Pøed tøiceti lety byl zvolen Václav Havel prezidentem Èeskoslovenska. Byl to nejš»astnìjší den mého ¾ivota, mùj národ byl zase svobodný.
Kdy¾ se dnes na toto datum dívám, na jedné stranì si øíkám, o kolik jsme š»astnìjší ne¾ naši otcové èi dìdové. Nebo» tøicet let po 28. øíjnu 1918 jsme ocitli v mnohem horší porobì, ne¾ jsme za starého Rakouska mohli tušit, ¾e mù¾e kdy nastat. Naše zemì dnes opravdu vzkvétá.
Jdeme-li po našich mìstech, mù¾eme vidìt opravené domy, námìstí záøí v jasných barvách a ¾ijeme v takovém blahobytu, jako ještì nikdy v našich dìjinách. Jistì¾e jsou nìkteré skupiny obyvatel, které na to spíše doplácí, ale to bylo v dìjinách v¾dy a v mnohem vìtší míøe. Je jim tøeba pomoci a nenechat je na holièkách. Ale celkovì vzato, tak dobøe jsme se ještì nikdy dìjinách nemìli.
Pøiznejme si, ¾e za to vdìèíme na jedné stranì vlastní píli a vynalézavosti, ale pøedevším také pomoci, které se nám dostalo díky èlenství v Evropské unii a investicím, které se k nám hrnuly opravdu z celého vyspìlého svìta. A také díky bezpeèí, které nám zajiš»uje èlenství v NATO. To všechno by mìlo vlastnì vést k velikému optimismu.
Proè však nejen u mì existuje jakýsi nejistý pocit. Pochyby o tom, co bude. Jsem pøesvìdèen, ¾e nejvìtší úkol, který pøed námi na pøíštích tøicet let stojí, bude obnovit morálku této zemì. Kdy¾ to porovnám s generací roku 1918, tak mám dojem, ¾e jsme ztratili vlastenectví. To vlastenectví, které pøineslo mnoho obìtí, ale umo¾nilo nám pøe¾ít protektorát. V roce 1948 mnozí ze slavných mu¾ù roku 1918, kteøí bojovali a nezahynuli za nacismu, byli u¾ zase zavøení, nebo byli nuceni odejít do emigrace a zdálo se, ¾e svoboda jejich republiky je naprosto ztracena.
My dnes ale trpíme morem, který jsme si zpùsobili sami, a to je náš neexistující vztah k právu, všeobecná korupce a nesmírné sobectví. Nièí to náš národ a naší zemi. Dokud se nezaèneme opìt zodpovìdnì starat o pøírodu, pùdu a lesy a budeme se hnát pouze za krátkodobým ziskem, tak mám o naši budoucnost opravdu vá¾né obavy. Nevím, jestli by národ v tomto stavu ještì obstál ve zkouškách, ve kterých obstáli naši dìdové a otcové, a» to byl nacismus, nebo komunismus.
Mìli bychom se opravdu dnes zamyslet na tím, co je náš úkol pro pøíští léta a uvìdomit si zodpovìdnost za budoucnost našich dìtí a vnukù.
