SeniorTip

Biblické příběhy (20)

ŽIVOT JAKO CESTA

„Ovoce svých skutků jísti budete.“ (Iz 3,10)

Poslední úvahu nad textem Starého zákona bychom měli otevřít stále aktuální otázkou, kterou za nás v biblických knihách formuloval Gedeón. Když se tento legendární soudce setkává s Božím poslem (víme, že k setkání dochází v kritickém okamžiku Izraele), zeptá se: „Dovol, můj pane, je-li s námi Hospodin, proč nás tohle všechno potkává?“ Gedeón měl na mysli vpády nepřátelských vojsk a nepochopil smysl tohoto trestu. Pozoruhodné ovšem je, že tato velká individualita Starého zákona formuluje s náskokem tří tisíciletí tutéž otázku, se kterou se potýká i člověk dvacátého století. Jak je možné, že se Bůh může dívat na to či ono? Kdyby Bůh existoval, pak by se nemohl lhostejně dívat na naše utrpení...

Toto není ovšem jediná pasáž Starého zákona, v níž se setkáváme s tématem nepochopeného trestu. Kniha Jákobova, o níž jsme se již zmínili, se vlastně výlučně soustřeďuje na tuto otázku. Jób, zbožný a šťastný člověk, je znenadání vyzkoušen Bohem: přichází o majetek, o děti a nakonec je ještě sám stižen malomocenstvím. S tíhou nenadálé zkoušky se tato postava vyrovnává až s neuvěřitelně stoickým klidem. „Hospodin dal, Hospodin vzal,“ (Jb 1,21) říká při ztrátě potomstva i živobytí. „To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?“ (Jb 2,10) říká v okamžiku, kdy zjišťuje, že je zasažen leprou. Délka utrpení a reakce přátel, kteří vidí v pohromách vinu za Jóbovy hříchy, však provokují nakonec Jóba k sérii otázek o vině a trestu. Jób si vzpomíná na vlastní životní zkušenosti a tvrdí, že Bůh často nechává hříšníky bez trestu a že tedy není důsledně jednajícím soudcem. Zdá se mu, jako by Tvůrce trpěl řádění těch, kdo utlačují chudé, kdo „přenášejí mezníky“, zabírají majetek sirotků a vdov, loupí, žnou na cizím, mordují – a přece, „oči má upřené na jejich cesty“. (Jb 24,23)

Bezbožníci mají prostě velmi často šťastný život, a tak se našemu trpiteli mravní řád ve světě rozplývá. Kniha vrcholí odpovědí samotného Boha. Jób se vyjadřoval o jevech, které při omezenosti lidského chápání nebyl schopen objektivně posoudit, a Bůh se jej tedy ptá: „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi?“ (Jb 38,4) „Byly ti odkryty brány smrti?“ (Jb 38,17) „Víš, jaké jsou řády nebes? Ty jsi je ustanovil, aby dozírala na Zemi?“ (Jb 38,33) A konečně: „Ten, kdo Boha obvinil, ať odpovídá.“ (Jb 40,2)

Text Starého zákona tak vymezuje Jóbovi hranice, za něž lidský duch nemůže proniknout; a nelze-li nahlédnout do plánů Stvořitele, pak lze těžko posuzovat konkrétní cesty spravedlnosti na naší planetě. Výměr bible je však jednoznačný: každý bude za své viny platit. Tato myšlenka se ostatně v starozákonních knihách promítá do celého sledu obrazů a poučení izraelských dějin. Mnohde, jak zjistíme, našla inspirační zdroj i moudrost našich lidových přísloví. Tak Ozeáš praví: „Zaseli vítr, sklidí bouři.“ (Oz 8,7) „Orali jste svévolí, sklízeli bezpráví.“ (Oz 10,13) V Žalmech se dočítáme o jámě, do níž upadne strůjce lsti: „Kope jámu, vyhloubí ji, spadne však do pasti, kterou chystá.“ (Ž 7,16) V jednom ze sto padesáti žalmů, které oslovují Boha, se též praví, že „ty každému splatíš podle jeho skutků“. (Ž 62,13) Bible přes velkou distanci věků upřesňuje i slogan fašistických a socialistických totalitních systémů, pronášený zejména Göringem a Leninem: Když se kácí les, lítají třísky. Když se hobluje, lítají piliny. Z této teze vyplývá, že při velkých společenských proměnách se člověk a priori může dopouštět i křivd a násilností. Bible však praví, že „kdo štípe dříví, je při tom ohrožen“. (Kaz 10,9) V proroctví Izajášově se pak dočítáme varování, že „ovoce skutků svých jísti budete“.

Biblické zkoušky, cesty Izraele a jeho vladařů nám pak skýtají dostatek ilustrativních příkladů o trestech, které viníka neminou, dokonce mnohdy již na tomto světě. Vzpomeňme si na syny velekněze Élího ve svatyni v Šílo: nezdární synáčkové, kteří vybírali z obětovaného masa nejlepší sousta, padnou v boji a Izrael je jejich zásluhou Filištíny připraven i o archu úmluvy. Samson podléhá vlivu Filištínských, od jejichž útlaku měl osvobodit Izrael, a po zásluze se dostává v okovech do rukou úkladného protivníka. Neznámý Jehú je Elizeem (Elíšou) pomazán na vládce Izraele, aby ztrestal zločiny spáchané předchozí dynastií proti králům. Král Aza dává uvěznit proroka, který mu vytkl hříchy, a je ztrestán nemocí nohou. Urijáš platí za své krutosti malomocenstvím a vladař Jóram umírá v krutých bolestech po onemocnění zažívacího traktu. Achaba zasáhne šíp v cizím bojovém odění a poslední jeruzalémští králové putují do zajetí. Sidkijáš dokonce v okovech – a oslepený, neboť „násilí... se obrátí proti tobě, za prolitou lidskou krev a za násilí páchané na zemi“, (Ab 2,17) jak řekl prorok Abakuk.

David platí za zabití uvězněného Urijáše útěkem; štvanici uspořádal vlastní syn Abšalóm, kterého ovšem také nemine smrt. Jak víme, zachytil se při útěku hlavou ve větvích dubu a pronásledovatelé jej ubodali. Davidův vojevůdce Joáb se dopouštěl krutostí vůči Saulovu domu a zaplatil za své přečiny násilnou smrtí z rukou mladého vladaře Šalomouna. Babylónskému spoluvládci Belšasarovi napsala ortel smrti na zeď paláce trestající instance – Bůh sám. Říše padla ještě téže noci, kdy se Belšasar odvážil nalévat víno do posvátných nádob Šalomounova chrámu.

Vrátíme-li se do starších dějin Izraele, pak si zajisté připomeneme, že Jákob, který obelstil bratra Ezaua, platí dvacetiletou službou u lstivého tchána Lábana. Jeho nejmilejší syn Josef je prodán bratry do otroctví – přejdou však léta a Juda, který byl inspirátorem prodeje, nabízí v Egyptě vlastní život za záchranu nejmladšího Benjamína. Poznal totiž, co je to vina a trest.

To je jen několik náhodně vybraných příkladů z pestré palety zkoušek a trestů zaznamenaných pisateli biblických knih. Ostatně nejlépe si logiku vývoje ozřejmíme v knize Soudců, kde má dvanáct příběhů jeden a týž podtext: Izrael zrazuje své poslání a opouští Boha. Vzápětí následuje trest v podobě bídy a vpádu nepřátel. Pokání a návrat k Bohu končí povoláním soudce a vítězstvím. V jistotě své síly však Izrael znovu propadá laxnosti k cizím duchovním vlivům a historie se opakuje.

Ostatně týž sled bychom mohli spatřit i v životě bezpočtu lidí na této planetě: člověk v pubertálních letech často vědomě či mimoděk opouští víru svého dětství. Mládí poznamenané skepsí se obrací proti Bohu a nezralí poutníci této planety počínají spoléhat na vlastní síly. Kosmický řád se ocitá nadlouho mimo zorné pole jejich pozornosti. A přece se zatím, téměř nepozorovatelně, hromadí životní zkoušky, příležitosti k prozření. Pak přijde čas zralosti, kdy nanovo člověk koncipuje svůj životní projekt a kdy hledá smysl svého životního usilování. Víra se vrací - v daleko pevnějších formách, neboť je opřena o bohaté životní prožitky a zkoušky.

Život není tedy selankou, ale cestou plnou překážek, na nichž si obrušujeme svůj charakter a své postoje. Vteřina po vteřině běží a člověk řadí nová a nová poznání ke starým zkušenostem. To, co ve finále svých poutí životem žneme, jsou nesmazatelné brázdy, které zanechaly na naší duši, na naší povaze, minulé zážitky. Cesta životem je tedy stálým hledáním smyslu, blouděním mezi překážkami. Naše neúspěchy, trápení, bolesti, deziluze, bezmocnost a zkázy započatého díla jsou lekcemi, na nichž se učíme odpovídat na základní otázku životní filozofie: co jsme, k čemu jsme a k čemu nejsme stvořeni. A tady také poznáváme své šance přesáhnout své vlastní, omezené lidské možnosti.

Moudří lidé této planety si byli ceny životních těžkostí vědomi již dávno. Ruský spisovatel Gogol kdysi napsal: „Utrpeními a hořem jest nám určeno dobývat si zrnek moudrosti, které nemůžeme nabýti v knihách.“ A filozof Pascal zase psal o učiteli, kterého nám posílá sám Bůh: v podobě bídy a nešťastných životních trampot.

V tomto smyslu nám tedy bible dává nahlédnout do vztahu mezi strastmi a smyslem životního usilování. Jestliže tuto starozákonní lekci pochopím, pak přestanu své svízele snášet jako nesmyslná muka; toto chápání samozřejmě nic nezmění na tíži těchto zkoušek, na nervové a citové zátěži, ale pomůže nám pochopit, že dochází k výplatě dávných nebo nedávných provinění a že se nám dostává příležitosti k hlubšímu náhledu na vlastní život. Tím není řečeno, že se každý z nás nutně musí poučit vlastní zkušeností. Mohu i nadále pokládat životní strasti za cosi nepřirozeného, co tu už dávno nemělo být; ve své slepotě mohu prostě nedohlédnout ani smyslu zkoušek, ani smyslu života. Poznám-li však hodnotu těchto lekcí, přestanu se utápět ve vlastních těžkostech a začnu mířit ke vzdálenějšímu cíli svého životního programu.

Konečně plně hodnotný a naplno prožívaný životní úděl si beze všech strastí ani nelze představit. Kdyby si ostatně lidé mohli volit mezi klidem neexistence a kaskádami našich konfliktů, přece by volili život. A podíváme-li se detailněji na osudy velikánů, jimž závidíme bohatství, proslulost a životní zásluhy, zjistíme, že se ani jedna z těchto velkých poutí neobešla bez mimořádného soustředění osudové zátěže. Čím větší životní konflikt a zkoušky, tím větší život... Pro mnohé z těchto našich úvah nemá ovšem století, v němž žijeme, pochopení. Ještě méně smyslu má pak pro hledání odpovědi v časových dimenzích, které překonávají hranice jednoho lidského života. Temnoty toho, co bylo předtím a co bude potom, se ocitly mimo pole hlavní pozornosti našeho věku, a proto si jen málokdo dovede vysvětlit otázku, proč ne každý hřích je viditelně potrestán již v tomto životě a proč si hříšníci, lidé lačnící po majetku a moci za každou cenu žijí klidněji než ti, kdo na svých cestách sledují mravní kodex Zákona. Že nejsme s to na tyto záhady (ve stylu starozákonního Jóba) najít přiměřenou odpověď, na tom rozhodně má vinu skutečnost, že jsme selhali již při svých pokusech o definování člověka a jeho životního údělu...

Podstatný rozdíl tkví již v samotné formulaci otázek. Zatímco se věda zajímá o to, čím člověk je nebo čím se nám zdá být, bible se především táže, čím se člověk může stát. Tak jsou tedy takzvané pozitivní vědy připoutány k dnešku, zatímco z biblické zvěsti promlouvá budoucnost. A jestliže jsou podstatně rozdílné – již ve formulaci – otázky, tím odlišnější musejí být odpovědi. Člověk viděný prizmatem světských věd je definován různě. Jednou je charakteristika dána vzhledem k lidské společnosti, jindy je referenčním bodem ekonomika, nebo je lidská bytost vztažena k přírodě, k technice anebo ke kultuře. Přitom si dogmatické ladění vědátorů často osvojilo zjednodušenou absolutizující vazbu, že člověk není nic než... jednou tedy není nic než tvůrce hodnot, jindy není nic než tvor společenský a jeho myšlení není nic než produkt vysoce organizované hmoty.

Tyto formulace mají ovšem své nepopiratelné důsledky. Jestliže vztahujeme člověka ke společnosti, otevíráme tak mimoděk společenským systémům cestu k zásahům do života a cesty jednotlivce. Moc se tak začíná posouvat do sféry, v níž končí všechna její legitimní práva. Jindy je člověk formován poutem k výrobě, spotřebě a technice – a není divu, že si jej nakonec procesy, které měl řídit, počínají přivlastňovat a že mu věci začínají vnucovat vlastní rozměry. Přírodní vědy zase zařadily člověka na vrchol vykonstruovaného vývojového žebříčku. Nejde o to, že bychom se nutně museli cítit uraženi svým příbuzenstvím s opicemi – vědě jen unikl nepatrný detail, že totiž člověka od celé živočišné říše dělí nepřeklenutelná propast, totiž duch; uniká tu tak fakt, že opice stojí na daleko nižším vývojovém stupni, než člověk, nadaný svobodou volby, a především duchovním rozměrem.

Tak končí cesty věd, které sledují náš život z vnějšku, z našich vnějších vztahů: bohatství našich možností je redukováno na jediný plošný výměr, na technické ovládání světa, na konzum, na klubko živočišných pudů, na ekonomické kalkuly... Jen to podstatné není do daných definicí zahrnuto: totiž smysl. Bibli na druhé straně uniká mnoho fyziologických a produkčních detailů (ostatně jí o tyto pojmy vůbec nešlo). Zato však vztažením člověka ke kosmickému řádu a k věčnosti nalézá novou polohu lidského poslání, a tedy také smysl naší životní pouti.

Zapřisáhlí ateisté pokládají víru většinou za fatalistický, pasivní postoj člověka k životu, za trpné očekávání ran osudu. Tento pohled na duchovní postoje člověka je však dán pouhou neznalostí základních poloh lidského vztahu ke kosmu. Budeme-li chápat pojetí bible, měli bychom hovořit nejspíše o partnerském vztahu, který je dán již prvními verši Starého zákona. Jak víme, povolal Bůh člověka, aby dal jména všemu živému a aby nad živými tvory panoval. Krom toho je tu řečeno doslova: „Udělejme lidi jako svůj obraz, nám podobné...“

Jestliže tedy nahlížíme na svět jako na dipól dobra a zla, vidíme, že člověk se svým konáním přihlašuje k jednomu z těchto principů. Bůh jedná skrze konkrétní lidi a člověk je mu ve velkém zápase dvou kosmických sil spojencem a pomocníkem. Jestli pochopíme tuto svou úlohu, to již záleží na našem postoji a ovšem i na našem svobodném rozhodnutí. Význam jedince, který přitaká na nabídku Zákona, spočívá pak v tom, že se stává jedním ze záchytných bodů světa v pojetí filozofa Pascala. Když všichni lidé žijí špatně, napsal kdysi tento myslitel, je to jako na lodi, která se plaví, aniž si to kdo z cestujících uvědomuje. Plavba se totiž odvíjí bez záchytného bodu pevniny, na němž by bylo možno pozorovat pohyb. Stačí však, aby se jen jeden člověk vzpamatoval, a ihned bude patrné, že všichni ostatní žijí špatně. A odtud tedy plyne i význam dobrých postav Starého zákona, které bychom jen sotva mohli ve vztahu k Bohu pokládat za postavy nicotné.

Formulace lidského života ke kosmickému pozadí má však v dnešním světě své oponenty: především se metafyzické řešení lidského údělu ocitlo na periférii lidského bádání, neboť svět ztratil smysl pro všechny jevy, které leží mimo sféru dočasných věcí a vztahů postižitelných smysly. A přece právě v pojetí víry je základním ono neviditelné v člověku, které pod dohledem neviditelného pracuje pro velké Neviditelné vesmíru. Že dnes mnohé z těchto dimenzí nevnímáme, na tom má podíl ošidný zlom ve vývoji lidského bádání, k němuž došlo v počátcích novověku, v době, kdy filozof René Descartes oddělil od sebe neproniknutelnou stěnou tělo a duši. Věda, která z tohoto pojetí vycházela, se přirozeně koncentrovala na fyzickou stránku, kterou pitvala, léčila a poznávala, a duchovědy se zatím pod tlakem reálného vědění ocitaly mimo pole takzvaných solidních znalostí. Nikoho z materialisticky laděných badatelů však nenapadlo, že by snad i duchovní polovice člověka mohla mít hmotnou substanci, která se, (na rozdíl od viditelného těla) ocitá pouze mimo pásmo postižitelné smysly – právě tak jako elektromagnetické vlny nebo ultrazvuk.

Ve vědomí moderního člověka je tedy lidská bytost rozpolcena na dvě půle a jeví se nám v podobě, kterou Starý zákon neznal. Když největší z proroků, Mojžíš, zemřel, Židé se pramálo starali o jeho hrob. Jakmile zesnul, nezbylo po něm v židovské pospolitosti nic jiného než vzpomínka a myšlenky. Právě tak málo se izraelské společenství staralo o místa posledního odpočinku všech vladařů, myslitelů a proroků. V hebrejštině znamená totiž pojem „duše“ tolik co pojem „člověk“ nebo jinými slovy, člověk je živou duší. A ještě jinak: nelze říci, že by člověk měl duši, ale lidská bytost je prostě duší. Ta na světě integruje nejrůznějšími prvky, jimiž se živí. Tělo obklopuje duši jako lešení, v němž každý z nás zahajuje svou individuální duchovní stavbu. Okamžikem smrti tělo, lešení, padá, aby tu zůstala čistá konstrukce, kterou se nám podařilo zbudovat.

Promyslíme-li si toto pojetí, pochopíme, že není nikde řečeno, že tresty za hříchy, které Bůh člověku slibuje, musejí být spláceny jen během životní pouti a že se musejí týkat fyzické trýzně. Nemusejí to být také jen choroby, přírodní pohromy, ztráta majetku a fyzické utrpení. Naopak, každý citlivý člověk na této zemi potvrdí, že největší muka, jimiž může lidská bytost projít, jsou právě duševního rázu.

Buddhisté (a jejich pojetí je přinejmenším hodné pozornosti) počítají dokonce s koloběhem životů, v nichž se lidská duše zbavuje zátěže hříchů, hmotné přízemnosti, a tedy také utrpení. Tresty jsou tak říkajíc přenášeny až za hrob. To, co zasejeme my, budeme prostě sklízet po smrti nebo v příštím životě. Jako se jiskra z hořícího domu přenese na sousední objekty, tak přeskočí i naše hříšné dědictví, spáchané zlo, na příští pozemskou existenci. Zhorší nebo se zlepší podmínky, v nichž se budeme pohybovat, zrát a vyvíjet. Buddhismus nám tak nabízí nový pohled na naše pozemské svízele a zkoušky: co trpím nyní, způsobil jsem si sám. Přeneseno do pojmů kybernetiky, zdá se, jako bychom každým dobrým a špatným počinem propichovali svou programovou kartu pro příští duchovní putování. Jakmile někdy v budoucnu nastane vhodná konstelace pro tento průběh našeho života, jsme tu znovu, abychom nevědomky platili... buddhisté hovoří o postupu v jakési „oktávě“ dvanácti stupňů – po dosažení posledního se přenáší naše poslání znovu na první stupeň další, vyšší oktávy...

A tak je věru jen optickým klamem, myslí-li si lidé, jak čteme v biblické knize Kazatel, že ortel neexistuje jen proto, že nás nezastihl hned po činu...

Při bedlivém studiu se ukazuje, že snad ani autorům biblických textů nebylo toto pojetí zcela cizí. Zvláště v Novém zákoně objevíme pasáže, které si v této souvislosti zaslouží citování. Tak například v evangeliu sv. Matouše čteme: „Pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.“ (Mat 5,26) v evangeliu sv. Jana je zase reprodukována otázka, kterou apoštolové položili Kristovi: „I otázali se ho učedníci řkouce: Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám nebo jeho rodiče?“ (J 9,2) Ve starozákonním proroctví zase čteme: „Dříve než jsem tě vytvořil v životě matky, znal jsem tě, dříve než jsi vyšel z lůna, dal jsem tě pronárodům za proroka.“ (Jr 1,5)

Avšak, ať již chápeme život v křesťanském smyslu slova jako jednorázový akt, nebo v buddhistickém pojetí jako jeden výstup v dramatu trvajícím mnoho jednání, nic na světě se neztratí a nezapomene. Ostatně tohoto poznání se dostává Hebrejcům již na počátku biblické cesty, v druhé knize Mojžíšově. Vymažu ze své knihy toho, kdo proti mně zhřešil,“ praví Bůh. (Ex 32,33) O něco dále text navazuje slovy: „A až přijde den mého trestu, potrestám jejich hřích na nich.“ (Ex 32,34) Tato zmínka o knize jmen je tedy upozorněním, že život odcházejících nebude ani v dobrém, ani ve špatném smyslu tohoto slova zapomenut. Ve zjevení sv. Jana pak čteme výslovně o tom, že mrtví jsou souzeni „podle skutků svých“.

Sled textů, zkoušek a životních překážek je tedy souvislou řadou lekcí, které mají proměnit k lepšímu duchovní podstatu člověka; a kdybychom to dokázali, pak bychom měli těžkosti života přijímat spíše s vděčností než s hořekováním a pláčem. Netvrdíme ovšem, že by tento přístup naplňování karmických zákonů, jak by řekli buddhisté, byl právě snadný. A už vůbec není obecný. A přece, zamyslíme-li se nad vlastním životem, shledáme, že mnohé takzvané prohry byly ve skutečnosti výhrou a cestou k moudrosti. Mnohdy jsme mohli mnohé vykonat jen proto, že jsme byli na čas odsunuti z viditelného běhu světa do tichého ústraní ústrků a těžkostí.

Věru, málokdo vystihl pravou cenu takovýchto okamžiků, jako se to podařilo ve chvále na exil německému spisovateli S. Zweigovi: „Vyzpíval už někdo hymnus na exil, onu osudově tvůrčí sílu, která člověka povznáší v jeho pádu a pod tvrdým tlakem samoty nově a jinak přeskupuje a soustřeďuje jeho otřesené duševní schopnosti? Umělci vždycky na exil jen žalovali jako na zdánlivý zmar vzestupu, jako na zbytečnou mezeru, jako na surové přerušení, ale rytmus přírody vyžaduje takové násilné přeryvy. Neboť jen ten, kdo se umí ponořit do hlubin, zná celý život. Teprve náraz, jímž je člověk vržen nazpět, dává mu plnou aktivní sílu. Především tvořivý génius potřebuje tuto dočasně vynucenou samotu, aby z hlubin zoufalství, z dálek svého vyhnanství mohl uzřít celou šíři obzoru a změřit skutečnou velikost svého úkolu. Nejvýznamnější poselství pro lidstvo vzešlo z exilu; tvůrci velkých náboženství, Mojžíš, Kristus, Mohamed i Buddha, ti všichni museli nejprve vstoupit do ticha pustiny, opustit lidskou pospolitost, než dokázali vyřknout rozhodující slovo. Miltonova slepota, Beethovenova hluchota, Dostojevského káznice, Cervantesův žalář, Lutherova odloučenost na Wartburgu, Dantův exil a Nietzscheho dobrovolné vyhnanství v ledových končinách Engadinu, to všechno vzešlo z rozporu s vědomou lidskou vůlí, z podvědomého požadavku jejich génia. Ale i v nižším pozemském, politickém světě poskytuje státníkovi dočasná neúčast na událostech novou svěžest pohledu, možnost lepšího promyšlení a propočítání hry politických sil. Žádnou kariéru nemůže proto potkat nic příznivějšího než její dočasné přerušení; neboť kdo vidí svět stále jen shora, z císařských oblaků, z výšin své věže ze slonoviny, z výšin své moci, ten zná jen úsměv poddaných a jejich nebezpečnou povolnost. Kdo drží ustavičně sám v rukou míru, ztrácí odhad svého vlastního skutečného významu. Nic neoslabuje umělce, vojevůdce nebo politika víc, než když se mu všechno ustavičně daří podle jeho vůle a přání; teprve neúspěchem získává umělec správný vztah k dílu, teprve porážkou si vojevůdce uvědomuje své chyby, teprve v nemilosti získává státník správný politický přehled. Ustavičné bohatství činí člověka změkčilým, ustavičný potlesk otupuje; jen přerušení skýtá naprázdno běžícímu rytmu nové napětí a tvořivou pružnost. Jen neštěstí umožňuje hluboký a široký pohled na životní skutečnost. Každý exil je tvrdá škola, ale učí a vychovává: ve změkčilém znovu upevní jeho vůli, váhavému dodává rozhodnost, tvrdého ještě více zakaluje. Skutečně silnému člověku exil pranic neubere, nýbrž naopak zocelí jeho sílu.“

Starozákonní texty se však posláním osudových lekcí netají. Ba sama cesta do zaslíbené země byla jednou velkou duchovní prověrkou celého židovského národa. „Připomínej si celou cestu, kterou tě Hospodin, tvůj Bůh, vodil po čtyřicet let na poušti, aby tě pokořil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli. Pokořoval tě a nechával hladovět, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Pak ti dával poznat, že člověk nežije pouze chlebem, ale že člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst. Po těch čtyřicet let tvůj šat na tobě nezvetšel a noha ti neotekla. Uznej tedy ve svém srdci, že tě Hospodin, tvůj Bůh, vychovával, jako vychovává muž svého syna.“ (Dt 8,2-5)

Tak byl tedy izraelský lid zakalován k příštímu misijnímu poslání... Na jiném místě, v souvislosti s babylónským zajetím, hovoří prorok Zacharjáš, že Bůh přetaví Izrael, „jako se taví stříbro“, a přezkouší jej, „jak se zkouší zlato“. Ezechiel mluví výslovně o přepálení v ohni zkoušek – jen tak se spálí nečistota hříšných...

Život je tedy cesta – a nikoli cesta nejsnadnější. Ne náhodou je celý Starý zákon nabit příkazy k probuzení, k vykročení a k pokračování v pozemské pouti. Slova: jdi, šel, vyšel, vyšli, ubírali se, přišli... patří snad k nejčastěji užívaným slovesům bible. Izrael také od Abrahama, který se vydal z Uru přes Cháran do Kanaanu zcestoval celý Blízký východ, Egypt a Babylónii nevyjímaje. Zákonu však nejde o trasy skutečného pochodu, ale o hlubší smysl těchto cest.

Exodus není například pouhým putováním, je jen obrazem toho, co na cestě svých životních zkoušek musí učinit každý z nás: opustit vžitá schémata životního stylu, staré koncepce, duchovní vlivy a pověry, rozejít se se vším falešným, co až dosud tvořilo nepravý smysl našeho života. Kanaan, do kterého Židé směřovali, nebyl také jen teritoriální sférou, ale novou duchovní oblastí, novým pásmem našeho úsilí. Kdo se zastaví v půli cesty a kdo ve svém životě nespatří jedinečnou šanci, která se nabízí, ten ztroskotá a podlehne mravnímu rozkladu. V tom smyslu musíme chápat i text Mojžíšovy knihy, v němž se praví, že „jestliže porušíte cestu svou... hrozně a rychle vyhlazeni budete ze země, do kteréž půjdete...“ (Dt 4,25.26)

Starý zákon je pro dnešek aktualizovaný právě touto výzvou, neboť současný krizový stav naší planety, který zachvátil všechny oblasti našeho bytí, se stal výzvou k novému exodu. Napětí mezi pásmy nadbytku a chudoby, konfliktní hranice mezi dvěma třemi supermocnostmi, které si dlouho osobovaly právo na světový diktát, a mezi ostatními zeměmi planety, to jsou jen některé ze symptomů velké krize. Do konfliktů se však dostává světová ekonomika, hrozí nám vyčerpání přírodních zdrojů, totální zhroucení životního prostředí. Navíc nám žádný ze soudobých mocenských systémů nedává záruku, že by byl s to vážně řešit konfliktní situace, které časovým dosahem mnohonásobně překračují nepatrný „poločas rozpadu“ mocenských systémů. Nebudeme zde hovořit o řešeních, o možných modelech příštího světa, jimiž se autor této studie zabýval na jiných místech a v jiných úvahách. Podstatný je pouze fakt, že chceme-li na této planetě žít a přežít, nezbývá než uposlechnout výzev Starého zákona a jít... s tím ovšem souvisí i převzetí vyšších měřítek osudu a času, než jaké jsou nám s to nabídnout soudobé společenské systémy. Jinak by se totiž nezměnilo nic na podobě světa, který sice spěchá, ale netuší kam. Prostý výčet spočitatelných komponentů nás přesvědčí o tom, že zatím ke své vlastní záhubě...

„Jdi“, „vyjděte“, říká Zákon – a lidstvu nezbývá než vyrazit na cestu. Už dnes je nesporné, že se na této pouti dostáváme do konfliktu s oporami dneška. Střet byl nevyhnutelný už proto, že naše cesta je jinak koncipována než všechno, na čem byly budovány soudobé režimy: Zatímco totiž mocní (jako kdysi faraónové Egypta) usilují o zachování statu quo dosavadních poměrů, budoucnost tíhne k proměně.

Víme však jedno, že na trase svého exodu budeme stát na straně, která nemůže prohrát, neboť na naší straně fronty bude stát Bůh, týž vyšší princip vesmíru, který pomohl Gedeónovi zvítězit ve velké bitvě s pouhými třemi sty lidmi. A tak závěrem lze říci jen jediné: nic se nezměnilo na pravdě Starého zákona, že svět a budoucnost je trvalou výzvou a že jeden muž s Bohem je vždycky většina...

Slavomír Pejčoch Ravik

* * *
Zobrazit všechny články autora

Datum	Jméno	Téma
27.12. 10:17	olga janíčková
26.12. 09:42	Von

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás