Biblické pøíbìhy (11) Starý Zákon – Rozdìlení øíše
Je jen pøirozené, ¾e prorocká zvìst nezùstala utajena, a tak Jarobeám prchal pøed trestající Šalomounovou rukou do Egypta. Proroctví se však vyplnilo v okam¾iku vladaøovy smrti. Je sice pravda, ¾e jeruzalémský trùn zdìdil Šalomounùv syn Rechabeám (Roboám), avšak sever Izraele se od dosud jednotné øíše odtrhl a nabídl vladaøské ¾ezlo nìkdejšímu místodr¾iteli Jarobeámovi. Jeruzalémský výbìrèí daní Adorám byl vzápìtí mimo území judského státu ukamenován – a tak byl jeruzalémský vladaø upozornìn na meze své vlastní moci.
Dìdic královského trùnu ostatnì vývoji událostí jen napomohl. Prohlášení Rechabeámova, ¾e „mùj malík je tlustší ne¾li bedra mého otce“ (1 Kr 12,10) a varování, ¾e „mùj otec vás trestal bièi, já vás však budu trestat dùtkami“ (1 Kr 11,11), nebyla právì nejtaktnìjším nástupnickým projevem. Od této chvíle se tedy zemì neodvolatelnì rozpadá a namísto jediného centra vznikají dvì královské rezidence. Jedna pro ji¾ní, judský stát zùstává v Jeruzalémì, druhá pro izraelský stát vyrùstá v Samaøí. Od tohoto okam¾iku vypuèí z jednoho starého kmene dvì nové, a ne právì nejzdravìjší vìtve. Severní, izraelská, byla dokonce odsouzena k neodvolatelnému zániku, a my tedy nejprve pohovoøíme o jejich krátkých cestách. Sled izraelských králù (letopoèty jsou vyòaty z Biblického slovníku – A. Novotný, Praha 1956) vypadá následovnì:
David 1019-970 (1013-973)
Šalomoun 970-931
Jarobeám I. 931-911 (932-911)
Nádab 911-910
Báza (Baeša) 910-887
Éla 887-886
Amri (Omrí)
Achab 875-854
Ozochiáš (Achazjáš) 854-853
Jóram 853-842
Jóchaz 815-799
Jóaš 799-784
Jarobeám II. 784-744
Zachariáš (Zekarjáš) 744-743
Sallum (Šalúm) 743
Manahem (Menachém) 743-734
Pekachia (Pekachjáš) 734-733
Pekach 733-725
Ozee (Hóšea) 731-725
Samaøí dobyto 722
Severoizraelskou øíši zalo¾il tedy Jarobeám I. Aèkoliv jej prorok Achiáš varoval pøed zradou Boha Izraele, novopeèený vladaø záhy podlehl modloslu¾bì. K duchovnímu pádu jej v podstatì pøivedlo pøespøílišné lpìní na mocenských pozicích. Jarobeám se toti¾ sna¾il svým poddaným zabránit, aby odcházeli do jeruzalémského chrámu jen proto, aby tu pod vlivem staré duchovní tradice nepropadli judskému konkurentovi Rechabeámovi. Nechal tedy zbudovat v severním Izraeli dvì vlastní – ovšem¾e pohanské – svatynì. A tak se vrátily do Izraele pohanské idoly známé u¾ z doby Moj¾íšovy: sochy zlatých býkù.
Bùh tedy poslal k izraelskému dvoru svého posla, aby vladaøe varoval, a to hrozbou roztr¾ení oltáøe. Jarobeámovi, který se na pøíchozího oboøil, „uschla ruka“ – a teprve po prosbì k Bohu se jeho pa¾e uzdravila. Prorok Achiáš však pøidal ještì jednu výstrahu – ¾e Bùh vyhladí Jarobeámùv dùm, ¾e Izraelští budou ze zemì vykoøenìni a ¾e je Bùh „rozptýlí a¾ za øeku...“ (1 Kr 14,15). Jarobeám se nicménì nepolepšil; naopak zalo¾il na trùnì tradice, které vedly k neslavnému konci zemì.
Bùh tedy poslal k izraelskému dvoru svého posla, aby vladaøe varoval, a to hrozbou roztr¾ení oltáøe. Jarobeámovi, který se na pøíchozího oboøil, „uschla ruka“ – a teprve po prosbì k Bohu posla, aby vladaøe varoval, a to hrozbou roztr¾ení oltáøe. Jarobeámovi, který se na pøíchozího oboøil, „uschla ruka“ – a teprve po prosbì k Bohu se jeho pa¾e uzdravila. Prorok Achiáš však pøidal ještì jednu výstrahu – ¾e Bùh vyhladí Jarobeámùv dùm, ¾e Izraelští budou ze zemì vykoøenìni a ¾e je Bùh „rozptýlí a¾ za øeku...“ (1 Kr 14,15). Jarobeám se nicménì nepolepšil; naopak zalo¾il na trùnì tradice, které vedly k neslavnému konci zemì.
Po Jarobeámovi se ujal vlády Nádab, který v pìstování modloslu¾by pokraèoval v otcovì stylu. Po dvouleté vládì zahubil Jarobeámùv dùm samozvanec Báza (èi Baeša), po nìm¾ nastoupil na pouhá dvì léta syn Éla. Bázùv dùm vyvra¾dil Zimrí – ten však nevydr¾el na trùnì déle ne¾ sedm dní... pak se na výšinu moci vyšplhal velitel vojsk Omrí a pøedchozí vladaø nad sebou v zoufalství zapálil královský dùm. V té dobì ji¾ dosáhl rozklad Izraele takového stupnì, ¾e se severní království rozpadlo na dva útvary ovládané dvìma vladaøi. Omrí však svého soka rozdrtil. Jak víme, byl to právì tento mu¾, který „získal horu Šomerón za dva talenty støíbra“, jak praví Písmo, a „tu horu obestavìl a mìsto, které vystavìl, pojmenoval Šomerón“ (to je Samaøí) (1 Kr 16,24).
Tak se tedy zrodila druhá královská rezidence kdysi jednotného Izraele; volný výklad dìjù by nebyl úplný, kdybychom se nezmínili o novém Baalovì chrámu v Samaøí...
Jeden z nejslavnìjších prorokù, Eliáš
Jestli¾e ji¾ Omrí, jak èteme v textech, byl v otázkách víry a etiky horší ne¾ všichni pøed ním, pak jeho syn Achab, pravý výlupek všech nectností, byl zase ještì daleko horší ne¾ jeho vlastní otec. Právì tak nectná byla i jeho cho» Jezábel, dcera fénického krále, a není tedy divu, ¾e této man¾elské dvojici biblické dìjiny severního království vìnují zcela mimoøádnou pozornost. Nejde však jen o nectnost koruny – za Achabovy vlády toti¾ vystupuje i prorok Elijáš (Eliáš), nejslavnìjší ze starších ¾idovských prorokù; ne náhodou budou pod dojmem Elijášovy osobnosti ještì za tisíc let mnozí potomci Izraele pokládat Je¾íše za znovuzrozeného Elijáše. Prorok navštívil hned na poèátku své èinnosti vladaøe v Samaøí a pohrozil, ¾e za spáchané høíchy v Izraeli nezaprší, ba ani rosa na zemi nespadne. Je pøirozené, ¾e král Achabova typu nemohl pøejít prorokova slova bez povšimnutí – proto se Elijáš vydává z Bo¾ího pøíkazu do nedobrovolného exilu k potoku Kerít za východním bøehem Jordánu.
Krkavci mu sem pøinášejí maso a chléb a prorok zde setrvává do doby, ne¾ vyschnou vodní toky v kraji. Pak se vydává do fénické Sarepty (Sarefta); z Bo¾ího popudu tu vyhledává azyl u chudé vdovy. Opuštìná ¾ena a její syn mají pouze hrst mouky a malièko oleje – Elijáš je však upokojuje, ¾e po celou dobu sucha z tìchto zásob neubude. Jindy o¾ivuje umírajícího syna vdovy ve chvíli, kdy ji¾ nedýchá – „do dítìte se navrátil ¾ivot a o¾ilo“. (1 Kr 17,22)
V té dobì, na konci Elijášova azylu, dostává prorok pøíkaz vyhledat Achaba, nebo» „chci dát zemi déš»“. (1 Kr 18,1) Stalo se – a Elijáš navazuje prostøednictvím Achabova správce Obadjáše kontakt s králem. Obadjáš byl pro tento úkol mimoøádnì dùvìryhodnou osobou – v dobì, kdy izraelská koruna pronásledovala a mordovala proroky, ukryl tento Achabùv správce (podle zprávy Písma) okolo jednoho sta tìchto osvícených mu¾ù.
Pøi setkání s Elijášem Achab svatému mu¾i vytýkal, ¾e trápí suchem izraelský lid. Nikoli já, ale vládce sám opuštìním všech pøikázání pøivolává na Izraelce trest. Nakonec se oba mu¾i dohodli na setkání na vrchu Karmel v pohoøí zvedajícím se do výše šesti stovek metrù. Do jednoho místa se mìlo dostavit 400 prorokù, kteøí jedli u Jazábelina stolu, a té¾ 450 prorokù pohanského bo¾stva Baala. Elijáš sám se mìl pøed oèima lidu utkat právì s tìmito 450 pohanskými modláøi. Bùh, který se pøi pøedlo¾ení obìti ohlásí „skrze oheò“, je pravým Bohem.
Jako první pøedlo¾ili svou obì» – zabitého vola – proroci Baalovi. Avšak jakkoli se namáhali, od rána do poledne jejich hranice nevzplanula. Potom pøišel na øadu Elijáš – obìtované zvíøe i døevo poléval vodou, aby si dobrovolnì ztí¾il podmínky pro zapálení hranice. A pøesto, kdy¾ „spadl Hospodinùv oheò“ (1 Kr 18,38), spálila se i obì» i døevo, ba i kamení a prs». Dav zvolal: „Jen Hospodin je Bùh“ (1 Kr 18,39), falešní proroci byli usvìdèeni ze šarlatánství, sehnáni pøihlí¾ejícími zástupy dohromady a pobiti. Pak pøišel déš»... Jezábel však ztrátu prorokù Elijášovi nezapomnìla – a Elijášovi nezbývalo ne¾ znovu opustit zemi. Ètyøicet dní a ètyøicet nocí putoval k jihu, k Moj¾íšovì hoøe Choréb. Tam, kde kdysi Moj¾íš dostával Desatero, byl nyní udìlen pøíkaz Elijášovi – mìl pomazat tøi mu¾e: Chazaela za syrského krále, Jehú se mìl stát králem izraelským a do tøetice mìl Elijáš pomazat i svého nástupce, proroka Elizea (Elíšu). Z této trojice vyhledal Elijáš nejprve budoucího nástupce Elizea, který právì oral na poli.
V té dobì, jak píše Písmo, vytáhl proti Samaøí aramejský král Benadad (Ben-hadad). Kdy¾ obrovská pøesila oblehla královskou rezidenci, byl Achab ochoten kapitulovat a vydat nepøíteli drahé kovy, ba i své syny a ¾eny. Jako èlovìk duchovnì, a tedy i mravnì slabý, nebyl pevný ani v otázkách správy a ochrany zemì. Elijáš však Achabovi sdìlil Bo¾í slib, ¾e Bùh vydá obléhatele do jeho rukou – a izraelským vojùm se skuteènì podaøilo opilé aramejské vojáky v poli rozdrtit.
Aramejci si potom namlouvali, ¾e izraelský Bùh je Bohem hor – a rozhodli se, ¾e napøíštì napadnou Izrael v rovinì. Elijáš Achabovi pøedem sdìlil, ¾e za rok budou jeho nepøátelé na novém ta¾ení. Kdy¾ se skuteènì chýlilo ke srá¾ce, slíbil Elijáš jinak nemravnému Achabovi, ¾e i tentokrát bude vítìzství patøit Izraeli. I nyní byl pøíslib vyplnìn, avšak Achab nesplnil pokyn k zabití pora¾eného vládce. Za Ben-hadadùv ¾ivot mìl tedy padnout ¾ivot Achabùv.
Samaøský vládce se ostatnì dopustil daleko vìtšího pøestupku proti Zákonu. Zatou¾il toti¾ po vinici svého poddaného Nábota, a kdy¾ se majitel pozemku zdráhal svou parcelu prodat, byl odstranìn z cesty královské hami¾nosti násilím. Pøípadu se ujala Jezábel, která zinscenovala proti Nábotovi proces. Dvojice falešných svìdkù odpøisáhla, ¾e Nábot „zloøeèil“ Bohu, a viník byl tedy ukamenován. Kdy¾ si šel Achab prohlédnout levnì získanou vinici, postavil se mu do cesty Elijáš. Vytýkal králi, ¾e zabil èlovìka kvùli majetku. Trest bude pøimìøený: proto¾e krev zabitého Nábota lízali psi, budou psi rovnì¾ lízat krev zabitého Achaba. A proto¾e hlavním re¾isérem špinavého procesu byla Jezábel, budou její maso trhat psi. Achabùv dùm pak bude vyplenìn, jako se stalo ji¾ dvìma rodùm, které se v rozštìpeném Izraeli ujaly vlády. Tøi léta poté se osud naplnil. Achab se smlouval s judským vladaøem Jóšafatem na válce proti Aramejcùm. Jóšafat se pøed bojem podivil, ¾e v Izraeli není prorokù, na nì¾ by se mohl obrátit se svými dotazy – inu museli jít všichni u¾ dávno Achabovi z cesty. Jeden prorok se však v kritické chvíli objevil. Byl to Míkajáš, který pøislíbil judskému vladaøi štìstí. Izraelský lid však Míkajáš vidìl rozptýlený po horách jako ovce – ztratí toti¾ svého pastýøe. Achab se na Míkajáše pøirozenì rozhnìval a dal jej vsadit do vìzení. „Jestli¾e se vrátíš zpìt v pokoji,“ odpovídá prorok, „nemluvil skrze mne Hospodin.“ (1 Kr 22.28)
Achab, který pøece jen ztratil jistotu, se pokusil oklamat osud. Vymìnil si toti¾ váleèné odìní s judským vladaøem. Syøané se skuteènì sna¾ili zasáhnout v boji pøedevším izraelského krále – avšak jeden z mu¾ù „náhodou“ vystøelil z luku a smrtelnì ranìný král Achab padl k zemi. Z bojištì odvá¾eli umírajícího na povoze – stékající krev skuteènì lízali psi a Jezábel si od té chvíle ji¾ nebyla jista vlastním koncem.
Pak se stal vládcem zemì Achabùv syn Achazjáš – ten však spadl skrze møí¾ palácového okna. Elijášùv soud byl struèný: Achazjáš z lo¾e, na které ulehl, ji¾ nevstane. Vladaø se sna¾il mocí mermo umlèet prorokova ústa, avšak marnì; Elijášova slova se vyplnila a nastoupil další mocnáø – Jóram (Jehoram).
Nový prorok, Elíša
Tehdy se však u¾ nachýlil Elijášùv èas – i vydal se s Elizeem (Elíšou) pøes Bét-el a Jericho na druhý bøeh Jordánu. Tam se objevil ohnivý vùz a Elijáš „u vichru“ vstoupil do nebe. Elíša si ponechal uèitelùv pláš» a udeøil jím na hladinu Jordánu, jako to udìlal pøedtím Elijáš. Voda se rozestoupila i jemu... pøešel tedy jordánské brody a zaèal své samostatné prorocké poslání. Úloha prorokù, jak ji¾ zaèínáme pozorovat, nespoèívala vùbec v zázracích a v pouhých prorockých vizích. Prorocké vidìní mìlo smysl jen jako dùkaz trestající ruky Pánì a jako varování. Proroci byli tedy spíše špatným svìdomím zemì a uèiteli váhajících, tápajících Izraelitù ne¾ vìštci v neju¾ším smyslu toho slova.
O zázracích se ovšem nejèastìji hovoøí pøedevším v souvislosti a Elizeem, zvaným dnes v moderní transkripci Elíša. Sotva tento prorok pøekroèil Jordán, aby se vrátil do místa svého pùsobení, „uzdravil“ špatný pramen vody v Jerichu. V té dobì vládl, jak ji¾ víme, Jóram (i Jehoram); nastaly tí¾ivé boje s moábským vladaøem a obì hebrejská království se chtì nechtì musela spojit. Sotva¾e byla válka vítìznì skonèena, rozešli se oba spojenci znovu ve zlém. Elíša ji¾ na váleèném poli, v poušti, dává lidem vodu. Vzápìtí pomáhá chudé, zadlu¾ené rodinì, která má doma jedinou báò oleje. Nechá toti¾ pøinést prázdné nádoby a rozmno¾í olej takovou mìrou, ¾e se rodina mù¾e zbavit pronásledování vìøitelù.
Jindy neplodné ¾enì slibuje syny – a slib se v pravý èas vyplní. O¾iví té¾ mrtvé dítì a z dvaceti chlebù, jako pozdìji Kristus, nasytí celý zástup. „Nebo» toto praví Hospodin: Budou jíst a ještì zùstane.“ (2 Kr 4,43) Námanovi (Naamán), malomocnému veliteli syrských vojsk, Elíša poradí, aby se sedmkrát omyl v Jordánì, a vojevùdce lepru skuteènì vyléèí. Jindy zase sdìlí vlastnímu vladaøi, kde jsou ukryty nepøátelské vojenské síly. Informace Izraele byly prý tak pøesné, ¾e se Aramejci ohlí¾eli po zvìdech ve vlastních øadách. Kdy¾ se Aramejci chtìjí izraelského proroka zmocnit, pohrozí Elíša trestem. Podaøí se mu skuteènì oslepit vyslané vojáky – a tito nepøátelé prohlédnou teprve mezi hradbami Samaøí. Prorok však zasáhl i do prùbìhu bojù s aramejským králem Ben-hadadem. Kdy¾ armáda oblehla Samaøí a vyhladovìlé mìsto se blí¾ilo ke konci svých fyzických sil, zpùsobil Elíša zázrak. Aramejci v panice opustili bojištì, nebo» „panovník toti¾ zpùsobil, ¾e Aramejci uslyšeli ve svém táboøe zvuk vozù, zvuk koní, zvuk velikého vojska“. (2 Kr 7,6)
Nakonec svatý mu¾ zamíchal i syrskými pomìry. Kdy¾ onemocnìl král Ben-hadad a aramejští vyslali do Samaøí posla Chazaela, Elíša pøíchozímu sdìlil, ¾e král zemøe a ¾e se právì on, toti¾ Chazael, stane pøíštím vladaøem. A co víc – ¾e spálí izraelské pevnosti, zmorduje mu¾e staré i mladé, tìhotné ¾eny, ba i nemluvòata. Ji¾ druhý den se trùn uprázdnil a Chazael se ujal své svìøené úlohy. Koneènì Elíša zasáhl do mocenských pomìrù i ve své vlastní zemi: pomazal toti¾ na pøíštího vladaøe Jehúa. Vydal mu zároveò pøíkaz. „Vybiješ dùm svého pána Achaba“ (2 Kr 9,7), aby byla pomstìna krev všech prorokù, které Achab a jeho lidé pøipravili o ¾ivot.
Situace byla v této chvíli pro palácový pøevrat nejpøíhodnìjší. Jóram z Achabova domu se toti¾ léèil po zranìní ve válce s Chazaelem v Jizreelu. Èerstvì pomazaný Jehú, ale také judský král Achazjáš (Achazja) navštívili izraelského vladaøe ve stejnou dobu. Jóram si snad nebyl Jehúem docela jist a zeptal se tedy, zda pøichází v poøádku a pokoji. „Jakýpak poøádek,“ namítl Jehú, „kdy¾ trvá smilstvo tvé matky Jezábely a mno¾ství jejích èárù.“ (2 Kr 9,22) Ale to ji¾ zamíøil novì pomazaný vladaø lukem, a sotva¾e zabil jednoho krále, pustil se i do pronásledování judského Achazjáše. Judský král tak na státní návštìvu doplatil ¾ivotem.
Pøed královským palácem pak Jehú zvolal: „Kdo jde se mnou? Kdo?“ (2 Kr 9,32) Vyklonili se snad dva tøi lidé a král jim poruèil vyhodit z okna Jezábel. Tak se splnila slova Elijášova – na zemi ji, jak pravilo proroctví, „o¾rali“ psi.
Nezùstalo jen pøi této mstì. Achab mìl v Samaøí sedmdesát synù a Jehú je vyzval, aby si jmenovali vládce, který by byl dostateènì stateèný, aby bojoval za jejich dùm. Takový se však v Samaøí nenašel, a Jehú tedy nechal všech sedmdesát potenciálních následovníkù pobít. Sedmdesát hlav bylo Jehúovi pøedlo¾eno jako dùkaz.
Pak se Jehú, tento bývalý dùstojník královské armády, vypoøádal s modloslu¾ebníky; naoko pøišel obìtovat Baalovi, a kdy¾ se svatynì naplnila, znièil nejenom modly, ale také všechny, kdo si zahrávali s pohanskými idoly. Pøece však nebyl dùsledný. Neupustil od zlatých býkù, které do izraelských svatyní zavedl Jarobeám. Proto Bùh pøislíbil vládu jen ètyøem Jehúovým generacím, ale ji¾ Jehú sám poznal v porá¾kách od syrských vojsk trestající ruku Pánì.
Finále Samaøí
Ani synu Jóachazovi se nevedlo lépe. Naopak Izrael se dostal do podruèí aramejské moci. Jóacház se zprvu modlil k Bohu a zemì se opravdu vymanila z cizího tlaku. Pohanská obìtištì však i po této lekci zùstala nedotknutá. Jóachazùv syn Jóaš kráèel dál ve šlépìjích pøedchùdcù a pøibli¾oval tedy, jako ostatní korunované hlavy Izraele, den trestu pro celou zemi...
V té dobì ji¾ konèí pùsobení proroka Elizea zvaného Elíša. Starý mu¾ slibuje Jóašovi, který se s ním louèí, trojí vítìzství nad Aramejci – a pøíslib èi prorocká vize se skuteènì vyplnila.
Další proroci však ji¾ byli na obzoru: do izraelské historie vstoupily dvì nové velké osobnosti, proroci Ámos a Ozeáš. Jejich první poèiny jsou datovány dobou vlády Jarobeáma II., nástupce syna Jóašova. Ámos i Ozeáš se tedy vynoøují v èasech, které nejsou právì pøíznivé výuce zákona a zpytování svìdomí. Jarobeám vyu¾il krátké poklidné doby a doèasného oslabení syrské moci a získal zpìt ztracená území. Dobyl dokonce i Damašku. V Izraeli se zaèalo hromadit bohatství, v Samaøí vyrùstaly paláce – a nebylo tudí¾ snadné spatøit za leskem bohatství a moci vá¾né trhliny. Lidé, kteøí ¾ili v nahromadìném pøepychu, nechtìli vìøit, ¾e by jejich nádherný vìk mohl být jen zastávkou na cestì pøipravované zkázy.
Vystoupení proroka Ámose v severním Izraeli vyvolávalo navíc jen pobouøení. Ámos toti¾ pocházel z Judska. Tento prorok nehrozil jen Samaøí, ale té¾ judské zemi, Aramejcùm, Filištínùm, Amóncùm, Moábu, Edómu, ba i Fénicii. V jednom ze svých vidìní spatøil Pána s olovnicí spuštìnou mezi høíšný lid; symbol nadcházejícího soudu. Symbolický je i oheò, trestající meè, který pøipomíná Ámos ve svých proroctvích. Narušuje tak falešnou jistotu samolibých zbohatlíkù, tì¾ících z krátkodobé konjunktury. „Zemøou meèem všichni høíšníci mého lidu, kteøí øíkají: Nás nic nepostihne, nás nepotká nic zlého,“ (Am 9,10) tlumoèí prorok.
Hlavní vinu spatøuje Ámos pøedevším v propadnutí Izraele cizím kultùm, v nábo¾enské vla¾nosti, ale zároveò i v nedostatku citu pro spravedlnost a milosrdenství. Vytýká bohatým a mocným, ¾e ba¾í dostat hlavy nuzákù do prachu zemì...“ (Am 2,7)
Izrael mìl v podstatì dvojí volbu: buï se stát svìdectvím Pánì, ¾ivotem podle Zákona, anebo zahynout, aby se smrt a vyhnanství staly svìdectvím trestu, který ¾ádnou zvùli nemine. „Padla izraelská panna, u¾ nevstane, le¾í bez povšimnutí... nezvedne ji nikdo,“ (Am 5,2) øíká prorok. „Jarobeám zemøe meèem a Izrael bude zcela jistì pøesídlen ze své zemì.“ (Am 7,11)
Je logické, ¾e takovéto varování pokládala panující moc za hrubé porušování svých výsostných pozic. Rozhodla se tedy, ¾e Ámos musí opustit Izrael. Delikátním úkolem byl povìøen veleknìz Amasjáš. Ani tomu však Ámos nezùstal nic dlu¾en: „Tvoje ¾ena,“ øíká, „bude v mìstì provozovat smilství, tvoji synové a dcery padnou meèem, tvá pùda bude rozmìøena provazcem a ty zemøeš v zemi neèisté.“ (Am 7,17)
Nejinak promlouval Ámosùv souèasník Ozeáš, který pro¾il nejen vládu Jarobeámovu, ale který byl i svìdkem pozdìjšího støídání vladaøù, dokladu to nadcházejícího konce.
O osobním ¾ivotì Ozeášovì toho mnoho nevíme. Píše se jen, ¾e se o¾enil s nevìstkou, která mu porodila tøi dìti. Výraz „nevìstka“ pøedstavuje v daných souvislostech ¾enu, která se odcizila duchovnímu spoleèenství Izraele a která je spojena s pohanskými kulty plodnosti. Mo¾ná, ¾e celé Ozeášovo man¾elství je vlastnì jen symbolem tì¾kostí, které má Bùh s nevìrným lidem. Ozeáš také, jak uvádí Písmo, ¾enu nejprve vypudil z domu, po tvrdé zkoušce ji však povolal zpìt a podrobil ji kázni. I tento obraz je symbolikou pøíštích osudù Hebrejcù. V proroctví se ostatnì hovoøí o budoucím vyhnání vyvoleného národa na pouš», které není jen trestem, ale také pøíle¾itostí k pokání a návratu. Ozeáš vytýká svým soukmenovcùm pohanské kulty, právì tak jako Ámos. Navíc pøipomíná ve svých výtkách i dvojnásobnou královra¾du Jehúovu a jeho hrozby nesou (stejnì jako u souèasníka Ámose) i stopy sociálního podtextu. „Není vìrnost ani milosrdenství,“ (Oz 4,1) øíká – a má na mysli zvrácené vztahy mezi lidmi, opomíjení pravdy, zanedbávání citu k bli¾ním. Proto tedy skonèí Izrael v asyrské porobì a „jeho králem bude Ašúr,“ øíká doslova.
Pøedzvìst soudu zaèíná smrtí Jarobeámovou – nastupuje sice syn Zekarjáš (Zachariáš), ale dynastie se neudr¾í déle ne¾ šest mìsícù. Splnilo se dávné proroctví, ¾e Jehúovi potomci budou na trùnu sedìt pouze „do ètvrtého kolena“. Spiklenec Šalúm (Sallum), který Zekarjáše zavra¾dil, kraloval v Samaøí ještì kratší dobu ne¾ jeho obì» – pouhý mìsíc. Došlo k další královra¾dì a s ¾ezlem Izraele zaèíná vystupovat Menachém (Mamahem). Jak nastoupil, tak vládl. Na trùnu se udr¾el deset let, avšak musel ji¾ øíši vykupovat støíbrem. Asyrská moc se stala nebezpeèím a¾ pøíliš reálným. Syn Pekachjáš, který zdìdil království i høíchy moci a kulty zemì, byl zabit po dvou letech. Vojenský velitel Pekach, který vztáhl ruku na izraelského vladaøe, spravoval zemi dvacet let. V této dobì syrský král Tiglat-pileser III. udeøil poprvé na Izrael a pøevedl èást obyvatel do Asýrie. Hóšea, té¾ Ozeáš (Ozee), poslední panovník zemì, byl ji¾ poplatný asyrské nadvládì. V zoufalé tísni se sice ještì pokusil o poslední sebevra¾ednou záchranu: vyjednával s egyptským králem a pøestal posílat asyrskému vladaøi pravidelný roèní plat. Posel vyslaný ze Samaøí byl však Asyøany zadr¾en a osud zemì byl definitivnì zpeèetìn. Asyrský král Šalmaneser izraelského vládce zajal a odvlekl do ¾aláøe. Pak vojska oblehla Samaøí, které po tøíletém obléhání padlo.
Izraelský lid stihl osud pøedvídaný proroky – Asyøané jej odvlekli do své zemì a sever Izraele osídlili cizinci pøivedení z Babylónu a z jiných míst. Noví osídlenci si vytvoøili svéráznou smìs z vlastních pohanských kultù a z dìdictví izraelské víry. Z tìchto osadníkù pak vznikli takzvaní Samaritáni, s nimi¾ se setkáváme na stránkách Nového zákona.
Pùvodní obrázky nazarénské školy pøipravila pro tisk Olga Janíèková.