Biblické pøíbìhy (14) Úvaha nad mýty Starého zákona „Na poèátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bùh.“ (J 1,1)
Doèetli jsme dìjovou osnovu, zopakovali jsme si sled postav a událostí, které èas a bibliètí autoøi navlékali za sebou do jedné šòùry jako korále. Ètenáø má tedy mo¾nost se zorientovat v èasové posloupnosti, v historické úloze jednotlivých osobností Starého zákona. Kdybychom však zùstali u tohoto výètu, došli bychom ke stejnému výsledku, jako kdybychom struènì zrekapitulovali èistý dìj napøíklad skvìlé Hemingwayovy novely Staøec a moøe. Unavený staøec, který se dlouhý èas vrací z rybolovu bez úlovku, uloví posléze obrovskou rybu. Ne¾ se vrátí do rybáøské osady, se¾erou mu ji ¾raloci. Ejhle! Dílo zbavené smyslu, hodnoty a pùvabu. A pøece spousty našich souèasníkù nejsou s to pøi èetbì výtahù ze Starého zákona dojít dál ne¾ k takovéto povrchní dìjové osnovì biblického textu. (Ještì více je ovšem tìch, jim¾ bible nestojí ani za prolistování stránek.)
Pozoruhodné ovšem je, ¾e lpìní na pouhém dìji nalézáme i v knihách vylo¾enì odborných. Naše støízlivá doba nepøeje zázrakùm a my všichni ztrácíme smysl pro hluboká tajemství kosmu. Jestli¾e tedy pisatelé biblických textù, øíká si dnešní ètenáø, popisovali pozoruhodné dìje jako zázraky, stalo se tak jen proto, ¾e celý starovìk ¾il ve strachu a v tísni pøed nepoznanými pøírodními procesy. A odborníci, kteøí analyzují biblické texty, zase podkládají jeden zázrak za druhým pravdìpodobnými vysvìtlivkami „pod èarou“, vzatými vesmìs z pøírodních úkazù Blízkého východu. Nejhorší je, ¾e touté¾ metodou postupují i autoøi protilehlého tábora. Církevní autority se toti¾ také nejednou pokusily potvrdit platnost témìø ka¾dého slova, které bylo v Písmu zapsáno, pravdìpodobnými dùkazy vìdecké povahy. Kde nevystaèil slovník teologický, pomohly civilní interpretace. Podívejme se nyní na tuto pracovní techniku ponìkud blí¾e! Pøedevším se dozvíme, ¾e setkání Moj¾íše s Bohem v hoøícím keøi bylo výsledkem totální neznalosti místních pøírodních kuriozit. Mohlo prý jít o výboj atmosférické elektøiny, který se projevil svìtélkováním, tzv. ohnìm sv. Eliáše, anebo došlo ke vzplanutí prchavých silic vypaøovaných rostlinami.
Tím ménì bylo zázrakem deset ran egyptských: napøíklad k populaèní explozi ¾ab dochází v Egyptì v záøí a nebýt ptáka ibise, dosáhly by ¾abí populace pøímo biblické podoby. Na pøemno¾ené a hynoucí ¾áby sedají pak komáøi a mouchy (tedy další pohromy, které uvádí biblický text) a tato havì» pak pøenáší naka¾livé choroby na lidi a dobytek. Biblická onemocnìní, mokvavé boláky a hynutí dobytka lze podle nìkterých symptomù diagnostikovat jako hlízový mor. Nil (zásluhou mikroorganismù) dostává v nejvyšším stavu hladiny opravdu èervenou barvu, a voda se tedy mù¾e stát nepitnou z docela pøirozených pøíèin. Kobylky jsou v tìchto konèinách pohromou zcela obvyklou a „tma po vší zemi“ nastává v¾dycky, kdy¾ Egyptem vane horký vítr chamsín od pouštì. Prudký van vzduchu zvedá prach a písek a ovzduší je zahlceno natolik, ¾e mraky písku nepronikne sluneèní svit. Tak tedy nastává pøítmí, ale mù¾e dojít i k naprosté tmì.
Rovnì¾ køepelky, které se snášejí na Moj¾íšùv tábor v poušti, jsou prý bì¾ným úkazem – pøi pøeletu Støedozemního moøe z Evropy do Arábie a Afriky jsou prý tito ptáci tak unaveni, ¾e je lze chytit rukama. Také vodu získanou ze skály z pouštì si lze dnes docela dobøe vysvìtlit: kdy¾ domorodci udeøí do skály, která ukrývá vodu, a je-li tato skála vápencovým útvarem, pak se prý hornina opravdu rozpadne a vydá pramen. Potvrdili to i britští koloniální vojáci – proè by tento jev nemìl znát Moj¾íš, který pøed cestou svých soukmenovcù pro¾íval na této poušti „generální zkoušku“ trvající ètyøicet let.
Bouøící Sinaj zahalený mrakem a vùbec mrak, který ukazoval ®idùm cestu, nebyl nièím jiným ne¾ jevem èistì vulkanickým. Kóracha a 250 vzbouøencù, kteøí se postavili proti Áronovì veleknì¾ství, pohltilo zemìtøesení a zemìtøesení snad pomohlo ®idùm pøekroèit i Rudé moøe. Sopeèný výbuch znièil Sodomu a Gomoru a Jordán pøešli poutníci suchou nohou jen proto, ¾e kdesi na dolním toku øeky byly pøerušeny proudy vod. Podle arabského podání došlo k podobnému jevu roku 1267 – podemletá skála se zøítila do øeèištì a Jordánu trvalo celých deset hodin, ne¾ si vody prorazily novou cestu.
Legendárnímu proroku Elijášovi, který soutì¾il v pohoøí Karmel s pohanskými mágy, se vzòala obì» jen proto, ¾e svého volka poléval nikoli vodou, ale naftou z nìkterého blízkého zøídla. Nebudeme nyní polemizovat s tìmito výklady, které se nám ostatnì jeví velmi pravdìpodobnými. Pøejdìme i fakt, ¾e prorok Elijáš se nám bude v této souvislosti jevit jako pouhopouhý šarlatán. Nebudeme té¾ diskutovat o principiální mo¾nosti zázrakù. Ostatnì kdo, maje oèi a uši, nevidí a neslyší, jak by napsal biblický autor, toho nepøesvìdèíme. Kdo je však „vidoucí“, spatøí zázraky v ¾ivotì kolem nás; pøíroda sama je jedním velkým jevištìm divù, tøeba¾e se materialisticky ladìní pøírodovìdci dušují, ¾e pronikli do hlubin všech tajemství. Co nám však v souvislosti s „pøirozeným“ výkladem biblických zázrakù vadí, je spíše fakt, ¾e se interpreti nedokázali povznést nad psaný text, nad fakta Písma. A tak nejen civilní, ale i církevní vykladaèi tìchto dìjù mohou velmi snadno uvíznout v materialistickém podání. Ještì horší však je, ¾e pøílišné lpìní na psaném textu zbaví bibli pùvodního zámìru. Z biblické povìsti se stane jen nepøesnì zpracovaná, pøekroucená, ale pøece jen logicky vysvìtlitelná historie. A pøes takto interpretované dìje se u¾ znalec Zákona sotva dostane k pátrání po smyslu, po hlubších vrstvách biblických pøíbìhù.
Øeknìme si tedy rovnou, ¾e Starý zákon pøedevším není a ani nechce být dokumentárním archivem. Sami jsme si ji¾ v prùbìhu èetby pøipomnìli, ¾e autoøi nìkdy souèasnì probíhající dìje srovnali za sebou do podoby dynastického sledu postav – stalo se tak napøíklad v knize Soudcù. Jindy, napøíklad v pøíbìzích knihy Jozue, je zase dlouhá historie zkoncentrována do jediné krátké epizody, do jediné osobnosti. Ostatnì starozákonní postavy jsou více ne¾ co jiného koncentrátem zkušeností, jimi¾ procházel v letech ¾ivotních zkoušek celý Izrael. Pro¾itky mnohých se èasto kondenzují v jedné jediné postavì.
Tím nechceme øíci, ¾e by byla bible jakousi volnou fantazií nezávislou na dìjinách. Historické jádro této zvìsti je naprosto nepochybné, dìjinná fakta se však sama o sobì nestala literárním zámìrem, ale jen jakousi kulisou, do ní¾ byla vlo¾ena starozákonní zvìst. Historie tu tedy slou¾í jen jako prostøedek k realizaci základního cíle, jím¾ byla výchova a orientace èlovìka. Jestli¾e se tedy v souvislosti s biblickými knihami mluví o historii, pak bychom mìli upøesnit, ¾e tu jde o historii víry a nevíry, o ¾ivotní alternativy a zkoušky. Budeme-li se na text Písma dívat pod tímto zorným úhlem, snadno zpozorujeme, ¾e toto nestárnoucí dílo popisuje dìjinné souvislosti, které „èistým historikùm“ unikají. Vìnují-li se toti¾ dìjepisci pøedevším sledu a interpretaci událostí, tak jak se v historii odehrály, pak bible míøí k cíli, který dává øadì dìjinných celkù smysl, øád a smìr.
Bible pøesahuje èasové rozmìry staletí a epoch u¾ tím, ¾e všechno pomìøuje sub specie aeternis, pod zorným úhlem vìènosti. A náhled vìènosti pak znamená vidìt vìci, lidi a epochy pod metrem historické a mravní pravdy, vidìt všechny dìjinné èinitele ve správné velikosti a v patøièných proporcích. To, co se snad mù¾e jevit správným ve svìtle historické vìdy a z hlediska okam¾iku, nemusí být ještì pravdou ve svìtì mravních hodnot.
Církev se tedy dopouštìla osudné chyby tam, kde v zájmu vlastní dogmatiky trvala na doslovné platnosti Písma. ®e uškodila sobì a své povìsti, je jiná vìc. Daleko záva¾nìjší je skuteènost, ¾e uškodila Písmu. Uèinila toti¾ biblickou zvìst terèem, do nìho¾ se mohl pohodlnì strefovat ka¾dý polovzdìlanec s polovièatými znalostmi historie a pøírodních vìd. Církev sama byla navíc chybným pøístupem svedena k tomu, aby akcentovala fakta, je¾ byla irelevantní, nepodstatná pro orientaci v tomto pozemském ¾ivotì. A tuto skuteènost pak ji¾ mù¾eme smìle pokládat za podkopávání základního zámìru biblické zvìsti.
Historické jádro Písma je evidentní od takzvané druhé knihy Moj¾íšovy, toti¾ od vyjití Izraele z Egypta. Nejošidnìjší a také nejradìji napadanou je takzvaná kniha Geneze, popisující dìje od stvoøení Adama pøes Noema a Abrahama, Izáka a Jákoba a¾ k dvanácti synùm Izraele, kteøí dali ¾ivot kmenovému spoleèenství na území Egypta. Vznik èlovìka z pouhé hlíny, zrod všech ¾ivoèichù v jediném dni, zavìšení hvìzd nad nebeskou klenbu a vyhnání z ráje – to jsou vìru snadné objekty k útoku. Staèí k nìmu nejelementárnìjší plody výuky ve školních lavicích a letmá znalost geologických epoch a vývoje, který se poèítá na miliony let. Mohl tedy vùbec vzniknout svìt v pouhých šesti dnech? A lze vùbec vìøit, ¾e Adam vznikl jedním rázem z obyèejné hlíny?
Tady nám nezbývá ne¾ konstatovat pøibli¾nì toté¾, co jsme si ji¾ øekli o vztahu dìjin a Písma: ¾e Bible, najmì kniha Geneze, nechce být uèebnicí o geologických epochách a vùbec neaspiruje na to, aby se stala pøedepsanou literaturou pro lekce pøírodopisu.
Ještì døíve, ne¾ se tímto tématem budeme zabývat hloubìji, pokládáme za nezbytné upozornit, ¾e by bylo na místì trochu více pokory a ponìkud ménì pýchy na dosavadní znalosti o vzdálených dìjinách naší planety. Uvedeme si opìt pøíklad: vìda dvacátého století se suverénní jistotou øadí do posledního milionu let naší planety èlovìka neandrtálského, jeho pøedky a potomky a pøitom vùbec nemáme ani potuchy, jestli napøíklad naši epochu nepøedcházelo jiné spoleèenství. Na první lidi, na Adama a Evu, se mo¾ná budeme dívat ponìkud jinak, uká¾e-li se, ¾e se Kordillery zvedly i se zbytky rybáøských osad do výše 5 700 metrù pøed pouhými deseti tisíci lety. V této souvislosti nás mo¾ná bude zajímat i pozoruhodný fakt, ¾e výchozím bodem indického mìsíèního a sluneèního kalendáøe je rok 11 652, u amerických Mayù je to rok 11 653 a sluneèní cyklus Egyp»anù a Asyøanù nás dovádí k roku 11 542 pøed Kristem. I kdy¾ tato fakta nejsou náhodná, nebudeme teï na nich stavìt. Chceme vlo¾it do naší úvahy jen jeden z bezpoètu mo¾ných otazníkù, abychom otøásli pøedèasnou pýchou nad našimi polovièatými znalostmi Zemì a její minulosti.
Kromì toho, seèítáme-li biblická data, zjistíme, ¾e mezi Adamem a Moj¾íšem le¾í zhruba dva a pùl tisíce let, a tedy èas, který ubìhl v biblické zvìsti od prvních lidí k narození Je¾íše Krista, pøedstavuje zhruba ètyøi tisíce rokù. Nechceme pøirozenì trvat na absolutní platnosti starozákonních letopoètù – naopak je víc ne¾ pravdìpodobné, ¾e kniha Geneze zpracovala do menšího èasového úseku obrovský dìjinný prùbìh planetárních dìjin. Nicménì nelze pøehlédnout fakt, ¾e mezi událostmi a jejich napsáním uplynulo hodnì vody a ¾e se a¾ do poèátku posledního tisíciletí pøed Kristem všechna vyprávìní udr¾ovala v ústním podání. A tak tedy literární zpracování napøíklad tøí tisíc let od Adama k prvním izraelským králùm pøedstavovalo pro autory Starého zákona tak tì¾ký úkol, jako bychom dnes chtìli z ústního podání zrekonstruovat dobývání Tróje. Èlovìk dvacátého století si tuto èasovou propast ani nedovede pøedstavit – u¾ proto ne, ¾e prostì ústní podání èlovìk našeho vìku de facto ani nezná. O to obtí¾nìjší byl úkol, jestli¾e se jednalo o daleko vìtší èasovou propast!
A koneènì je tøeba pøipomenout, ¾e mnozí publicisté a historici vyhledávají paralely mezi potopou v podání biblickém a mezi potopou v jiných dochovaných mýtech a legendách. Toté¾ se týká i osudu první lidské dvojice. Soudobí interpreti vìtšinou pøedpokládají, ¾e bibliètí autoøi prostì jen opisovali v první knize Starého zákona z jiných pøedloh. ®e snad mohlo jít o spoleèný zá¾itek, který nám uchovávají nezávisle na sobì ameriètí indiáni stejnì tak jako literáti indického kulturního okruhu i Blízký východ, nás vìtšinou ani nenapadne. A i kdyby bible vskutku jen opisovala, co se její autoøi dovídali odjinud, pak nám nesmí uniknout zásadní rozmìr Písma: toti¾ co s daným tématem udìlal Starý zákon a co je hlubším smyslem biblicky podaných zvìstí.
Ne¾ se zamyslíme nad osudy prvních biblických postav a nad hlubšími rovinami Písma, bude nutné si ještì uvìdomit, ¾e starozákonní texty jsou psány jiným jazykem a u¾ívají docela jiného metru ne¾ takzvané pozitivní vìdy, zvláštì vìdy pøírodní. Alergie pøírodovìdcù na mýty Starého zákona je zèásti pochopitelná – církev v dobách své dogmatické historie trvala na bibli jako na ideovém rámci a sna¾ila se ve svém nepochopení do tohoto nepohodlného rámce vtìsnat i díla pøírodních vìd. Pøírodovìdci utrpìná pøíkoøí vraceli i s úroky. Kdy¾ se vìda s obtí¾emi emancipovala od šablon Øíma, byl ka¾dý nový objev (bez dalšího studia starých biblických pravd) prezentován jako dùkaz povìreènosti Starého zákona.
Z metodických dùvodù bychom si tedy mìli pøedevším uvìdomit, kde le¾í mezní kameny vìdy a víry, pozitivního poznání a starozákonního textu, a je-li vùbec na místì, aby pøírodní a spoleèenské vìdy a Písmo stály proti sobì jako dvì soumìøitelné koncepce. Dodnes toti¾ v obecném povìdomí nezasvìcených pøe¾ívá mylná domnìnka, ¾e jen jeden z tìchto dvou pólù lidského ducha mù¾e být v právu. Jestli¾e pøijmeme pravdy pøírodních vìd, musíme pøiznat, ¾e se mýlil starozákonní text. A pøece se pøírodní vìdy a Písmo, jejich pravdy a podání, liší v nejpodstatnìjších principech. Pøírodní vìdy jsou svým zpùsobem amorální – tímto tvrzením se pøirozenì nechceme dotknout ani vìdcù, ani vìdeckých závìrù; chceme tím jen øíci, ¾e napøíklad Einsteinova teorie relativity bude platit nezávisle na tom, jak lidé s touto teorií nalo¾í. Nebo ještì pøesnìji: Einstein nás touto teorií nenutí, abychom zaujímali mravní stanoviska a abychom trvali na urèitém duchovním postoji. Jinak je tomu ve vìcech víry: buï uznávám, ¾e je nade mnou vyšší princip, jemu¾ se odpovídám za ka¾dý svùj prohøešek proti bli¾nímu; ne-li, pak se pokusím v titánské pýše – jako pramáti Eva – sáhnout po ovoci ze stromu poznání dobra a zla. Já sám se stanu soudcem a rozhodèím – a vìtšinou mé osobní vyhlídky a okam¾ité situace budou volit mezi danými alternativami. Avšak tam, kde rozhodují lidé po svém, tam se vytratí lidská solidarita vedoucí a¾ k obìtování ¾ivota ve prospìch bli¾ního... proto tedy Písmo ¾ádá, abychom zaujali zcela urèité postoje a pøijali spoleèný mravní princip.
U¾ v tomto elementárním bodì se pohled, metody, pøedmìt zájmu i jazyk Zákona podstatnì liší od principù, na nich¾ byly vytvoøeny pozitivní vìdy. Zatímco si napøíklad pøírodovìdci ¾ádají dùkazù, Písmo nám dává ¾ivotní koncepci a otevírá nám kosmické perspektivy, svìt víry, který nemù¾e být prokázán cestou mìøitelných a va¾itelných dùkazù. A co víc – bible zpracovala tisíciletou lidskou zkušenost o Bo¾ích mlýnech, které sice melou pomalu, ale s nimi¾ je tøeba v ¾ivotì poèítat. Ukázala nám tolikrát, ¾e zlo se obrací proti tomu, kdo je vyvolal.
Tato témata nejsou pøirozenì pøedmìtem vìdeckého výzkumu – kdy¾ u¾ pro nic jiného, tedy proto, ¾e subjektivní pro¾itek nemù¾e procházet metrem vìdeckých dùkazù. A pøece jsou tí¾ivé výèitky svìdomí, jakkoliv je nemù¾eme pomìøit analytickými vahami, právì tak reálné jako gravitaèní zákon.
A je tu ještì jeden rozdíl: zatímco vìdy se v toku èasu zpøesòují, normy lidskosti jsou platné pro všechny spoleèenské systémy a pro všechny historické epochy. Platí bez ohledu na èas a prostor. To, ¾e nemáme èinit nikomu, co bychom neradi poci»ovali na vlastní kù¾i, je nezrušitelným zákonem, který v dìjinách neprochází zpøesnìním.
Právì proto v krizových okam¾icích ¾ivota hledáme spíše smysl ne¾ fakta a sáhneme spíše po bibli ne¾ po uèebnicích napsaných vynikajícími pøírodovìdci. Tím nechceme sni¾ovat zásluhy vìdy, která lidem usnadnila ¾ivot, ale jen podtrhujeme odlišnost dvou sfér lidského ducha, které vìru mají pramálo dùvodù ke vzájemnému klání. Texty Písma jsou pak nejménì vhodným bitevním polem dvou naprosto nesoumìøitelných sfér lidského ducha. To však pochopíme teprve tehdy, podaøí-li se nám proniknout a¾ za formální stránku starozákonních knih.
Koneènì zbývá, pohovoøit o jazyku Zákona – liší-li se toti¾ pøedmìt, obsah a cíl vìdeckých a biblických zámìrù, liší se obì sféry také ve stylu a formì svého podání. Tam, kde jedna strana u¾ívá lapidárních matematických vzorcù, tam druhá u¾ívá podobenství, obrazù, které se sna¾í opisnou formou pøiblí¾it ètenáøi tajemné, nepochopitelné a tì¾ko posti¾itelné.
Jazyk biblické zvìsti je symbolický – a jestli¾e je nebo byl nìkterý svìtový jazyk vskutku univerzální, platný pro všechny národy této planety, pak to byla tato øeè, zrcadlící se na stránkách biblických textù, v našich snech a snad i v lidových báchorkách a povìstech. Kdysi, na jiném místì, ve studii o ¾ivotì Kristovì, jsme u¾ili porovnání starozákonního textu s pohádkami. Pokusíme-li se pøevést všechny pohádky na jednoho spoleèného jmenovatele, zjistíme, ¾e snad ve všech tìchto vyprávìnkách, starých tisíce let, je zakódovaná spoleèná lidská zkušenost.
Pøipomeòme si napøíklad pohádku o Èervené Karkulce. Kdybychom mìli pou¾ít mìøítek konzumního èlovìka dvacátého století, zajímali bychom se nejspíše o to, co holèièka nesla v košíèku své babièce. Pøírodovìdci by se snad zeptali, kde se ve støedoevropském prostoru vzal vlk, a rozhodnì by je rozhoøèilo, ¾e tu máme vlka mluvícího a ¾e babièka i Karkulka mohou být pozøeny docela bez úhony. Nechceme zde urá¾et pøírodovìdu; je pøirozené, ¾e se populátoøi pøírodních vìd a ateisté nepouštìjí do útoku proti stylovému podání pohádek. Nemají však ¾ádné zábrany, jakmile otevøou knihu Geneze.
Zbývá však najít podstatnou stránku pohádky, o ní¾ jsme hovoøili: nevybírá si toti¾ prostøedky boje a tam, kde by neproniklo otevøenì, u¾ívá lsti. Nejprve pøestrojený vlk polkne babièku a pak v babièèinì èepci spoøádá Karkulku. Jenom¾e zlo se obrátí i tentokrát proti svému autorovi. Laèného vlka rozpárá myslivec a èerstvì vyprázdnìný ¾aludek babièka s Karkulkou vlkovi naplní kamením.
Tento boj dobra a zla, v nìm¾ dobro po dlouhém a vysilujícím boji nakonec vyhraje, je podtextem všech pohádek, ale také trvalým doprovodem celé starozákonní zvìsti. Styl Starého zákona je právì tak jako projevy našich snù formulován jinak, ne¾ jsme zvyklí v bì¾ném ¾ivotì. Pokusme se ostatnì vzpomenout na formulaci našich snù. Jakmile usneme, všechno, co bylo pøedtím, v bdìlém stavu, je ignorováno. Vymykáme se i svým vlastním znalostem o pøírodních zákonech, èas a prostor se nám ztrácejí, mù¾eme se pohybovat do budoucnosti i zpìt, pohovoøíme s mrtvými, pro¾ijeme totální samotu, zdoláváme horské velikány a pøe¾ijeme pády do hlubokých propastí. Uvìdomíme-li si nyní, ¾e napøíklad vìtšina starozákonních prorockých zvìstí, varování a povzbuzení, se biblickým lidem dostávala ve snu, budeme ji¾ blí¾e pochopení oné tajemné, mýtické symboliky.
Pøipomeòme si ostatnì nìkteré symboly, které se nám objevují v biblických sdìleních: je to napøíklad strom ¾ivota a smrti, u nìho¾ hned na poèátku Geneze hovoøí k pramáti Evì had. Kdybychom chtìli pochopit skutkovou podstatu tìchto obrazù, pak se nesmíme ptát, je-li vùbec mo¾né, aby zvíøata hovoøila, ale koho asi had v biblickém ráji pøedstavuje a co øíká. A pøedevším, co nám chtìli øíci autoøi biblické zvìsti a jak museli promlouvat ke svým souèasníkùm, aby je pochopili.
Právì tak se pøi zrodu prvního èlovìka, Adama, nesmíme tuze zajímat o stavební materiál a lidskou fyziologii. Jestli¾e toti¾ budeme ulpívat na doslovném textu, odlo¾íme Starý zákon, ani¾ bychom jej vùbec pochopili. Pouhopouhé slùvko jak nás povede falešnými stezkami. Podstatnìjší je: kdo je tvùrcem, kdo to èlovìk vùbec je a k èemu jej Stvoøitel pøivedl na svìt. A tu nás okam¾itì zaène zajímat ona pasá¾ Geneze, v ní¾ se praví doslova: „Uèiòme èlovìka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. A» lidé panují... nad zvíøaty a nad celou zemí...“ (Gn 1,26) tady je pojednou na èlovìka vr¾en odlesk vìènosti, která se stává naší potenciální mo¾ností; zále¾í jen na tom, je-li tato potence realizována v našem všedním ¾ivotì. V ka¾dém pøípadì lze øíci, ¾e mo¾nou vìèností v nás zaèíná pozemský ¾ivot najednou dostávat svou hodnotu a vznešenost. A právì tak vznešený mù¾e být i ¾ivot našeho bli¾ního, napadne nás, a pøed námi se otevøou široké prostory biblické etiky.
Z toho, co jsme si doposud øekli, tedy vyplývá, ¾e v Písmu nemù¾eme hledat ani historickou faktografii, ani statistické výèty nebo vìdecké teorie o geologických obdobích planety. Ostatnì kdyby nebylo vyhnutí, ¾ít by se dalo i bez tìchto znalostí. Èlovìk by však sotva mohl øešit otázku smyslu vlastního ¾ivota a objevovat pro sebe nekoneèno, kdyby se musel obejít bez duchovní výzbroje Zákona.
Pøedevším se ovšem na stránkách Písma dovídáme, ¾e Bùh je a ¾e nás na naší cestì pøedchází mravní øád. Otevírá se tu také pøed lidmi nový rozmìr, vìènost, která prodlu¾uje naše omezené síly a perspektivy za horizont vlastního ¾ivota. V tomto novém rozmìru mù¾eme zpozorovat i vzestupný pohyb, který by nám v malých rozmìrech lidského putování unikl. A èlovìk, který pochopí, ¾e naše kroky povedou s vìèností za obzor, bude pojednou ochoten obìtovat se i tam, kde plody svého úsilí nebude s to pro¾ít bìhem vymezeného èasu pozemské existence. Tento metafyzický rozmìr mimodìk pøijali i nevìøící, nebo» všichni bez výjimky pokládáme za velikány dìjin pøedevším ony osobnosti, které se dokázaly postavit proti zvùli a doslova spálit ¾ivot v boji se zlem svìta. A pøece – kdyby nebylo nic ne¾ krátkodobé putování, kdybychom všechno mìli mìøit rozmìrem dané chvíle, pak bychom museli muèedníky, hrdiny svìta, pokládat za šílence. A jestli¾e tedy èlovìka nìco vede k zoufalé odvaze, je to právì tato dlouhodobá perspektiva, v ní¾ se nic neztratí...
Za vìèným rozmìrem Zákona se však ukrývá i nové mìøítko pro posuzování svìta: to, co se pro memento jeví silné a velké, bledne, stává se malým, ba ztrácí se ve velké perspektivì lidstva. A naopak.
Za proroky Zákona, kteøí byli drceni svou dobou, se rozplynuli jejich trýznitelé. Moj¾íšova osobnost (a» ji¾ byla skutková podstata a reálná fakta jakákoli) zastínila nejvìtší egyptské faraóny. ®ivot je prostì víc ne¾ jen hra o moc a o pozemské po¾itky – a to je základní tajemství, které se ukrývá za symbolikou, za sledem postav a dìjù (nìkdy i vykonstruovaných dìjù) Starého zákona.
A z tohoto hlediska vzato je skuteènì absurdní trvat na liteøe Písma jako na neomylném dogmatu a ještì absurdnìjší jsou pokusy o polemiku vedenou moderními poznatky svìtové vìdy. Ostatnì vìda sama mù¾e právì biblickému pojetí podìkovat za starozákonní pohyb, který udal smìr všem vývojovým teoriím a z nìj¾ se zrodila naše pøedstava svìtového vzestupu a pokroku. Øekové mìli svìt jednou pro v¾dy daný a jejich vývoj byl jen vìèným kolobìhem ètyø ¾ivlù – zemì, vody, vzduchu a ohnì... Descartes a ostatní zakladatelé mechaniky se soustøedili na pohyb, který vedl k prosté zmìnì místa. Bible však ji¾ pøed tisíci lety vidí obraz stromu, zrna, které vydají své plody. Zachycuje vzestup generací po linii èasu. Kruh, v nìm¾ se nic nemìní, ®idé rozlomili a roztáhli dìjiny do stoupavé køivky, provázené ¾ivotním smyslem a nadìjí v pokrok, který je na této ose trvale pøítomný. V tomto smyslu slova Starý zákon pro nás objevil dìjiny, nebo» dìjiny existují pouze tam, kde se naplòuje smysl ¾ivotù, zaèínající prvním bodem pøímky smìøující k vìènosti.
Avšak ještì jedno tajemství ukrývá text Písma. Kdy¾ Bùh stvoøil ¾ivé tvory, pøivedl všechno ¾ivé „k èlovìku, aby vidìl, jak je nazve. Ka¾dý ¾ivý tvor se mìl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Èlovìk tedy pojmenoval všechna zvíøata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvìø.“ (Gn 2,19.20) Teprve pojmenováním se všechno ¾ivé zaèleòuje do lidského ¾ivota a èlovìk sám se tak stává úèastníkem Bo¾ího stvoøení. Vstupuje do dìjin lidstva jako aktivní èinitel, jako partner, spolupracovník Boha – stvoøitele. A od této chvíle se také dìjiny v podání Starého zákona stávají souvislým pøedivem lidské aktivity.
Jestli¾e tedy chceme po více ne¾ dvou tisíciletích pochopit autory starozákonních zvìstí, budeme muset pátrat po skrytém obsahu biblických pasá¾í. Kdybychom setrvávali pouze na povrchu dìje a kdybychom mìøili celé Písmo jen mìrou pravdìpodobnosti sepsaných událostí, nedostali bychom se nikam a mohli bychom si proèítání stovek stran v podstatì ušetøit.