Chvála sentimentu Pøichází na øadu chvála zajímavého fenoménu, o kterém se mo¾ná ani pøesnì neví, ve které fázi vývoje èlovìka vlastnì vznikl. Aby náhodou nenastala mýlka, co vlastnì budu chválit, v zájmu upøesnìní se jako obyèejnì nevyhnu internetové a slovníkové špioná¾i.
Výraz sentiment ve smyslu cit, cítìní - se vyskytuje v nepatrných obmìnách ve všech románských i v nìkterých germánských jazycích. Vykládá se jako psychický stav pro¾itku, silné a bezprostøední hnutí mysli, které je nezávislé na rozumové úvaze. V nauèném slovníku pak najdeme i dodatek, ¾e ni¾ší city, tedy emoce, pro¾ívají i zvíøata, o èem¾ se jistì kdekdo mohl snadno pøesvìdèit. Jistì je zajímavé, a mo¾ná to i nìco napovídá o naší povaze, ¾e zatímco èeština má pro tyto stavy mysli pouze dvì jak¾-tak¾ pøijatelná synonyma – cit a cítìní, italština jich má patnáct, angliètina ètrnáct, franština, italština, španìlština i ruština šest a nìmèina pìt. Tedy – plus mínus - pokud jsem dobøe poèítal. A tak pøi pøekladu nacházíme napøíklad výrazy jako Fühlen, feeling, ale kupodivu i pozoruhodný výraz sensation! Ve slovanských jazycích pak nacházíme slova, ve kterých se to hem¾í písmeny „c“ a „è“ – na pøíklad ruské èustvo èi polské uczucie.
Podíváme-li se na sentiment podrobnìji, zjistíme velmi zajímavé vìci. Samozøejmì se projevuje u ka¾dého èlovìka jinak a dokonce i u stejného jedince vyvolává rùzná osobní zaujetí, nìkdy kladná, ale nìkdy bohu¾el i záporná. A ka¾dé toto zaujetí mù¾e být pøechodné nebo trvalé, ale ka¾dopádnì nepodléhá zcela vìdomé kontrole, co¾ vyplývá z definice.
Sentiment se nìkdy mù¾e zvrhnout v sentimentalitu, jistou pøecitlivost, sebelítost, bolestínství a sladkobol, v umìle pìstovaný kult citlivosti kvùli citùm samým. Tuto jistì nepøíliš chvályhodnou variantu bychom mohli nazvat „le sentiment pour le sentiment“, - tedy sentiment pro sentiment!
I jako laici cítíme, ¾e v prùbìhu vývoje èlovìka se musel sentiment vyvíjet, od nejni¾ších emocí, pøes soucit, empatii, sympatii snad a¾ po lásku. Ka¾dý z tìchto druhù sentimentu pøinášel nejen radost, ale mnohdy se slovo sympatie dá také pøelo¾it jako „soutrpení“! Pøitom nikdy nebylo jisté, co pøevládne a lidé se pøedlouho domnívali, ¾e - tedy pokud to vùbec lze - je lépe sna¾it se sentiment rozumem ovládat nebo dokonce potlaèovat! Teprve velcí myslitelé - humanisté, z nejznámìjších vrstevníci Jean-Jaques Rousseau a David Hume a jen nepatrnì mladší Adam Smith v polovinì 18. století zaèali pova¾ovat sentiment, empatii a soucit za opravdový a upøímný projev lidskosti, a pasovali je na pravý základ morálky.
A. Smith J. J. Rouseeau D. Hume
Velkým dilematem zøejmì bude, ¾e se lidé násilnì a kontraproduktivnì sna¾í neustále dávat do protikladu lidské chápání rozumové a citové. Pøitom je nasnadì, ¾e i zde by byla nejlepší zlatá støední cesta – tedy aby se rozum a cit udr¾ovaly u ka¾dého jednotlivce i ve spoleènosti sice v jistém napìtí, ale pøitom v rovnováze!
Tak – a kdy¾ jsem si teï pøeèetl, co jsem tu zplodil, nevím, nevím, zda je to vùbec fejeton? Tak¾e pro jistotu musím pøidat alespoò pár ryze fejetonových øádkù, ve kterých musí pøevládat osobní pro¾itky.
Pøiznejme si, ¾e ka¾dý vìtšinou rád riskuje zklamání a alespoò obèas se sentimentálnì zasní. A zde nám v¾dy a všude nenahraditelnì pomáhá umìní – zejména hudební.
Sentimentalita chodívá ruku v ruce s nostalgií a tak velmi rád vzpomínám, ¾e o slovo „sentimental“ jsem prvnì zakopl jako kluk brzy po válce, kdy¾ jsem z rozhlasové stanice AFN Munich uslyšel zpívat Franka Sinatru píseò Les Browna svìtový šlágr „Sentimental Journey.“ Tu píseò zpívali i další zpìváci, tøeba Doris Day a pozdìji i Bob Dylen. Anglický text Artura Greena byl u nás tehdy anonymnì „krásnì“ poèeštìn a znám ho dosud:
„ V Texasu ¾il Centimetr D¾ony, povoláním krejèí byl, proto¾e mìl pistolnické sklony, šerifùm se zneelíbil! V salùnu, kde falešnì hrál karty, zelenáè ho urazil...“
Koncem padesátých jsme pak tancovávali na tehdejší šlágr Alfonse Jindry a Zbyòka Vavøína „Sentimentálnì“, který nazpívala nejprve Yvetta Simonová, pozdìji i s Milanem Chladilem. A opìt si doslova pamatuji:
„Proè kdejaký necita nám jako slabost vyèítá, ¾e struna v srdci ukrytá sentimentálnì zní!“
Pravda, s Beethovenovou Devátou èi s Dvoøákovou Novosvìtskou se tyto dvì skladbièky srovnávat nedají, ale u¾ jen pro tyto sentimentální vzpomínky jsem nucen chválit sentiment do aleluja! Vá¾ení ètenáøi – pøidáte se?
Pøichází na øadu chvála zajímavého fenoménu, o kterém se mo¾ná ani pøesnì neví, ve které fázi vývoje èlovìka vlastnì vznikl. Aby náhodou nenastala mýlka, co vlastnì budu chválit, v zájmu upøesnìní se jako obyèejnì nevyhnu internetové a slovníkové špioná¾i.
