Lidská bytost
Je tomu ètyøicet dva dny, kdy jsem se ujmul. Kdy jsem se octnul na téhle Zemìkouli, v tomto svìtì a vy u¾ se mù¾ete na mne podívat. Není to zázrak? Já však o tom nic nevím a ještì dlouho nebudu vìdìt. Nemám ani zdání, zda se narodím. Kdy¾ se èlovíèek ujme, ještì nemá jistotu, ¾e se narodí. Mohou o tom rozhodovat jisté okolnosti. Kdy¾ se narodí, tak neví, jestli vykøikne a kde, na kterém místì, zda to bude poblí¾ polárního kruhu nebo u rovníku. Nezná svou maminku ani tatínka. Neví nic o tom, zda je dìvèe nebo kluk. Neví, co ho èeká, zda u¾ na této Zemi nìkdy ¾il nebo je tu poprvé. Neví nic o zdraví, o nemocech, o bohatství, o chudobì, neví zhola nic.
Mohu vás ale ujistit, ¾e vy všichni jste byli na tom stejnì, jako jsem teï já. Ani vy si nic z toho nepamatujete, ani potom, co jste se narodili a zaèali køièet. Pozdìji jste zaèali vnímat, cítit, ¾e máte hlad, ¾e jste v pohodì nebo vás nìco studí nebo bolí. Po pár mìsících jste poznávali svìtlo, tmu, maminku, okolí, zda se nìco hýbe nebo ne. Ale tahle doba jako by se z vaší pamìti vymazala. Jako by v ní nikdy nebyla. Radostí pro ostatní byl první váš zoubek, první krùèek, nebo kdy¾ jste øekli první slovo. Netušili jste, ¾e dospìlí na vás shlí¾í shora a ¾e by to tak v ¾ivotì mìlo být, jen pokud vám pomáhají postavit se na nohy. Další záhadou pro vás bylo, ¾e jste ztratili mo¾nost plavat a ¾e neumíte létat.
Ale i kdyby mnì dali tu mo¾nost, ¾e si mohu vybrat místo, nic bych nevìdìl o tom, kde je na zemi souš a kde moøe, jaká kde je teplota, amplituda, jak se støídají roèní období, kde jak silné vìtry vanou, vìtøíky, které èlovìku nevadí a hurikány, které jsou nebezpeèné, neznal bych seismické zóny, a kdybych chtìl ¾ít na vrcholcích hor, tak by mnì nikdo neøekl, ¾e jedinec v ¾ivotì stoupá, jen kdy¾ je zdolává, nikdo by mì pøed nimi nevaroval, ani pøed pouštìmi, ba¾inami èi pralesy, ba ani pøed nìkterými zvíøaty, neøekl by mi nic o jejich síle a jedu. Tak bych nakonec stejnì zvolil své místo nazdaøbùh.
Stejnì tak, kdyby mnì polo¾ili otázku, do jaké chci rodiny. Bohatou, to ano, ale jak bohatou? Ka¾dá má své úskalí. A bohatou na co? Na lásku? Na dìti? Na zvíøata? Je vùbec mo¾né se rozhodnout, zvláštì kdy¾ je pro vás všechno tabu.
A co øíct, zda chci jen maminku nebo i tatínka. Jistì¾e oba, byste mi poradili, ale kdoví, zda by se mì na tohle právì zeptali.
A ani nemám tušení, ¾e dùle¾itá je maminka stejnì jako tatínek. ®e je nejdùle¾itìjší, aby se mìli rádi. Aby se o mì starali, aby mì vychovávali dobrým slovem a láskou, aby mì nebili a neubli¾ovali mnì. Aby nezemøeli a nenechali mì tu samotného, kdy¾ budu ještì dítìtem. O tomhle všem nemám tušení. Octnul jsem se na tomhle svìtì, a a¾ budu brát rozum, tak mì budou mít k tomu, abych se sna¾il, ¾e celý svùj ¾ivot mám ve svých rukou, ¾e bude zále¾et jen na mnì, na jakou pøíèku a¾ vystoupám. Kam to dotáhnu, co vystuduji, s kým se o¾ením nebo vdám, kolik budu mít dìtí, jakou budu mít ¾ivotní úroveò, kolik majetku nashromá¾dím, jak zajistím své dìti, jaká brázda za mnou zùstane, jaká pozùstalost, aby pro mne zbylo na pohøeb a na pomník.
A ke všemu budou hovoøit o desateru, které dal svìtu do vínku mu¾ pro dobro vìci. Budou øíkat, ¾e se jím mám øídit, ale u¾ mi nevysvìtlí, proè se jím vìtšina lidí neøídí. Budou mi øíkat o nábo¾enství, ¾e ze mne udìlá lepšího èlovìka. Ale které nábo¾enství a èím mne udìlá lidským, milujícím, odpovìdným, citlivým, kdy¾ je ve svìtì tolik zla?
Nic nevím o èase. Také nemám tušení o délce svého ¾ivota. ®e mù¾e trvat krátce nebo témìø sto rokù. Ke stáru mi bude známo, ¾e se mùj ¾ivot bude pøirovnávat ke svíèce, která jednou dohoøí. Nebudu znát datum, kdy mi pøijdou típnout knot.
Kdy¾ budu umírat, staèím se ještì dovìdìt, zda budu mít další šanci? Znovu se ujmout, znovu pøijít na tento svìt? Nebo se pøemístit vesmírem na jinou planetu a ujmout se tam? A v jaké podobì? Ta jiskra, která zapálí ¾ivot, je stálá, neznièitelná a nevysvìtlitelná. Staèí spojit samèí a samièí buòky. A kdo mi na tohle odpoví? A potøebuju vùbec odpovìï? Není to tabu jako zrození? Vìèná víra? Není to filosofie, ¾e vesmír je ozvìnou skutkù ka¾dého jedince a jeho myšlenek? Není to filosofie, ¾e být š»astný není zále¾itostí osudu. Je to vìc volby?
Tak, takhle bych asi mohl uva¾ovat, kdybych toho byl schopen a nebyl pouhé embryo 42 dny staré.