Biblické pøíbìhy (16)
O modlách
„Neudìláte si bohy støíbrné ani zlaté“ (Ex 20, 23)
Nyní je na èase si pøipomenout druhé pøikázání Desatera, jeden ze základních bodù Sinajské smlouvy. Zákon tu praví doslova: „Nezobrazíš si Boha zpodobením nièeho, co je nahoøe na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se nièemu takovému klanìt ani tomu slou¾it.“ (Ex 20,4.5) A v poslední repetici izraelského kodexu, krátce pøed svou smrtí, dodal Moj¾íš ještì tato slova: „Nezahrávejte si se mnou! Nedìlejte si støíbrné ani zlaté bohy!“
Na mnoha místech Starého zákona se pak toto téma znovu a znovu opakuje. V páté knize Moj¾íšovì se napøíklad objevuje hrozba, ¾e Izrael bude „slou¾it bohùm vyrobeným lidskýma rukama“. (Dt 4,58) Jeremiáš zase vzpomíná, ¾e ®idé padali na kolena pøed dílem svých rukou, a i Micheáš svùj lid pøed takovýmto poèínáním zrazuje. Odtrhli se od Boha, bì¾eli za nicotou a stali se nicotou, vypráví Jeremiáš, zatímco se v Danielovì knize konstatuje: „Pili víno a chválili bohy zlaté a støíbrné, bronzové, ¾elezné, døevìné a kamenné.“ (Da 5,4)
Jaký je podtext tìchto varovných slov? Izraelité pøedevším chápali, ¾e Bùh je smysly neposti¾itelný a ¾e ¾ádná z našich pøedstav, ¾ádná modla, ¾ádný obraz nemù¾e Stvoøitele zastoupit. Krom toho pohanské národy své idoly vytváøely proto, aby mohly svá bo¾stva svázat do akèního rádia svých dispozièních mo¾ností. Umístìním bo¾stev ve svých domovech a obìtováním modle si chtìli vynutit splnìní svých tu¾eb. Bùh Zákona se však tomuto znásilnìní vymyká ji¾ svou podstatou.
Biblický text jde však – v dosahu i v èase – mnohem dále. Ubíhající staletí toti¾ staré texty jen aktualizovala, a tak se dnešnímu ètenáøi (vezmeme-li v úvahu zvýraznìné pasá¾e) nutnì musí zdát, ¾e Moj¾íš a ostatní proroci oslovují nikoli jen starovìké modláøe, ale i naši konzumní spoleènost.
Jako by slovo Zákona pøeklenulo tisíce let, aby s daleko vìtší naléhavostí promlouvalo k synùm dvacátého století. Z citovaných pasá¾í toti¾ vyplývá, ¾e za uctívání pohanských idolù nemù¾eme pokládat jen uctívání model, ale i docela urèitý zpùsob ¾ivota a myšlení. Kdybychom se chtìli pokusit o definici, øekli bychom asi, ¾e pohanský idol není nic jiného ne¾ projekce lidské pøedstavy a lidské stupnice hodnot na nebeskou báò. Jinými slovy øeèeno: za modláøství lze pokládat obvyklou lidskou tendenci promìòovat produkty lidských rukou v bezmála bo¾ský ideál. Sinajská smlouva tedy – mimo jiné – zapovìdìla striktním zákazem modly jako tendenci zbo¾òovat to, co si vymyslel, vytvoøil a prodal èlovìk.
Na Sinaji byly tedy zrelativizovány hodnoty pozemského pùvodu, na nich¾ si tolik zakládá naše doba. Èlovìku, který inklinuje k tomu, aby si zbo¾nil stát, sebe, svou sílu, status urèité ¾ivotní úrovnì, se tak dostalo poprvé v dìjinách varování. V podtextu bible mù¾eme tady vyèíst, ¾e to, co je pomíjivé a koneèné, nelze vyzvednout na piedestal nekoneèného, a to, co pomíjí, práchniví a rozpadá se, nesmí v lidské pøedstavì dostat peèe» stálosti. Jestli¾e se tak pøece jen dìje, pak èlovìk nemù¾e uniknout trestu.
Kde se tento trest zaèíná? Mezi Bohem a mezi výtvory rukou, symboly majetku a spoleèenského postavení existuje skrytá vazba, jakási logická forma dvojitých nádob. Jestli¾e se stane, ¾e se zmatou ideály ¾ivota, jestli¾e se ze snahy o dobøe pro¾itý ¾ivot uèiní vize pohodlnì a bohatì u¾itého ¾ivota, pak se nutnì zmìní postoj èlovìka ke kosmu. Tam, kde se z relativních hodnot konzumu stanou hodnoty absolutní, je zrelativizovaný sám Bùh a morální øád. V dùsledku toho se èlovìku rozplyne pøed oèima stabilní referenèní systém, pevný bod vesmíru, k nìmu¾ vztahoval svou etiku, své úsilí a svá mìøítka. A to ovšem znamená, ¾e místo Bo¾ího vzta¾ného bodu zvolí èlovìk v koneèné instanci bod nový: mù¾e jím být a vìtšinou jím je ekonomický nebo politický systém.
Avšak nic není ménì stabilního ne¾ tyto zdánlivé opory veøejného poøádku – to vìdìli ji¾ autoøi Starého zákona. Èlovìk, který tento historický fakt nepochopil, pro¾ije pak znásobené deziluze ve chvíli, kdy se ony svìtlé pilíøe zaènou otøásat, kdy¾ selhává princip moci, který se mohl pochlubit jen naplòováním konzumních pøedstav. ®e k takovému osudnému selhání ve svìtì dochází, zvláštì na pøelomu dvou tisíciletí, o tom se pøesvìdèujeme v bezpoètu krizových bodech naší planety. V krizi se toti¾ ocitá všechno – naše staré sociální pøedstavy, ekonomika, ¾ivotní prostøedí, vztahy národù, ale také víra a prostoduchá nadìje zamíøená do budoucnosti ztìlesnìného bohatství. Potvrzuje se tak jen stará pravda, ¾e svìt, který dr¾í pohromadì moc a mamon, mù¾e sice nìjaký èas pøe¾ívat, ale neudr¾í se dlouho a u¾ vùbec ne trvale.
Toho všeho si byli vìdomi ji¾ staøí Øekové, kteøí králi Midasovi, tou¾ícímu po zlatì, nasadili oslí uši. A ještì více si v této vìci byli jisti autoøi Starého zákona, kteøí (bez našich nedobrých a daleko bohatších zkušeností) vystihovali podstatu vìci pøed dvìma tisíci lety. K danému tématu se vyjádøili i autoøi Talmudu. Jeden citát, uvádìný J. Hirschem, je mimoøádnì výmluvný.
„Liška chtìla vniknouti do vinice, avšak ohradní zeï jí vadila. Jen úzká skulina byla v ní. Ne¾ liška byla pøíliš tlustá, aby jí proklouzla. Co uèinila zchytralá liška? Hladovìla po tøi dny, a¾ tak zhubenìla, ¾e proklouzla. Poté nejedla se hroznù do syta. Kdy¾ chtìla však zase vybìhnouti, bylo bøíško její tak naduøelé, ¾e nemohla ven. Musila tedy opìt tøi dny se postiti. Ocitnuvši se posléze na svobodì, pravila: Ó vinice, vinice! Jak krásná jsi a jak chutné jsou plody tvé! Ale ach! Tak hubená, jak jsem do ní vnikla, odcházím zase z ní. – Podobnì jest se svìtem. Proto jest psáno: nahý vyšel jsem z tìla matèina a nahý vracím se do lùna zemì.“
Starý zákon ve své základní podstatì nám toti¾ nepøedvádí svìt jako místo vyhrazené k pohodlnému ¾ivotu a jako pøíle¾itost k tì¾ení materiálního bohatství. Starozákonní ¾ivot je tì¾ký zápas o duchovní ideály a o dosa¾ení tì¾ko dostupných výšin morálního øádu. V tomto smyslu se také vysvobození Izraele z Egypta pøekypujícího bohatstvím jeví pøedevším jako vyvázání z ekonomických a politických pout. Cesta ke svobodì nevede toti¾ cestou majetku, který svazuje naše ruce a køiví ¾ivotní ideály, a nevede ani cestou pøetváøky a pøizpùsobení se moci. Bùh Exodu také nestojí na stranì Egypta, nejde s výtvory èlovìka, se zlatem, s mocí faraónù, ale s chudáky, kteøí zakládají nové spoleèenství a kteøí si vnitøním duchovním rùstem zakládají novou øíši svobody.
V Písmu se pøirozenì setkáváme i s modlami v pravém smyslu toho slova; zvláštì legendárním se stal konflikt izraelského lidu na Sinaji. Áronùv zlatý býk, toto obrazné pojetí mamonu, vstoupil tehdy do dìjin v podobì tance okolo „zlatého telete“. U¾ tady se nám, jak vidno, biblické pojetí „modláøství“ rozšiøuje i na chtivou laènost a na shroma¾ïování pozemských statkù.
V jiných pasá¾ích je toto stanovisko ještì daleko zøetelnìjší. Pøipomeòme si napøíklad tragický osud jednoho z Jozuových bojovníkù, Akána, který si ponechal koøist z dobytého Jericha – pláš», støíbro a zlato. Koneènì celou svou koncepcí náš Starý zákon pøesvìdèuje o vìèném pøelévání drahých kovù z jedné veleøíše do druhé. Nastøádané poklady mìní vlastníka, stìhují se mezi Asýrií, Egyptem, Babylónií a perským královstvím...
A jestli¾e si dobøe vzpomínáme, tak se Izraelským dostalo zvláštní lekce o ošidnosti lidské laènosti právì bìhem ètyøicetileté cesty do zaslíbené zemì. Lid, který mìl namíøeno do nové budoucnosti, se tehdy naopak stále ohlí¾el zpátky a naøíkal nad ztracenou jistotou Egypta. „Vzpomínáme na ryby, které jsme mìli v Egyptì k jídlu zadarmo,“ øíkají, „na okurky a melouny, na pór, cibuli a èesnek,“ (Nu 11,5) Co se stalo vzápìtí, je dobøe známo: Izraelcùm se po zásluze dostává køepelek. Krajina se pokrývá takovým mno¾stvím masa, ¾e z pøejedení zahynou tisíce...
Zcela zvláštní kapitolu pøedstavují ovšem výroky prorokù – Izajáš, Jeremjáš, Nahum i Abakuk varují své souvìrce pøed uctíváním, zbo¾nìním díla vlastních rukou. „Bìda tìm,“ hrozí Ámos, „kdo lehají na lo¾ích ze slonoviny, povalují se po pohovkách...“ (Am 6,4) „Pachtíte se za mnoha vìcmi a máte z toho málo,“ navazuje prorok Ageus. „Co pøinesete domù, já rozvìji.“ (Ag 1,9)
A na jiném místì se øíká doslova: „Kdo se dává najmout za mzdu, ukládá ji do dìravého váèku.“ (Ag 1,6) Jeden ze 150 ¾almù pak opakuje vìènou pravdu: „Ka¾dý ¾itím putuje jak pøelud, hluku nadìlá, ten vánek pouhý, kupí majetek a neví, kdo ho shrábne.“ (® 39,7) Tady tkví opravdu velký paradox mamonu: støádáme vìci doèasné hodnoty, které zakrátko ohlodá zub èasu. I èlovìk chátrá a ve stáøí se mu ka¾dým rokem ¾ivota zu¾uje rozsah mo¾né spotøeby. A pøece se mamon stal masovou lidskou vášní novovìku.
Klasickou ilustrací pýchy èlovìka, který se upíná na pomíjivý cíl, je ovšem stavba babylónské vì¾e. Slova Bo¾í, citovaná v knize Geneze, jsou tedy zcela pøípadná: „A toto je teprve zaèátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od nièeho, co si usmyslí provést. Nu¾e, sestoupíme a zmateme jim øeè, aby si navzájem nerozumìli.“ (Gn 11,6) Jak dokládá starozákonní svìdectví, rozhnìvaný Bùh rozehnal tehdy národy po celé zemi...
Jen málokterá doba mohla „matení jazykù“ pochopit tak dobøe, jak tomuto pojmu rozumíme my. Tušíme, ¾e nedošlo k události, kterou bychom mohli pokládat za záhadu lingvistickou. Lidé se v Babylónì nerozdìlili na jazykové vìtve, jak se tradovalo pøi výkladech Písma, ale pøestali si rozumìt, proto¾e nebyli s to pochopit jeden druhého. Roztr¾ka sahala tedy hloubìji, daleko za jazykové rozdíly; vedla toti¾ nitrem lidských bytostí. A tak máme pøed sebou znovu obraz dnešního svìta, v nìm¾ nemnoho bohatých zemí nemá dostatek pochopení pro ubohé kontinenty naší planety. Pouhé hranice, pásma rovnobì¾ek také mìní smysl základních pojmù našeho jazyka, jako jsou napøíklad svoboda, solidarita anebo demokracie. Zlomy, které procházejí dnešní planetou, jsou k tomu všemu ještì okoøenìny závistí, netolerancí a záští...
A tak se, chtì nechtì, musíme zabývat dneškem, v nìm¾ se dávné starozákonní vize naplnily v míøe nikdy netušené: „Hospodin vás rozptýlí mezi kdejaký lid, ¾e z vás... zbude jen malý poèet. Tam budete slou¾it bohùm vyrobeným lidskýma rukama...“ praví Písmo. (Dt 4,27.28) Na jiném místì se dodává, ¾e Stvoøitel tato bo¾stva èlovìku neurèil.
Na tuto ošidnou cestu se spoleènost dnešních takzvaných vyspìlých zemí vydala v renesanci, na samém poèátku novovìkých dìjin. Lidé, kteøí do této chvíle vidìli v dìjinách pøedevším šanci pro vlastní spásu, zaèali být pojednou netrpìliví v oèekávání království Bo¾ího. Pokroky mechaniky vytvoøily toti¾ právì na úsvitu novovìku podmínky pro to, aby se dávná pøání, touhy po pokrytí základních ¾ivotních potøeb staly skutkem; èlovìk tedy laènì sáhl po nezmìrných mo¾nostech naší planety. To, co bylo do této doby výsadou vládcù, se poèalo stávat majetkem širšího okruhu konzumentù a koneènì bezmála všech èlenù lidského rodu.
Prùmyslové zbo¾í se stalo vším a velké filozofické a nábo¾enské myšlenky poèaly míøit mimo duchovní ¾ivot vìtšiny, která své ideály fixovala na tuto zemi. Kosmos, který byl odedávna zdrojem hlubokého tajemství, se samozøejmì promìnil v pouhý nástroj pro astronomické mìøení èasu.
Leè toto poklonkování pøed „modlami, které naši otcové neznali“, neprošlo docela bez trestu – na jedné stranì se z horizontu duchovního ¾ivota poèal vytrácet Bùh, pro jeho¾ majestát ve svìtì zahlceném tretkami nezbylo místa, a na druhé stranì se èlovìk sám pøipravil o vlastní dùstojnost. Dokázal toti¾ platnost slov starovìkého filozofa Seneky, ¾e známkou slabého ducha je neumìt snášet bohatství.
A co víc – kdy¾ vìènost, jako záchytný vzta¾ný bod ustoupila, zaujal její místo diktát momentálních potøeb, hegemonie okam¾iku. ®e je ¾ivot míøící k vìènosti v zásadì odlišný od ¾ivoøení poplatného jen dané chvíli, nemusíme snad ani zdùrazòovat. V lidském bytí však došlo i k dalším zámìnám: Lidská potøeba luxusu a pohodlného ¾ivota vytlaèila vyšší mravní kritéria, a tak majetek získaný „za ka¾dou cenu“ vedl èlovìka k pøizpùsobení se spoleèenským pomìrùm, které lidem obohacování umo¾nily.
Tady nará¾íme na druhé spojité nádoby: tam, kde se bohatství a pohodlí stává vším, zu¾uje se nezbytnì náš mravní horizont. A od zaml¾ení etického nadhledu je pak ji¾ velmi pohodlný pøechod ke smíru s mocí, která se stala naší ¾ivitelkou.
A tak, zatímco Písmo vy¾adovalo, aby poutníci této zemì pøizpùsobili své ¾ivotní koncepce svému svìdomí, nyní byly tyto koncepce, naše pøesvìdèení a názory podøízeny materiálním pøáním. Ruku v ruce s tímto obratem pak ovšem kráèí lhostejnost, pøetváøka a podléhání prostøedí. Není divu, ¾e si výroba, ekonomický systém a spoleènost zaèaly vymiòovat svrchované právo na celého èlovìka a ¾e lidské bytosti byly víc a víc degradovány na pouhou roli výrobce a konzumenta. Vícerozmìrný obraz lidské bytosti se zploštil a èlovìk v touze po hmotném zajištìní se promìòoval nikoliv k obrazu Bo¾ímu, ale k po¾adavkùm trhu pracovní síly. Stával se takovým, jakým jej spoleènost chtìla mít. Pìstoval v sobì takové vlastnosti, za které se na trhu nejvíce platilo. Inu, „bì¾eli za nicotou a stali se nicotou“, abychom si ještì jednou pøipomnìli proroka Jeremjáše. Èlovìk prostì popøel sám sebe.
Indický myslitel M. Gándhí toto nebezpeèí kdysi vyjádøil reprodukcí staré pohádky: kterýsi poustevník si poøídil koèku, aby mu chytala myši. Kvùli koèce si koupil krávu, která by dávala mléko. Ke krávì pak poøídil pastýøe – a poustevník hromadìním nárokù pøestal být nakonec tím, èím být chtìl...
Tak konèí cesta èlovìka, který dává pøednost majetku pøed vlastním duchovním rùstem a momentálnímu prospìchu pøed velkou neznámou nekoneèna. A tak ten, kdo chtìl být vším, se stal nièím. ®ivot v biblickém smyslu slova se uzavøel a èlovìk se dostal do nulové pozice kosmického dynama, které se pøestalo otáèet.
Je jen pøirozené, ¾e tato slepá cesta vyhovovala a vyhovuje mocenským systémùm, nebo» s konzumem chøadne lidská vùle k èinu a promìnám. Èím slabší je tato vùle a èím èastìji suplují skuteèný smysl ¾ivota tretky za výlohami obchodù, tím silnìjší je pøedivo moci. A to je tøetí forma spojených nádob: tam, kde slábne pravda Zákona a kde triumfuje duchovní nedostateènost, tam vstupují do lidského ¾ivota neslýchané nároky moci na vìènou pravdu.
A teï si k tomuto patologickému sociálnímu prostøedí se stopami rozkladu pøipoètìme ještì zpustošené ¾ivotní prostøedí biologické a spoleèenské – a máme tu hned dva vedlejší produkty nesmyslné honby za luxusem a bohatstvím. Za tìchto okolností je jen otázkou èasu, ne¾ se všechny tyto problémy zauzlí a ne¾ se krizové jevy svìta promìní v mravní kocovinu všech, kdo¾ se na tuto slepou cestu vydali. Z toho, co víme o cestách Izraele na stránkách bible, mù¾eme usoudit, ¾e k pokání, rozèarování a výèitkám nedojde v lidské historii poprvé. A to je v jistém smyslu slova pozitivum pokoøení lidského ducha. Zahlcen zklamáním a zlem nakonec nachází smysl své existence a Boha. Tak je vlastnì osud ®idù, jejich vyhnanství a pronásledování, i naším vlastním osudem. A mravní krize Izraele byly i krizí èeskoslovenskou, èeskou a evropskou.
Ostatnì, kdy¾ jsme se pozornì rozhlí¾eli kolem sebe, zaregistrovali jsme první symptomy mravní krize ji¾ dávno. Jestli¾e èlovìk Starého zákona mìl na mysli pøedevším cíl své ¾ivotní plavby a jestli¾e se moderní vìk staral pøedevším o pohodlí cesty a o luxusní vybavení našeho plavidla, pak souèasné studie psychiatrù a sociologù se v posledních desetiletích zajímají hlavnì o moøskou nemoc této plavby.
Sáhneme-li nyní znovu po slovech Zákona, bude se nám zdát, jako by nìkteré pasá¾e byly oslovením jednoho ka¾dého z nás pøes tisícileté vzdálenosti. „Nebe nad tvou hlavou bude mìdìné a zemì pod tebou bude ¾elezná,“ píše se v páté knize Moj¾íšovì. (Dt 28,23) „Místo deštì dá Hospodin tvé zemi písek a prach; budou na tebe padat z nebe, dokud nebudeš zahlazen.“ (Dt 28,24)
Je vìru tì¾ké nemyslet v této souvislosti na krizi ¾ivotního prostøedí, a kdybychom snad chtìli napsat jakési „evangelium zoufalství“ své doby, pak bychom si nemohli vybrat vhodnìjší pasá¾e.
Ètìme však dále: „Hospodin tì raní šílenstvím, slepotou a pomatením mysli. O poledni budeš tápat, jako tápe slepý ve tmì...“ (Dt 28,28.29) „Zešílíš z podívané, na kterou se budeš muset dívat.“ (Dt 28,34) Poèty neurotikù, lidé léèení na psychiatrických klinikách a zástupy našich souèasníkù, kteøí neusnou bez sedativ, bez uklidòujících medikamentù, jsou polovièní realizací této apokalyptické vize. Populaèní exploze škùdcù, svízelný boj pomocí dvojseèných chemických prostøedkù pak aktualizuje další biblickou vìtu: „Všechno tvé stromoví a plodiny tvé role napadne hmyz.“ (Dt 28,42)
A tedy ani slova proroka Nahuma, jakýsi pøíslib apokalyptického konce, nám nezní právì nejoptimistiètìji: „Vymýtím ze zemì tvoje koøistnictví...“ (Na 2,14)
Tak se tedy uzavírají cesty zapoèaté zborcením hodnot a ztrátou ¾ivotního smyslu. Teprve øada zkoušek nás pøesvìdèuje o zvrácenosti našich kritérií a o pochybenosti bodù, k nim¾ vztahujeme svùj ¾ivot. Jestli¾e vùbec existuje smysl našich ¾ivotních poutí (a bez vìdomí smyslu se ¾ít nedá), pak tento smysl nemù¾e spoèívat ve slepém bìhu ekonomiky, v dnešní nulové pozici èlovìka a v modláøství konzumu. Není také náhodou, ¾e nás bible nevede k výrobì hmotných statkù, ale k bratrským vztahùm mezi lidmi, ¾e zdùrazòuje nikoli produkèní, ale humánní rozpìtí svìta a ¾e nás nenabádá k tomu, jak uèinit naši planetu bohatou, ale lidskou...
Máme-li se tedy vyhnout nesmyslnému lidskému tápání, které pøedvídal Starý zákon ji¾ na Sinaji, bude tøeba vrátit se k referenènímu bodu, který nám poskytuje Zákon. Tato promìna se netýká jen orientace na vyšší øád kosmu, ale té¾ etického øádu, který se stal souèástí Sinajské smlouvy a na nìm¾ by mìly být zalo¾eny vztahy èlovìka k èlovìku. Teprve pak se splní vize uvedená v proroctví Izajášovì: „Zpùsobím, ¾e èlovìk bude vzácnìjší ne¾ ryzí zlato...“ (Iz 13,12) Od tohoto bodu se teprve mohou odvíjet nová kritéria, kultivace ducha a promìny spoleèenských vztahù k podobì Zákona. Nebo» pak ji¾ èlovìk nebude potøebovat hmotnou náplast na komplexy ménìcennosti a nebude pocit vlastní devalvované hodnoty vykupovat tovarem, který – jako všechno na svìtì – má omezenou ¾ivotnost. Pak také ztratí nad námi vládu okam¾ik, daná chvíle a její mocenské imperativy. A stane se tudí¾, jak praví starozákonní prorok Ozeáš, ¾e „výrobku svých rukou nebudeme u¾ øíkat: Náš Bo¾e.“ (Oz 14,4)
Pøíští pokraèování: O znesvìcení moci
Obrázky pou¾ité v tomto pokraèování jsou malými výøezy pùvodních ilustrací.
Slavomír Pejèoch-Ravik
