Poločas rozpadu

Příhody se vršily, krásné, radostné, směšné, infarktové, někdy podivné.

Podivné byly hlavně reakce mého MUŽE.

Pomalu jsem vklouzla do stavu, který jsem v ten daný  moment nedokázala rozšifrovat.

Jedno bylo jisté.

Nikdy, nikdy jsem nevěděla, jak bude reagovat.

V jednu chvíli byl pozorný, milý, sršící humorem, a vzápětí řval jak raněný nosorožec, topící se v bahně.

Ano, v něčem jsme se "topili". Oba.

Přes weekendy jsme jezdívali po západním pobřeží, a doma pak na velkou plastickou mapu zapíchávali barevné špendlíčky, kde jsme už byli. Projeli jsme křížem krážem skoro celý "západ", a já nasávala neskutečně krásné okamžiky. Špendlíčky se kupily, a já upadala do stále většího zmatku a nejistoty.

Zvraty v jeho  náladách mne ale tak iritovaly, že jsem se bála každé příští hodiny.

Snad zlomovým momentem byl jeden návrat z výletu. V tu minutu, v tu vteřinu jsem došla "poznání" - něco se děje, a já nevím, co!

Jako téměř každý weekend jsme se vydali na výpravu. Tentokrát na čtyři dny. ON rozhodl, že pojedeme stanovat. Jeho dodatek: "Má žena už před několika lety odmítla jezdit pod stan, prý kvůli páteři, ha ha ha, a já bych tak rád ještě jel.", byl povel, abych nadšeně souhlasila. Každá zmínka o jeho bývalé ženě ve mě zažehla touhu být lepší. I když - dle mého pozdějšího názoru - to nebylo v lidských silách.

Za ty čtyři dny jsem prošla takovou zkouškou odolnosti, že po návratu jsem si byla jista, že teď už zvládnu vše.

Nezvládla, o čemž jsem se přesvědčila ještě tentýž večer.

Nejdříve jsme jeli do Nevady. Death Waley - tedy Údolí smrti. Bať bať, bylo tomu téměř tak.

Den předtím, když jsme balili, snažila jsem se navršit vše, co bychom mohli potřebovat. Musím podotknout, že naposledy jsem stanovala ve svých 12ti letech, a nerada na to vzpomínám.

Jeli jsme pouští, ale vypadala zcela jinak, než jakou představu ve mně toto slovo  evokovalo. Vím jen, že cesta se táhla přes "NIC" kolem a kolem, a venku bylo taková výheň, že když jsem zkusila vystrčit ruku z okýnka na střeše, ucukla jsem s výkřikem a jistotou, že mám spáleniny třetího stupně.  Byl červen a vedro bylo neuvěřitelné..

Projevila jsem trochu obavu, když jsme už čtyři hodiny jeli, a nepotkali žádné auto, že při jakékoliv nehodě jsme odsouzeni k smrti.

Byla jsem poučena, že:

jednak,  JEHO auto je absolutně spolehlivé,

jednak, vodu máme, a prý každé dvě až tři hodiny přelétává nad oblastí vrtulník, který po případných ztroskotancích pátrá.

Nechtěla jsem odporovat, ale neuklidnilo mne to. Jeli jsme už hezkých pár hodin, a vrtulník jsem ani nezahlédla.

Dorazili jsme do nějakého tábořiště. Pusto, jen pár mladíků - snad pod vlivem omamných látek - v kempu sídlili, a evidentně nebyli zcela při smyslech.

Druhá "parta" jsme byli my dva, přece jen ve věku, kdy puberta již nebyla naší nejčerstvější vzpomínkou. Vešli jsme do budovy, kde jsme si chtěli zaplatit místo na stanování.

První zážitek, který mnou zacloumal! U recepce hovořilo pár lidí s majitelem, a já jsem vytřeštila oči. "Já jim rozumím" Já už konečně vnímám angličtinu úplně samozřejmě, jako můj rodný jazyk!"

Mé sebevědomí narostlo do obřích rozměrů, obličej se mi rozzářil poznáním, že vše chce čas, a mé trápení u stupidních televizních pořadů přineslo své ovoce. Nepochlubila jsem se se svým poznáním, jen jsem pořád postávala u skupinky, které jsem rozuměla, a radovala se.

Jak zblblá a jak totálně mimo jsem byla jsem zjistila v momentě, kdy jsem si uvědomila, že to jsou Poláci. Ještě že jsem držela ústa. Ironické poznámky by mne zcela jistě zadupaly do země ještě hlouběji, než jsem se zavrtala studem já.

Recepční projevil mírný údiv - což už samo o sobě mohlo být varující. V Americe se nediví nikdo ničemu! Opětovně si prohlížel naše tělesné schránky, a z očí probleskovaly pochybnosti, zda také nejsme pod vlivem nějaké omamné látky, zda tuto zátěž vydržíme ve zdraví. Kolem hlavy mu čitelně vyskakovaly otazníky, jak sežene ráno pohřební vůz pro dva lidi, jaké budou problémy ráno s našimi ostatky.

Já jsem mlčela a potila se.

Stan jsme postavili! (huráááá)

Chtěla jsem připravit piknikové pohoštění - ale "vono to všechno teklo..". Dokonce jsem si chtěla namazat ruce krémem, ale místo krému se roztekla horká tekutina, která mohla docela slušně soutěžit o první cenu v pořízení popálenin s kyselinou sírovou.

Během noci jsme asi šestkrát vylezli ze stanu a pokoušeli se ho nasměrovat směrem k imaginárnímu větříčku.

Ještě před uložením (tedy snahou, zapasovat se do pekelného příbytku) jsem  dostala příliš hlasitého pokárání, doprovázeného divokými gesty:

"Jak to, že jsi nezabalila polštářky! Na všechno musím myslet já?! Shit! To Katy (jeho bývalá žena.) nezapomněla nikdy!"

Věděl, jak mne zasáhl. Musel to vědět, protože jsem měla okamžitě slzy v očích.Nebo to nevěděl. Než se slza stačila dát na pouť po mé tváří, horkem vyschla.

Balila jsem jídlo. Balila jsem pití. Stanovou výbavu balil on. Vždyť já ani netušila, že nějaké  polštářky existují!

Během této  příšerné noci jsem dostala zcela jasnou představu o pekle. Rozpálené kotle, žhavé vidle, šlehající plameny, nedostatek kyslíku, bičující ďábel, a v tom všem já.

Ráno jsme se nemohli vzbudit z jednoho prostého důvodu - vůbec jsme nespali.

Beze slov jsme sbalili všechny naše potřeby a sebe, nasedli do auta a jeli dál.

Z celého pobytu si pamatuji nelidské horko, nedýchatelno, upoceno, a zaťato. Jiný název nemůžu najít.

Ještě však nebyl všemu konec.

Když jsme se vymotali z Death Valley a celého National Parku, zamířili jsme do hor.

Zřejmě to byla zkouška mé fyzické odolnosti, když psychická se zdála nezdolná. Opravdu jen zdála. Ve skutečnosti jsem byla už zcela rozhozená na částice zmateně pobíhající a neschopné soustředit se na cokoliv.

Druhou noc jsme stanovali vysoko v horách. Zima. Mrzly mi uši, nohy i nitro.

Náhlý přechod z totálního horka do totální zimy jsem však přežila. Jen ráno, když jsem měla připravit snídani, jsem byla bezmocná. Jak? Kde? Co?

Oba jsme se tvářili hrdinně, jako že to je vše OK, ale oba jsme byli zřejmě na pokraji sil. Že to nepřiznal on, bylo zcela jasné. A já jsem nechtěla být ta slabší.

Bylo to ale velmi náročné, a domů jsme dojeli vyčerpaní. Dost vyčerpávající bylo také snažení se a tváření se, že je vše v pořádku.

Sled dalších událostí už byl jen výslednicí celé složité rovnice, a nevím, proč jsem se divila! Když jsme vybalovali nabalené, snažila jsem se třídit prádlo, které ještě hodím do pračky, abych ukázala, že mne jen tak nějaká zkouška nezlomí, že jsem silná, odolná, a holka do nepohody.

V poslední vteřině po mě hodil košili, kterou měl na sobě. Rychle jsem ji přidala do pračky, pračku zapnula a šla uklízet zbytek.

V podobu oroseného kamene jsem se proměnila v momentě, kdy jsem věšela prádlo ven. Ta blbá košile ze sebe vypustila na zem doklady, peněženku a já málem vypustila duši.

Sesula jsem se na trávník, zírala na ty vyprané doklady a nebyla schopna rozumné úvahy.

On mne zabije!!!

Bylo jediné, co mne napadlo.

Přepadla mne taková hrůza z následujících momentů, že jsem nebyla schopna pohybu. Co mám teď dělat (?). jak to zakamuflovat? Tohle mi nemůže projít bez následků.

Už tyto pocity samy o sobě byly varující, že nejsem zcela v pořádku.

Normálně bych je posbírala, oznámila "nehodu", a snažila se zachránit zachranitelné.

Tady jsem začala horečnatě přemýšlet jak se vyhnout hrozícímu konfliktu.

Nejdřív jsem doklady tajně odnesla do nejzadnější místnosti. Rozložila je na zem a pátrala po škodách.

Kreditní karty přežily, všechno přežilo, neb to bylo zalito v plastiku, jen jedna fotka došla menší újmy. Jala jsem se vše rovnat, žehlit, a přemýšlela jsem, jak tuto "mimořádnou" událost oznámit svému vrchnímu veliteli.

"Nejlepší bude vzít to s humorem", říkala jsem si.

"Nestala se přece žádná tragedie, pojmu to s úsměvem, třeba se připojí.".

Jako bych už dávno nevěděla, že smysl pro humor v naší nové rodině se vytratil už dávno. Někam!?.

"Miláčku, představ si, ve své pečlivosti jsem ti radši vyprala všechno najednou, i doklady", rozverným hlasem jsem utrousila, když jsem šla kolem něho.

Chvíle ticha.

Co následovalo potom, už nemám seřazeno podle pořadí, zůstal jen výsledný dojem.

To nebyl řev. To byl uragán! Stál na schodech, já pod ním, a nepříčetně řval. Mimo jiné jsem zaslechla větu, která mne úplně rozhodila:

"To Katy se to nestalo za celých dvacet let!", dorazil mne.

Mi se to nestalo celých 40 let, říkala jsem si v duchu.

Fakt, že jsem se klepala strachem, že jsem nebyla schopna žádné reakce, že jsem dostala třesavku a útroby se mi sevřely do trojúhelníku už dnes pochopit nemohu.

Byla jsem prostě vyděšená jak nevinný před popravou. Hrozně.

Odešla jsem na "svůj" kámen do lesa, ale nebyla schopna brečet.

"To přece není normální!", napadlo mne.

Asi jsem se zbláznila, takový strach jsem neměla nikdy, ani před zubařem! A to byl vždy strach největší.

Já jsem se ho bála!

Nebyla jsem schopna zanalyzovat situaci.

Skutečností zůstává, že jsem byla:

emočně, finančně, absolutně na něm závislá,

neschopna samostatného života bez něho,

slepá, hluchá, němá, a dokonce i analfabet, protože co němý napíše, já nemohla, neovládajíce řeč tuzemskou,

zcela paralyzována nejen jeho, ale také svým chováním,

pro mne v zcela neřešitelné situaci.

Neměla jsem kam jít.

Neměla jsem si s kým o tom popovídat.

Já už jsem nemohla vůbec nic!

Už byla tma, když jsem se připlížila zpátky domů.

Za velkým oknem seděl ON, večeřel a koukal na televizi.

Já polomrtvá stála před tímto obrazem, a nechápala jsem nic. Hlavně sebe.

Co se to se mnou stalo?

Když jsem vešla do kuchyně, po chvilce se ozval:

"Jestli sis myslela, že tě půjdu hledat, tak si na velkém omylu. Takové trucování trpět nebudu".

Howg. Děl můj milovaný.

Že by mne šel hledat mne skutečně ani nenapadlo. Přesto jsem očekávala něco jiného, než takové suché oznámení a hlavně jasná informace!

"Moc si holka nevyskakuj, tady jsem pánem já, co já řeknu, tak bude, ty máš jediné právo. Držet hubu a krok."

Ještě jsem držela obé pár měsíců, ale bylo to čím dál těžší.

Dana Šťastná

Pozn. autorky: Volné virtuální povídání - podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.