mì vzal kapelník do parády. Toti¾: Pøed pochodovými skladbami bubnuje malý buben tzv. „anšlág“, aby pochodující srovnali krok, pak se pøidá velký buben s èinelami a teprve potom u¾ v zadaném rytmu nastoupí ostatní nástroje. Moje potí¾ byla v tom anšlágu. Vìdìl jsem pøesnì, o co jde, i rytmus jsem mìl za¾itý, ale místo, aby se z bubnu sypaly ostré zvuky jako perlièky, vypadalo to spíše, jako kdy¾ nìkdo sype na plech brambory. Kapelník lomil rukama, ale nakonec uznal, ¾e to s bubnem z jazzu o moc lepší nebude. Ale doporuèil, abych si ten anšlág zkoušel celou cestu autem. A tak se dìlo nìco strašného! Vesnicemi projí¾dìlo vojenské nákladní auto, ze kterého se ozývalo zuøivé bubnování, lidé se sbíhali, snad si mysleli, ¾e se nìco doví, jako za zmínìných policajtù, ¾e snad vypukla válka.
Koneènì jsme dojeli na místo a já jsem si ještì tam, na zemi, opakoval anšlág. Jako velitel nás doprovázel podporuèík povolaný ze zálohy na cvièení, výborný chlap jménem Smrèek. Bylo znát, ¾e není posti¾en profesionální deformací dùstojníkù z povolání, ti se však na nìho dívali svrchu. Nic nového, jako za Švejka v I. svìtové válce. O to jsme jej mìli radìji a on nám také pomáhal tím, ¾e èasto prozradil, co se na nás šije v kanceláøi, a my jsme se na to mohli pøipravit. Nìkdy se však jeho hodnost stala pøedmìtem vtípkù dozorèího roty. Ten vyhlašoval poplach trojím zapískáním a køikem: „Póóóplach!!!“
Jednou se ozvalo zapískání a „Póóó…“ a my u¾ jsme se hnali pro samopaly. Pak to pokraèovalo „Póóódporuèík Smrèek do kanceláøe!“ dozorèí po slu¾bì dostal deku.
Kdy¾ jsem si tak poøád dokola zkoušel na místì rastu ten anšlág, kdy¾ ještì pochodující prapor byl daleko, pozoroval mì podporuèík Smrèek velmi dlouho a pozornì. Zaèínal jsem u¾ z toho být trochu nesvùj, kdy¾ pøišel a jednoduše se zeptal: „Poslouchejte, nebyl vy jste v civilu obecním policajtem?“ Rozchechtali jsme se oba. Ono to moje bubnování opravdu za víc nestálo! A navíc mnì jeho výrok evokoval tu krásnou vzpomínku na obecní policajty mého mládí! Kdy¾ ale prapor došel, hráli jsme k odpoèinku, potom celou cestu zpìt do Kujebiny, šlo to stále líp a v Kujebinì jsem si svùj anšlág troufal zabubnovat pøímo na námìstí! Dokonce jsem za svùj výkon sklidil i uznání kapelníka, který uznal, ¾e na nástroji, na kterém jsem hrál, se to ani o moc líp zabubnovat nedá.
A ještì jednu pìknou památku mám schovanou! Nìkdo z civilù nás na námìstí vyfotografoval, fotky nám vìnoval, a tak mám obrázek, jak naše dechovka, které jsme hrdì øíkali: Vojenská dechová hudba letectva a v druhé sestavì Vojenský letecký taneèní orchestr, prochází mìstem. Na druhou stranu jednoho obrázku mi kamarád Zdenìk Kubeš napsal vìnování, které nepostrádá situaèní humor:
Mistru nezapomenutelných „Anšlágù“ vìnuje pøátelsky
Zdenìk Kubeš r. 1952
Tak byla uzavøena jedna fáze muzikantského pùsobení na vojnì. Ale další fáze, ještì mnohem absurdnìjší, mìly teprve pøijít!