Daleko detailnìjší pohled na osudy vystìhovalcù skýtá zejména historie Danielova. Víme napøíklad, ¾e Daniel opouštìl Jeruzalém s trojicí mládencù, které spoleèný údìl spoutal svazkem pøátelství. Zachovala se i jména: Chananjáš (Ananiáš), Míšael a Azarjáš. Všem ètyøem byla promìnìna jména k jazykové podobì nového domova. Daniel se napøíklad nazýval Beltšasarem. „A Bùh dal tìm ètyøem jinochùm vìdìní,“ èteme v bibli, „a zbìhlost ve veškerém písemnictví a moudrosti. Danielovi dal nadto porozumìt všem vidìním a snùm.“ (Da 1,17) Jak ještì uvidíme, bylo to právì toto umìní, které Danielovi (jako kdysi Josefovi v Egyptì) otevøelo cestu do bezprostøedního okolí královského trùnu. Daniel také patøil mezi prominenty, jim¾ se v Babylónì dostalo výuky ve vìcech státnických, vìdeckých a v øeènictví. Není divu, ¾e tato zcela výjimeèná osobnost pøekonala bez úhony i mocenský pøelom, k nìmu¾ došlo po dobytí babylónské øíše Peršany.
V takzvané knize Danielovì objevíme mimo jiné i zajímavé ukázky tehdejších výkladù snù. Král Nebúkadnesar mìl napøíklad vidìní velké sochy se zlatou hlavou, se støíbrným hrudníkem, s mìdìným bøichem a se ¾eleznými stehny. ®elezo nohou bylo však promíšeno s hlínou. Tu se utrhl kámen a socha se rozbila. „A ten kámen, který do sochy udeøil, se stal obrovskou skálou a zaplnil celou zemi.“ (Da 2,35) S výkladem snu si nedovedli poradit ani babylónští mudrci, a tak se tedy úkolu podjal Daniel, jemu¾ se dostalo ve snu legendy k Nebúkadnesarovì snu. Ukázalo se, ¾e jedno „zlaté“ království bude nahrazeno jiným, „støíbrným“, pak dalším, „mìdìným“, a posléze „¾elezným“. Smíšení ¾eleza a hlíny symbolizuje vnitøní nepevnost tohoto mocnáøství. Koneènì Bùh „vzbudí“ poslední království, které znièí pøedchozí vlády a které „samo zùstane navìky“...(Da 2,44) Nebúkadnesar Danielovi pøiznal, ¾e „váš Bùh je Bùh bohù a Pán králù...“ (Da 2,47)
Podobné vize se v rùzných formách v Danielovì knize opakují – jednou se hovoøí o rozích zvíøat, jindy o ètveru šelem, ale v¾dycky a znovu se opakuje legenda o støídání dynastií. Tou první, jak tvrdí vykladaèi Písma, má být øíše babylónská, druhou Peršané, tøetí Øekové reprezentovaní pøedevším Alexandrem Makedonským. Koneènì pøichází øíše øímská, v jejím¾ lùnì se rodí poslední, vìèné království Kristovo. Král si Daniela pro mimoøádné schopnosti vá¾il a uèinil jej pánem nad babylónskou zemí, kní¾etem nad národy a nad všemi mudrci.
Písmo nám také obšírnì vypráví o zkoušce tøí mládencù „v peci ohnivé“. V dobì Nebúkadnesarovy vlády byla toti¾ jednoho dne „posvìcována“ zlatá, tøicet metrù vysoká pohanská modla – a všichni èinitelé øíše se mìli aktu povinnì zúèastnit. Jen naši tøi mládenci, pøátelé Danielovi, odmítali poklonit se idolu. Bùh, kterého ctíme, øíkali, je s to nás vytrhnout i z roz¾havené pece. Ortel byl tedy vykonán, avšak vedle naší trojice, která se procházela uprostøed ohnì, se objeví ještì ètvrtá postava, podobná synu Bo¾ímu. Mládenci pak nemìli se¾ehnutý ani odìv. Nebúkadnesar odsouzené Hebrejce propouští a konstatuje, ¾e jejich Bùh je po¾ehnaný...
Daniel byl podobné zkoušce vystaven v období perské vlády.
Mimoøádné postavení cizince Daniela ponoukalo toti¾ všechny dvoøany k závisti a úkladùm. Jedinou schùdnou cestou pomsty se jim zdál být problém Danielovy víry; inspirovali krále k vydání dekretu, podle nìho¾ se celých tøicet dní nikdo nesmìl se svými prosbami obracet k nikomu jinému ne¾ k vladaøi. Kdo by v uvedené lhùtì oslovil svou prosbou nìjaké bo¾stvo nebo èlovìka, mìl být uvr¾en do jámy lvové. Daniel se, pøirozenì, modlil k Bohu Izraele a mocní øíše triumfovali. Lvi, mezi nì¾ byl Daniel uvr¾en, se ovšem odsouzence netkli, avšak úøedníci, kteøí proti Danielovi intrikovali, byli tými¾ šelmami roztrháni.
Vra»me se však do èasù babylónské øíše, ke králi Nebúkadnesarovi: i na krále pøišel jednoho dne èas zkoušek, ohlášený snem. Vladaø spatøil strom sahající k nebi a uslyšel hlas vyzývající k jeho podtìtí. Jen koøeny mìly být ponechány a spoutány ¾elezem. Jeho srdce lidské mìlo být nahrazeno zvíøecím, pravilo se dále a hlas ve snu ještì stanovil lhùtu sedmi let.
Danielùv výklad nebyl pro vladaøe právì potìšující: oním stromem nemìl být toti¾ nikdo jiný ne¾ sám král, který bude zkoušen po sedm let, a tak „¾iví poznají, ¾e Nejvyšší má moc nad lidským královstvím a komu chce, ji dává...“ (Da 4,14) Lidé Nebúkadnesara, jak èteme v Písmu, vzápìtí vyhnali a donutili jej ¾ít jako divokou zvìø.
Po sedm let se tak vladaø toulal krajem a jen proto, ¾e mu Bùh zachoval koøeny, vrátila se babylónskému mocnáøi vláda. Nestalo se tak ovšem døíve ne¾ v okam¾iku, kdy král poznal, ¾e „Nejvyšší má vìènou moc“. Sen se tedy vyplnil.
Koneènì Daniel s babylónskou øíší pro¾il rok 539 pøed Kristem, okam¾ik pádu. V té dobì panoval v Babylónu Nebúkadnesarùv následník, král Belšasar. Jedné noci se dvùr opil a Belšasar si nechal pøinést ukoøistìné zlaté a støíbrné nádobí Šalomounova chrámu – dal do nich nalévat alkohol. V té chvíli prsty „neviditelného“ napsaly na stìnu paláce nìkolik slov. Hvìzdáøi, hadaèi a mudrci si však s textem nedokázali poradit. Teprve kdy¾ povolali Daniela, dovìdìli se smysl slov textu: „Mené, mené, tekel, ú-parsín.“ (Da 5,25) V pøekladu: „Seèetl jsem, seèetl, zvá¾il a rozdìluji.“ Daniel interpretoval slovní symboly takto: „Bùh seèetl kralování a ukonèil je... byl jsi zvá¾en na vahách a shledán lehký... Tvé království bylo rozlomeno a dáno Médùm a Peršanùm.“ (Da 5,26-28)
Vládce ovìsil Daniela drahými plášti a zlatým øetìzem, jmenoval jej dokonce do funkce tøetího mu¾e øíše. Ještì té¾e noci však vnikli do paláce Peršané a Belšasar byl zabit. Tímto okam¾ikem se také uzavøela epizoda takzvaného babylónského zajetí ¾idovského národa.
O knize Ester
Ne¾ pøejdeme k vylíèení návratu a k novým dìjinám Jeruzaléma, mìli bychom se ještì zmínit o knize Ester, líèící osudy dalších ¾idovských vyhnancù. V tomto pøípadì jde o Izraelitu Mordokaje, o krasavici Ester a dobovì o období perských vladaøù. Bylo by nepodstatné, kdybychom se chtìli zabývat pøesným dešifrováním zachované zprávy, jako by šlo o historický doklad. V knize Ester se toti¾ hovoøí o králi jménem Achašveróš a badatelé vedou spory, zda toto pohebrejštìné slovo v sobì ukrývá perského Xerxera èi Artaxerxa. Podstatná je spíše základní rovina textu – zpráva o chystaném pogromu, základní to zkušenosti ¾idovského národa. Stíhání, které ®idy postihovalo v rùzných dobách a zemích, je tu zhuštìno do krátké literární zkratky, do jediné události. Text tentokrát naštìstí nekonèí tragédií...
Pøíbìh otevírá jeden z jeruzalémských zajatcù Mordokaj, který slou¾í na královském dvoøe. Uslyšel toti¾ rozhovor dvou královských kleštìncù, kteøí pøipravují zavra¾dìní vládce. Vladaø je varován a Mordokaj vstupuje do pamìtí dvora.
Tehdy však proti zachránci krále povstane velký nepøítel Haman (Aman), jakési ztìlesnìní zla. Achašveróš v tìch èasech zanevøel zase na svou man¾elku Vašti, která nebyla ochotna ukázat se v plné kráse (a zdá se i v nahotì) pøed vladaøem a jeho hosty. Místo po královì boku je uprázdnìno a cesta k trùnu je otevøena pro další osobu našeho pøíbìhu, pro Hebrejku Ester. Král si sice ponechává právo volby a u dvora se shroma¾ïují davy dívek, které se mají ucházet o pøízeò hlavy státu, ale osudovì je ji¾ rozhodnuto.
Fakt, ¾e se králi zalíbí právì Ester, bude mít také ji¾ vzápìtí velký vliv na další prùbìh pøíbìhu. Nad dívkou a jejími osudy bdí pøirozenì Mordokaj, typ hluboce vìøícího vyznavaèe Zákona, který dbá na cesty svých souvìrcù.
V øeckém pøekladu se dokonce hovoøí o tom, ¾e se Mordokaj sám chtìl o¾enit s Ester a ¾e se jen pro vìc víry a pro záchranu lidu vzdal osobního štìstí. Haman zatím hledá cestu ke znièení Mordokaje. Nakonec nalézá øešení ve vydání královského dekretu, jakési výzvy k pogromu proti ®idùm. Za necelý rok se mají obyvatelé zemì oboøit proti jinovìrcùm, kteøí dbají svých vlastních zákonù. V té chvíli se zdá, ¾e ®idé v Mezopotámii ji¾ krutému osudu neuniknou.
Mordokaj se však obrací na Ester s prosbou o zákrok krále. Královna si ovšem audienci z vlastní vùle nemù¾e dovolit, nechce-li zaplatit ¾ivotem; nesmí se objevit pøed vladaøem z vlastního rozhodnutí. A tu slyšíme z úst Mordokaje následující slova: „Nedomnívej se, ¾e v domì královì vyvázneš ¾ivotem, jediná ze všech ®idù. Budeš-li v tuto chvíli skuteènì mlèet, úleva a osvobození pøijde ®idùm odjinud, ale ty a dùm tvého otce zahynete. Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právì pro chvíli, jako je tato.“ (Est 4,13.14)
Ester tedy podstupuje riziko a objevuje se pøed vladaøem s pøáním, aby se Jeho Velièenstvo – i s Hamanem – zúèastnilo hostiny, kterou pøipravila. Vládce souhlasí – a po první hostinì pøichází i s dvoøanem Hamanem také na hostinu druhou. To ji¾ Haman pøipravuje pìtadvacet metrù vysoký kùl, na nìj¾ má být nara¾en nenávidìný Mardokaj. Haman, jak se zdá, je po dvakrát ukolébáván do pocitu bezpeèí a Ester zøejmì naaran¾ovala setkání tak, aby se Haman králi nejevil v nejlepším svìtle.
Pøed tøetí hostinou nemù¾e Achašveróš usnout a proèítá starou kroniku. Tam se objevuje jméno Mordokaje, který ochránil králùv ¾ivot. I pozeptá se, jakého povýšení, jaké pocty se tomuto èlovìku dostalo. „Nedostal vùbec nic,“ (Est 6,3) odpovídají dvoøané. Král tudí¾ povolává Hamana a ptá se jej, co udìlat s èlovìkem, kterého chce pán zemì povýšit. Haman v klamném tušení, ¾e se jedná o jeho vlastní osobu, jmenuje královské roucho, korunu a konì, na kterém jezdil král.
S tìmito rekvizitami moci má být vyznamenaný pøedstaven celé veøejnosti. Jaké však je pøekvapení, kdy¾ se Haman dovídá, ¾e má takovouto poctu pøipravit právì pro Mordokaje. Nicménì nezbývá ne¾ se podøídit a vlastní Hamanova ¾ena vyslovuje tiché varování: „Je-li Mordokaj, který je poèátkem tvého pádu, pùvodu ¾idovského, nic proti nìmu nezmù¾eš, ale podlehneš mu.“ (Est 6,13)
Koneènì nadchází èas tøetí hostiny, a kdy¾ je král ochoten splnit Ester jakékoli pøání, královna jej prosí o vlastní ¾ivot a o ¾ivot svého lidu, nebo» ona i její blízcí mají být vyvra¾dìni. Král se pøirozenì ptá, kdo je schopen nìco takového udìlat. „Tím protivníkem a nepøítelem je ten zloduch Haman,“ odpovídá Ester. (Est 7,6) Marnì prosí Haman o milost – je nara¾en na kùl, který sám vztyèil pro Mordokaje. Dekret vyhlášený králem však ji¾ nelze vzít zpìt, nebo» rozhodnutí vladaøe jsou neodvolatelná. S královskou peèetí však vychází dekret nový, podle nìho¾ se ®idé mohou shromá¾dit na obranu svých ¾ivotù. A tak nový pøíkaz de facto Hamanovo neblahé dílo zrušil...
