Chvála emocí
Vím, ¾e chvályhodných stavù, situací, vìcí i lidí je habadìj, staèí je objevit, ale pøesto èlovìk nìkdy dumá a dumá – a nepøijde na nic! Èasto si pak si vìtšinou øíká – proè já blbec se takhle trápím, stejnì to mo¾ná nikdo ani nebude èíst! Pak to ale náhle naštìstí v té mé makovièce zabliká a téma je na svìtì. Ejhle emoce!
Na tomto místì musím poprosit laskavé ètenáøe, aby se na obrázku zamìøili na tvar oboèí, úst a samozøejmì i na oèi! Jak jednoduše lze vyjádøit rùzné emoce, kdy¾ se to umí!
Pøitom se nestaèím se divit, proè naprostá vìtšina komentátorù a publicistù na celém svìtì se neustále zamìøuje na zále¾itosti naprosto nechvályhodné, odpudivé, zavr¾eníhodné a pokud mo¾no co nejdrastiètìjší. Od této skupiny psavcù se neustále sna¾ím distancovat, co¾ u¾ doufám vá¾ení a milí ètenáøi dávno poznali. Leè k emocím.
Øekneme-li – emoce, tak nevíme, zda se jedná o èíslo jednotné èi mno¾né a u¾ to je jistì velmi zajímavé. To slovo se dá pøelo¾it jako pohnutí a jsou to vlastnì psychologické procesy, které jsou doprovázeny tøeba zmìnami rytmu srdeèního i dechového, nebo i rùznou gestikulací a mimikou. Emoce mají jednu velmi podivuhodnou vlastnost, ¾e – aèkoliv jsou velmi subjektivní – pøesto se pomìrnì snadno pøenášejí i na ostatní jedince v okolí. Jako chvályhodný pøíklad takového pøenosu emocí lze uvést tøeba neutìšitelný smích pøi vystoupení dobrých komikù, kdy tøeba ani neudr¾íme jisté tìlní tekutiny, anebo i soucitný pláè na pohøbech. Horší je to ovšem pøi šíøení panického strachu nebo pøi emocích hnìvu.
Homo sapiens se ve svém historickém vývoji projevoval emocionálnì mnohem døíve, ne¾ rozumovì. Emoce jsou tedy starší ne¾ rozumové jednání a nìkteré emoce mù¾eme pozorovat i u vyšších ¾ivoèichù.
Emoce pøitom mají i celou øadu dalších zajímavých vlastností. O znaèné subjektivitì u¾ byla øeè a projevuje se to tím, ¾e rùzní lidé mohou reagovat na stejné podnìty nejen rùznì intenzivními, ale dokonce i naprosto rùznými emocemi. Dalšími pozoruhodnými vlastnostmi emocí je jejich aktuálnost a spontánnost. Spouštìjí se vlastnì okam¾itì, samovolnì a jen tì¾ko je ovlivníme svou vùlí èi rozumem. Vìtšina emocí má také znaèný vliv na naše pamì»ové procesy. Snadnìji a trvanlivìji si zapamatujeme události, které jsou spojeny s výrazným emocionálním zá¾itkem. I emoce strachu pøi negativním zá¾itku je vlastnì chvályhodná, nebo» nás pøipraví na budoucí nebezpeèí, a to tím, ¾e nám vštípí do pamìti pro¾itou situaci jako nebezpeènou. A skuteènosti, ¾e i strach mù¾e být pøíjemný, „nezištnì“ vyu¾ívají zejména tvùrci rùzných hororù.
A kdy¾ u¾ tak beztrestnì brouzdám milou Wikipedií, pøidám ještì pár objevených mouder.
Základní emoce jako je radost, smutek, hnìv, strach, ale i dùvìra a znechucení jsou nám lidem pøirozené a jejich projevy, tedy smích, pláè, vztek atd. jsou nám vrozené. I lidské projevy se však v prùbìhu tisíciletí vyvíjely a tak jsme získali i další, vyšší emoce a emoèní inteligenci. Tøeba cit pro odlišení pravdy od l¾i, vìènou zvìdavost, ale také i rùzné frustrace, nìkdy i zcela zbyteèné. Dále jsme se nauèili tøeba stydìt, sna¾íme se poznat a alespoò trochu ovládat své emoce, bohu¾el jen nìkteøí pou¾íváme svìdomí, sna¾íme se potlaèovat svùj egoismus a sna¾íme se emapaticky vcítit do emocí druhých. V neposlední øadì jsme pak získali i jisté emoce estetické, jako tøeba vkus, samozøejmì také zde ve znaènì rozlièných dávkách.
Podle intenzity a délky trvání rozdìlujeme emoce do tøí skupin. Velmi intenzivní a krátkodobé emoci øíkáme afekt, ménì intenzivní, ale dlouhodobìjší emoci øíkáme nálada a intenzivní, dlouhodobé emoci pak vášeò.
Kombinací urèitých emocí se pak vytváøejí velmi slo¾ité vazby – citové vtahy mezi lidmi. Láska, pøátelství, nepøátelství, závist, nenávist, pohrdání a odpor. Které z tìchto vztahù jsou chvályhodné a které naopak hodné zavr¾ení, to ponechám na uvá¾ení laskavého ètenáøe.
Na závìr bych mìl pøidat vylíèení alespoò nìkolika svých vlastních emocionálních zá¾itkù, ale velmi pravdìpodobnì by byly podobné tìm, které potkaly vìtšinu nás smrtelníkù. A tak pøidám pouze jeden citát, který naprostou shodou okolností vypadá jako osobní èi rodinný, leè není tomu tak. U¾ ani nevím, kde jsem narazil na krásný citát mého jmenovce (ale bohu¾el nikoliv mého pøíbuzného), slovutného profesora psychiatrie Vladimíra Vondráèka na toto téma: „Kdyby se mne kdokoli a kdykoli zeptal, co pova¾uji pro èlovìka za nejdùle¾itìjší, bez váhání bych odpovìdìl, ¾e emoce. K narozeninám je ustáleným zvykem pøát si zdraví. Já ale myslím, ¾e je lepší být mírnì churav a š»asten, ne¾ být zdráv a neš»asten.“
