Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Bohumila,
zítra Judita.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Èerný rytíø
 
„Sejdeme se u benzínky," ozvalo se v telefonu. „Musím v myèce ještì umýt auto."

Byla to kamarádka Vladìnka. Domluvily jsme se, ¾e mì vezme na romantický skvost støedozápadní Moravy – bouzovský hrad, kde støedovìcí rytíøi spolu soupeøí na královském rytíøském turnaji. U¾ jsem mìla pøed oèima krásné fotky rytíøù v brnìní, s dlouhými døevci v ¾elezných rukavicích, jejich bujné konì a dámy, které vítìze ozdobí rù¾í. Pozvání na pøedstavení rytíøského støedovìkého divadla Traken na této starobylé památce jsem s nadšením pøijala. Nenechám si pøece ujít pøíle¾itost vstoupit s fo»ákem v ruce do ètrnáctého století.

„Špatnì tì slyším," hulákala jsem do sluchátka. „Odkud voláš?"


„U¾ z parkovištì u Terezské  brány," chraptìlo sluchátko. „Tak tedy za dvacet minut."

Poprvé  jsem se s Vladìnkou  potkala pøed rokem v olomouckém sklípku U Dómu, kde pravidelnì zpívá moravské lidovky kamarádka Hanina a kamarád Roman hraje na housle. Štíhlá, perfektní
úèes, francouzská manikúra. Ale mnì padla do oka proto, ¾e jí z tváøe nikdy nezmizel úsmìv a v oèích mìla pomnìnky nebo chrpy? Pøipomnìla mi porcelánovou panenku ve velkém vydání. Døíve byly malé porcelánové panenky oblíbenou dìtskou hraèkou, ale švadleny z módních salonù na nich také pøedvádìly své nové modely. Proto snad i Vladìnka vypadá v¾dycky jako ze škatulky. I její slovník je uhlazený. Nikdy jsem od ní neslyšela nezdvoøilý výraz. Má ráda poøádek a øád. Je prostì akurátní.
„Umíš se taky nìkdy hnìvat?" zeptala jsem se jednou. „Proè?" udivenì na mne hledìla. „Všechno se dá øešit v klidu."

K benzínce pøijela na minutu pøesnì. U¾ z dálky jsem vidìla, ¾e její au»ák je jako v¾dycky jeden blesk.
„Co na nìm chceš umývat?" obrátila jsem oèi v sloup.

Štítivì ukázala na støechu. „Posrali mi ji holubi."
Zaskoèilo mì to. "Ty ­– a takhle rozèílená?"
„Pøímo vytoèená," zlobila se. „Zrovna na stromì, pod kterým parkuju, musí hnízdit."

V myèce nebylo ani kolo, ani noha, a tak do ní Vladìnka rovnou vjela.
Sedla jsem si na lavièku a ucucávala d¾us. Slunce letnì høálo, tak jako v létì høeje, a já se tìšila na výlet.

Netrvalo dlouho a myèka vyplivla auto i s Vladìnkou ven. Ta ho pomalu obešla a opìt znechucenì našpulila namalovanou pusu. „Je to tam poøád."

Právì ve chvíli, kdy ze znaèkové kabelky Guess vylovila papírové kapesníèky, se pøiøítila honda four 750. Motorkáø v èerné ko¾ené kombinéze a v èerných vysokých botách ji zastavil pár krokù od nás.

Vladìnka si ho nevšímala. Pramálo ji zajímalo, ¾e mu pøeká¾í ve výjezdu. Pomalu tím kapesníèkem otírala støechu auta a pak druhým, tøetím a dalším. V¾dy o krok ustoupila, na auto vrhla soustøedìný pohled a nový kapesníèek støechu opìt peèlivì cídil.

Kdy¾ to motorkáø zaregistroval, nevìøil svým oèím. Nejdøív si sundal rukavice, z hlavy pomalu sòal èernou vyklápìcí pøilbu a pak se z motorky zvedl.

Prokrináèka, to je vazba! zastavilo se mi srdce. Motorkáø, v èerné kukle pod helmu, zvolna zamíøil k Vladìnce. Ta ho však stále nebrala na vìdomí. Zaèala jsem se modlit, aby pouze vylovil z kapsy dlouhý úchyt z bizoní kù¾e, svázal ho s ocelovým lanem, které pánbùví kde se¾ene, pøivázal ho k autu a stejnì tak jako jemu podobní maníci tahají v zubech náklaïáky a ¾eleznièní vagóny i on auto Vlaïky odvleèe za pomoci svého chrupu nìkam, kde nebude zaclánìt. Jinak dozajista Vladìnku zatluèe pìstí do zemì, rozmázne ji na zeï, rozcupuje na tisíc malých kouskù za její opová¾livost pøipravovat ho o drahocenný èas.

Vladìnka si ho koneènì všimla. „Dobrý den," zamávla na nìj øasami.

Snad pøijde ten vazoun k rozumu, doufala jsem. Mo¾ná Vladìnku jenom poøádnì zpucuje. Ale ty výrazy, kterými ji poèastuje, ty radši ani nechci slyšet.

Motorkáø se k ní pøiblí¾il ještì o jeden krok, mírnì se uklonil a øekl:  „Madam, nebudete tìmi kapesníèky leštit celé auto, ¾e?" Pak udìlal èelem vzad a zamíøil zase ke své motorce.

Scénáø jako v kinì. U¾ chybìl jen popcorn. Èekala jsem, co Vladìnka udìlá. Ta posledním  papírovým kapesníèkem doèistila støechu, vesele kývla na motorkáøe a koneènì si sedla za volant. Posadila jsem se vedle ní. Nic nám nebránilo zamíøit k Bouzovu. Ale kdy¾ se to tak vezme, ani jsem tam jezdit nemusela. Mohla jsem pøece jednoho rytíøe vyblejsknout rovnou  tady. 

A vùbec by nebylo na pøeká¾ku, ¾e byl z jednadvacátého století.
 
Jaroslava Pechová
 
* * *
 
Ukázka z pøipravované knihy Otisky úsmìvù.
Kniha mù¾e být vhodným dárkem pod stromeèek pro vaše nejbli¾ší.
V pevné vazbì je k dostání na www.knihyfenix.cz

Zobrazit všechny èlánky autorky
 
 
 
 

Komentáøe
Poslední komentáø: 26.11.2019  10:39
 Datum
Jméno
Téma
 26.11.  10:39 Barbara K.