Biblické pøíbìhy (18) VELKÉ ÚKOLY PRO MALÉ NÁRODY „Nikoli proto, ¾e byste byli poèetnìjší...,
pøilnul k vám Hospodin...“ (Dt 7,7)
Chceme-li se nyní zamyslet nad zvláštní povahou izraelské pospolitosti, budeme si muset pøipomenout jednu epizodu ze ¾ivota krále Davida. Jak èteme v Písmu, ponoukal prý kdysi Satan toho znamenitého vladaøe, aby si spoèetl izraelský lid. Davidùv synovec, vojevùdce Joáb, pøed tímto krokem varoval a øíkal, ¾e Bùh, a» je v zemi lidí kdovíkolik, pøidá ze své vùle stokrát víc... Král neuposlechl – a stihl jej zaslou¾ený Bo¾í trest. David si mìl vybrat: buï tøímìsíèní stíhání nepøítelem, tøíletý hlad, anebo tøídenní epidemii moru. Izraelský vladaø vyvolil tøetí alternativu a za høíšné sèítání zaplatilo ¾ivotem sedmdesát tisíc lidí...
Chceme-li pochopit smysl této legendy, pak si musíme pøipomenout text knihy Moj¾íšovy, v nìm¾ se praví doslova: „Nikoli proto, ¾e byste byli poèetnìjší ne¾ kterýkoli jiný lid, pøilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je pøece ménì ne¾ kteréhokoli lidu.“ (Dt 7,7)
Èlovìk mù¾e sotva mìøit Bo¾í zámìry a plány u¾ proto, ¾e není s to nahlédnout do tajù a cílù díla stvoøení. Jedno je však nesporné: ¾e toti¾ velké národy mají pramálo citu pro subtilní otázky duchovního ¾ivota. Velcí nehledají smysl své existence právì proto, ¾e rozloha, bohatství a síla se jim jeví jako pøirozený stav existence, základ samospasitelnosti, záruka pravdy a doklad moudrosti. Pády biblických veleøíší, ztroskotání Egypta, znièení Asýrie, pád Babylónu a porá¾ky Peršanù svìdèí o opaku. Avšak tyto dìjinné lekce se velikánù v mocenské arénì témìø nedotýkají.
A tak byla misijní role v pustinách Blízkého východu svìøena malé zemièce, nepatrnému lidu, který se ocitl na „hlavním tahu“ tehdejšího svìta. Lidstvu se tak poprvé naskytlo nové mìøítko pro sondování skuteèné národní velikosti. Lidé a národy se ve svìtle Písma nejeví velkými poèty vojákù v poli, ale silou své víry a nadìje. Malí, poni¾ovaní poutníci zapalují svìtlo víry a jejich proroci, kteøí nezastírají ani chyby vlastního spoleèenství, se stávají soudci vítìzících veleøíší. Slibují tresty, které zkruší pýchu velmocí.
Èteme-li biblické pasá¾e a sledujeme pády korunovaných hlav a pøenášení moci z jednoho bodu do druhého, poznáváme, ¾e ¾ádná zemì se ještì nestala centrem svìta a neotáèela se kolem ní zemìkoule jen proto, ¾e obsáhla velká dobytá území, velké sféry vlivu a ¾e zplodila mnoho poddaných. Naopak – èím vìtší byla moc starovìkých veleøíší, tím více nará¾ely tyto øíše ve svém geografickém prostoru na odpor okolí. Nakonec se staly zranitelnými v základním duchovním rozmìru: nedokázaly toti¾ nabídnout svìtu velké myšlenkové koncepce, a nemohly si tedy svìt podrobit duchovnì. A mocenská pojetí – ta zase jen tì¾ko nalézají následovatele mezi pora¾enými, bídnými a utlaèovanými. Proto tedy jedna veleøíše za druhou hyne na úbytì své vlastní prázdnoty.
Naopak Izrael pøe¾il mnohé „støídání strá¾í“, mnohé promìny v mocenských polích starovìku, nebo» tøímal v ruce pochodeò velkého mravního odkazu. Duchovní principy jsou tedy u¾ ve Starém zákonì více ne¾ holá moc a stát, velikost a síla nejsou ani zdaleka posledním cílem a argumentem lidského usilování. Hledal-li nìkdo autoritu v moci, musel v¾dycky na této pochybené cestì selhat, nebo» autorita skuteèná a trvalá je zakotvena hloubìji ne¾ aspirace doèasné vládychtivosti. Tady tkví také velký omyl Davidùv, s ním¾ jsme se seznámili ji¾ na poèátku této úvahy.
Pozorujeme-li pak Izrael pøes vzdálenost tisíciletí právì v tomto zorném úhlu, napadá nás, ¾e malé zemì mohou v izraelském spoleèenství do jisté míry spatøovat model pro formulování vlastního poslání. Z dobrých i nevalných zkušeností Izraele si malí svìta mohou vyèíst pøíèiny svých vlastních úspìchù a katastrof.
Jedno je nesporné – sílu a pøe¾ití mohou nejmenší národy nalézt jen v mravní, duchovní oblasti. Jakmile svou politiku zaènou zakládat na reálném poètu a na pomìrech sil, anebo jakmile se poènou pøizpùsobovat necitelnosti mocných, podnikají první krok ke své vlastní zkáze. Nebo» malý národ ¾ivoøící ve stínu velmocí zú¾í svou jedineènou existenci na pouhopouhé pøe¾ití a vìèný strach z poèetní malosti pak vede cesty nevelkých k zakøiknuté existenci za ka¾dou cenu. Jak víme ze zkušenosti malých národù, ba dokonce z vlastní zkušenosti, není tato cena právì nejmenší. Spásu a budoucnost lze tedy hledat jen v národì samotném, v ušlechtilosti a inspirativní síle programu, jím¾ tento národ ¾ije. Proto Izrael prohrává v¾dycky tam, kde odkládá svou duchovní podstatu a kde zatou¾í po pokrmech a pohodlí Egypta, po síle armády, po hejnech køepelek a zlatì protivníkù. A tam, kde se toto spoleèenství zpronevìøuje své úloze pøed Bohem, tam také padá. Izrael mù¾e jako ka¾dý malý národ najít velikost jen ve vnitøních rozmìrech a v pomoci Bo¾í. Chtìli-li tedy izraelští pøe¾ít, museli se dr¾et zjeveného øádu a nemohli si dovolit pohodlnou povrchnost svých mocných sousedù. Jen hluboké pøesvìdèení o vlastním úkolu a plnìní Sinajské smlouvy byly zárukou plnohodnotné budoucnosti izraelského spoleèenství. Jen v tomto pøípadì mìl toti¾ malý poèet obyvatel zaslíbené zemì nadìji ovládnout duchovnì svùj prostor a zajistit novou etikou, ctìním bli¾ního, sama sebe.
Víme však, ¾e Izrael – tato zemì vklínìná mezi velmoci tehdejšího svìta – pøeèasto selhával, nejen na poušti, ale také v dobách svých vladaøù. Jestli¾e však nechtìl být dokladem lepšího ¾ivota, promìòoval se nakonec ve vtìlené svìdectví Bo¾ího trestu. Jeruzalém je zpustošen a Hebrejci putují do babylónského zajetí. Pøesto pøese všechno se tento malý prostor naší planety stal kolébkou tøí velkých svìtových nábo¾enství: ¾idovského, køes»anského a muslimského. Na pouštích Blízkého východu byl pøipraven duch pøíštího svìta a Bùh právì prostøednictvím tìchto nepatrných vydal etickou normu pro všechny, velké národy nevyjímaje. A proto¾e ®idé mìli odjak¾iva smysl pro humor, Talmud postavení Izraele vylíèil i s patøièným humorem. „Tøi jsou drzí: pes mezi savci, kohout mezi ptáky, Izrael mezi národy.“ Tolik citát dle J. Hirsche.
Byl to ovšem duchovní základ, který nakonec dovolil pøe¾ít i samotnému Izraeli. Je sice pravda, ¾e ®idé byli øímskými dobyvateli rozptýleni po celé ploše naší planety. Ztratili spoleèné území, jednotící pouto jeruzalémského chrámu. Neudr¾ovali ucelený hospodáøský systém, zapomnìli ji¾ dávno pøed Kristem i na svùj hebrejský jazyk a mnozí èasem ztratili i vlastní víru. A pøece se tento pronásledovaný národ udr¾el ve svìtì celé dva tisíce let. Klasický to dùkaz síly duchovních vazeb a tradicí!
Slovu „duchovní“ bychom v této souvislosti mìli vìnovat zvláštní pozornost, nebo» právì toto pouto odlišovalo starozákonní lid od ostatních pevnì stmelených státních celkù. Jestli¾e hovoøíme o Izraeli jako ospoleèenstvína rozdíl od spoleèností vytvoøenými sousedními mocnostmi, pak celá diference tkví pøedevším v rozdílnosti duchovních a mocenských vazeb. Na jedné stranì nalézáme pouta èistì duchovní povahy, na druhé vazby pøedevším mocenského rázu. ®e spirituální tmel lidského spoleèenství nevy¾aduje moci, ba dokonce vyluèuje násilí, je mimo jakoukoli pochybnost. A tak dnešní svìt krizí, konfliktù a archaicky zalo¾ené moci mù¾e pøi hledání nového modelu nalézt inspiraèní zdroje právì v Izraeli. Naši planetu mù¾e toti¾ spojit nikoli mocenská aspirace silnìjších, ale jen jeden duchovní ideál.
Hledáme-li dnes nová pojítka, bude tøeba si uvìdomit i další fakt – ¾e vazbou svìta se nemù¾e stát ani ¾ádná z ideologií v mocenském smyslu slova. Nebo» tyto nástroje, slou¾ící k boji o svìtové pozice (jakkoli si osobují nároky na duchovní obsah), svìt rozdìlují, místo aby propasti spoleèenských systémù a kontinentù pøeklenuly. U¾ z této skuteènosti plyne, ¾e jim integrující síla není vlastní.
A tak tedy není náhodou, jestli¾e nám zkušenosti starozákonních èasù ukazují, ¾e ze všech spoleèností tehdy známého svìta nepøe¾ila ani jediná velmoc a také ani jediná malá národní skupina, Fénicii, Moáb, Edóm a jiné protivníky Izraele nevyjímaje. Na¾ivu zùstal jen Izrael, který si svou programovou pochodeò stále znovu pøipravoval u pramenù Starého zákona.
Podívejme se však nyní na misijní poslání Izraele. Ji¾ od prvních pasá¾í Starého zákona dává Bùh srozumitelnì najevo, ¾e má s izraelským lidem zvláštní zámìr; osobité poslání Izraele však nevyluèuje skuteènost, ¾e Bohu patøí celý svìt. Jak jsme si ovìøili pøi krátkém sledu biblické historie, Bùh soudí velké i malé, je normou pro všechny zemì svìta a prorok Ámos sám pøipomíná, ¾e Bùh vyvedl Filištínské z Kaftor, právì tak jako vyvedl Izraelské u Egypta. Izrael má pouze výluènou úlohu tlumoèníka, zprostøedkovatele mezi Stvoøitelem a ostatním svìtem. Úloha izraelského spoleèenství je ostatnì zajištìna i smluvnì a tato dohoda bude vypovìzena teprve smrtí Kristovou.
Spoleèenství Izraele je tedy celkem otevøeným: ji¾ v knihách Moj¾íšových je zakódováno základní pravidlo, ¾e do této pospolitosti se èlovìk nerodí, jako se rodívá k státní pøíslušnosti a k obèanství. O duchovním pøijetí rozhoduje poslušnost Zákona, a tedy svobodná volba ka¾dého jedince. Stejný øád bude platit, jak píše Písmo, pro domorodce i pro hosta, který bude pobývat mezi „námi Izraelity“.
O jednotì svìta však svìdèí i jiná pasá¾ z knihy Exodus: „Nyní tedy, budete-li mì skuteènì poslouchat a dodr¾ovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako ¾ádný jiný lid; tøeba¾e má je všechna zemì.“ (Ex 19,5) A prorok Malachiáš øíká výslovnì: „Co¾ nemáme my všichni jednoho Otce? Co¾ nás nestvoøil jediný Bùh?“ (Mal 2,10) A vyzývá pod dojmem tohoto prohlášení, a» ka¾dý odstraní i stopy násilí „ze svého odìvu...“.
Na solidaritì izraelské pospolitosti se také cizinci podíleli, a bible sama nám o tom skýtá dvì klasická svìdectví. Pøedevším si zajisté pamatujeme na jerišskou ¾enu Rachab, která ukryla pøed pronásledovateli dva Jezuovy zvìdy. Èervená šòùra v oknì se stala viditelným znamením pro útoèící vojska a symbolem dobrovolného pøístupu Rachab ke spoleèenství Bo¾ího lidu.
Druhým pøípadem je Moábka Rút. Vyprávìní o této dívce je dokonce vìnována zvláštní kniha Starého zákona. Pøíbìh se odehrává v dobì, kdy jeden z Izraelitù se svou ¾enou Noemi a se dvìma syny prchá pøed hladem do zemì Moáb. Synové se tu o¾ení a oba zemøou ještì pøed návratem na území Izraele. Jedna z Moábek, Orpa, zùstává ve své vlasti, druhá následuje pøi návratu tchyni Noemi. „Tvùj lid,“ øíká Rút, „bude mým lidem a tvùj Bùh mým Bohem.“ (Rt 1,16) Rút se znovu vdá za jednoho z pøíbuzných svého man¾ela, za mohovitého a dobrosrdeèného Bóaze, který snad není nikým jiným ne¾ synem jerišské Rachab. Rodièùm se narodí syn Obéd, otec Jišaje a dìd krále Davida. A tak tedy z cizinky Rút pochází davidovská vìtev Izraele, z ní¾ se na pøelomu letopoètu narodí Je¾íš. Vývoj k pojetí univerzálního Boha, závazného pro všechny lidi svìta, nebyl jednoduchý. Zatímco v prvních knihách Zákona stojí pøed Stvoøitelem jen jednotliví patriarchové, v Jákobovi se toto pojetí rozšiøuje na celý Izrael tvoøený dvanácti potomky, zakladateli skuteèného spoleèenství.
Nìkteøí znalci Zákona vidí také v zápase Jákoba s Bohem nejspíše symbol mohutného zápasu o tuto promìnu v chápání vztahu Stvoøitele a lidstva. A koneènì v Kristovi, ale ji¾ u prorokù, stojí pøed jedním Bohem celý svìt. „A» se vespolek shromá¾dí všechny pronárody, národy a» se spolu sejdou,“ (Iz 43,9) slyšíme i Izajáše, který zároveò tlumoèí slib, ¾e tìm, kdo¾ dodr¾ují úmluvu, dá Bùh místo „ve svém domì“. (Iz 56,4) Dokonce lepší, ne¾ dal svým synùm... V jedné vizi Krista pak uvádí, ¾e Bùh pøijde, aby „shromá¾dil“ všechny národy a jazyky a aby poslal své vìrné do Afriky, do Itálie, Øecka i jiných míst. Také Ozeáš vidí, ¾e padnou všechny pøehrady mezi ®idy a pohany...
Izraelské spoleèenství na tuto tradici otevøené pospolitosti v babylónském zajetí pozapomnìlo. Úzkostlivé dodr¾ování Zákona, zoufalá izolace od babylónského prostøedí, které jim hrozilo duchovní zkázou, vykonaly své. Víra Izraele dostávala stále víc a víc formalistickou podobu a z nábo¾enství spravedlnosti se postupnì stal obøadný rituál, v nìm¾ se rozplýval skuteèný obsah Zákona. Svou ortodoxností, pøezíráním všech, kdo ¾ili mimo spoleèenství Izraele, si nakonec ®idé sami vyslou¾ili nenávist svého okolí. A kam a¾ dospìl formalismus víry, se ukázalo pøedevším v okam¾iku, kdy Kristus vynášel bøevno svého køí¾e na Golgotu.
Je pozoruhodné, ¾e proroci Izraele tento osud pøedvídali, a jestli¾e si jejich pøedpovìdi srovnáme do dìjové posloupnosti, mù¾eme pomocí jejich vizí rekonstruovat celé Kristovo utrpení. V tìchto vidinách, které o staletí pøedešly své naplnìní, však zpozorujeme i obraz koneèného zpøístupnìní víry lidstvu svìta.
Proroci Micheáš, Izajáš, Jeremjáš, Daniel – i mnozí jiní – pøedvídají, ¾e Mesiáš, Pomazaný Pánì (Christos), Kní¾e pokoje, navá¾e na vìtev Davidova rodu; z Izajáše víme, ¾e „se nám narodí dítì“, (Iz 9,5) a Micheáš uvádí pøesnì místo – toti¾ Betlém. „Já mu budu Otcem a on mi bude synem,“ (2S 7,14) dovídáme se o vztahu Boha a Mesiáše ji¾ v dobì Davidovì. Ezechiel se zmiòuje o køtu slovy: „Pokropím vás èistou vodou...“ (Ez 36,25)
O cestì k místu utrpení se pak zmiòuje ji¾ kniha Geneze, v ní¾ se praví, ¾e onen vzdálený potomek Jákobova rodu pøivá¾e oslíka k vinné révì a ¾e ve vínì svùj odìv vypere... Tento obraz je – jak vidno – symbolem krve prolité za vinu lidstva.
Izajáš nám pak skýtá i obraz Kristových zázrakù, kdy¾ slibuje, ¾e se otevøou oèi slepých a uši hluchých a ¾e Mesiáš rozvá¾e jazyk nìmých. Víme té¾, ¾e „Pomazaný“ má být uèitelem národù a ¾e bude zvìstovat, jak èteme v knize Izajášova proroctví, své Evangelium chudých a nepatrných.
V ¾ádném pøípadì nezùstalo ®idùm utajeno ani utrpení Kristovo. Ne náhodou se Kristus na køí¾i slovy „Bo¾e mùj, Bo¾e mùj, proè jsi mne opustil?“ (® 22,2) hlásí k dávnému ¾almu, který je øazen na dvaadvacátém místì. Zde se toti¾ dovíme o tom, ¾e Kristus bude mít probité ruce a nohy a ¾e pøi dìlení jeho svrškù budou násilníci metat losem. ®alm 31 pak obsahuje poslední Kristova slova: „Svého ducha kladu do tvých rukou...“ (® 31,6)
Víme rovnì¾, ¾e ¾ádná z kostí ukøi¾ovaného nebude zlomena a Zacharjáš vydává s velkým èasovým pøedstihem svìdectví o probodení umuèeného. Tento prorok se mimochodem zmiòuje o veleknìzovi Jóšuovi – a jméno samo ukazuje na veleknìze nové smlouvy, Je¾íše. Koneènì jsme obeznámeni s výší odmìny vyplacené Jidášovi za zradu uèitele. Zacharjáš øíká doslova: „Tu mi odvá¾ili jako mzdu tøicet šekelù støíbra.“ (Za 11,12) Písmo mluví o urá¾kách, bití, o smrti, ale také o tom, ¾e v ten den „slunce zapadne v poledne, tmou zahalím zemi za jasného dne...“. (Am 8,9)
Ani smysl Kristovy smrti prorokùm neunikal: Zacharjáš mluví o „krvi smlouvy“ (Za 9,11), která bude prolita „v obì» za høích“, jak dodává Izajáš. „On byl proklán pro naši nevìrnost...“ (Iz 53,5) Izajáš dokonce dokládá, ¾e ®idé si tohoto nejpohrdanìjšího „mu¾e bolesti“ nebudou vá¾it, proto budou, jak se shodují èetné vize, rozptýleni do celého svìta; k nové smlouvì se však pøihlásí pohané a velkému trpiteli se budou klanìt i králové. S lidem bude uzavøena Kristovým prostøednictvím nová smlouva...
Tøeba¾e se tedy izraelské spoleèenství mohlo mnohé doèíst, pøece mìlo o Mesiáši docela jinou pøedstavu. Èekali potomka z Davidova rodu, skuteèného krále, který obnoví slávu Jeruzaléma. Nenapadlo je, ¾e by se Mesiáš mohl dobrovolnì obìtovat k nejkrutìjšímu ortelu smrti, k pøibití na køí¾. Jen jedno vìdìli urèitì: ¾e se Mesiáš objeví v podobì èlovìka.
Je tudí¾ logické, ¾e Je¾íše, tohoto všedního mu¾e bez lesku slávy a zlata moci, nepokládali za velkou davidovskou osobnost jeruzalémského trùnu. Naopak, jeho vystoupení pokládali za vylo¾ené rouhání...
A tedy ve chvíli této zkoušky Izraele si nutnì uvìdomujeme, ¾e ®idé nepochopili poslání vlastního národa. Nechápali, ¾e velikost je jinak mìøena vìèností a jinak pozemskými pøedstavami. Místo aby smìøovali k hlubinám poznání a duchovního rozkvìtu, ohlí¾eli se ¾árlivì po poètech obyvatel, po lesku a rozmìrech sousedních veleøíší. A tak ještì døíve, ne¾ ukøi¾ovali Krista, oslepeni pozemskou mocí, zradili své poslání.
Tato zrada je pak varováním pro budoucnost, pro velké i malé národy naší planety, které se rovnì¾ musejí vyrovnávat se svým údìlem a posláním. Mocnosti, které v honbì za parcelací svìta nemìly smysl pro jiný rozmìr ne¾ právì pro sféry vlivu, se vnitønì rozkládaly a hynuly. A malé národy, které nedokázaly vytì¾it nic ze svých duchovních potencí, byly beze stopy pohlcovány velkými a v trhlinách dìleného svìta byly str¾eny do propasti s nejmocnìjšími .
Pøíštì: Meditace o Bohu Zákona. Upravená pùvodní grafika Olga Janíèková.
