Druhým problémem, který trápí pochybovaèe – je nedostatek dùkazù o existenci Boha. „Dej nám znamení“, volají, nebo „uèiò zázrak!“ My, kteøí jsme Ho ji¾ našli, víme, ¾e nejde o eskamotéra, který by se ochotnì pøedvádìl na nepatrném pozemském jevišti uprostøed hlubinných dálav miliard vesmírù. Teolog Buber, který ji¾ na tìchto stránkách promluvil, nám na dané téma zachoval tento vzkaz: „zázrak je nìco, co se stane; ale pouze tehdy, kdy¾ se stane lidem, kteøí jsou schopni nebo pøipraveni ho jako zázrak pøijmout.“ Co¾ ovšem není náš pøípad – my se sna¾íme Boha pøijmout jako mága, ani¾ by výjev poznamenal náš náhled na ¾ivot a vlastní poslání. Èekáme jen na „èáry máry fuk“, které bychom pojali jako kouzelnický trik, odmìnìný potleskem; pro nás osobnì by ovšem tato podívaná nemìla hlubší význam. Je¾íšùv èas s øadou významných zázrakù byl ovšem spojen s vírou neš»astníkù, ¾e jim mù¾e být pomo¾eno. A také prozøení slepých, abychom si pøipomnìli jeden z pøíkladù, pøispìlo k duchovnímu prozøení pacientù. Navíc Je¾íše provázel evangelista Lukáš, údajnì lékaø, který se vìnoval prùbìhu léèení a anamnéze chorých.
Své zøetelné vysvìtlení oèekávaných znamení nám podal ve své Citadele Antoine de Saint Exupéry, kdy¾ napsal: „Má samota mne, Pane, nìkdy mrazí. A v poušti samoty si ¾ádám nìjakého znamení. Tys mne však v onom snu pouèil. Pochopil jsem, ¾e jakékoli znamení je marnost, nebo» kdybys byl z mé roviny, nenutil bys mne rùst. A co bych si, Pane poèal se sebou, tak jak jsem? A proto jdu a vznáším modlitby, na nì¾ není odpovídáno, a jsem tak slepý, ¾e se musím øídit jen slepým teplem na uvadlých dlaních, ale Tebe, Pane, pøesto chválím, ¾e mi neodpovídáš, nebo» kdybych našel, co hledám, u¾ bych se nemusel uskuteèòovat.“
Ve skuteènosti jsme všichni nedoslýchaví a nevnímáme mnohé, co je nám poskytováno. Drmolíme modlitby, ani¾ bychom se ponoøili do hlubin duše, ztišili se a èekali na odpovìï. Jsme vybaveni „anténkami“ na pøíjem, ale zahlceni šumem vlastních myšlenek jsme se stali nedoslýchavými. Jsme snad osmistou generací, pøièem¾ mnoho jednodušších národù bylo a je stále, aspoò u vynikajících jedincù, stále „na pøíjmu“. Mnozí mistøi výtvarných a spisovatelských profesí pøijímají inspiraci jako dílo vlastního talentu, buší se nadutì do hrudi, ani¾ by pocítili by» jen stín vdìènosti. Nebo» ne ka¾dému bylo dáno…
Na zemi se pøitom odehrává øada zvláštních jevù – lidé nasbírali mnoho mystických pro¾itkù, absolvovali klinickou smrt se všemi prùvodními jevy, lékaøi v odborných èasopisech publikovali mnohé pro¾itky svých pacientù. ®ivot po ¾ivotì se stal ji¾ pojmem. Moj¾íš i Abrahám byli osloveni Bohem, právì tak jako èetní proroci, a nelze uvìøit tomu, ¾e by se Bùh odmlèel zrovna v èasech úzkostí a hlubokých krizí. O tìchto momentech pojednává mùj, zatím nepublikovatelný rukopis Nositelé tajemství – co¾ je téma velmi nároèné. Potenciální ètenáøi by tyto zprávy, tøeba¾e nám je ponechali èetní velikáni ducha, nevìøili. Navíc jsou tyto hluboké pro¾itky tì¾ko sdìlitelné. Mimochodem setká-li se kdo s Bohem, neodehrává se dialog, ale monolog, v nìm¾ oslovený pøekvapenì, a v neèekané chvíli, jen skromnì naslouchá.
Tomuto tématu se vìnoval mimo jiné americký teolog nìmeckého pùvodu Paul Johannes Tillich (1886-1965), který napsal: „Jsme odlouèeni od tajemství, od hlubiny a velikosti své existence. Slyšíme hlas té hlubiny; ale naše uši jsou uzavøeny. Cítíme, ¾e od nás ¾ádá nìco radikálního, totálního a nepodmínìného; ale bouøíme se proti tomu, sna¾íme se tomu naléhání uniknout a nechceme pøijmout jeho pøíslib.“
Tentý¾ autor na jiném místì sdìluje, ¾e „milost nás zasahuje, kdy¾ jsme ve velké tísni a v nepokoji. Zasahuje nás, kdy¾ kráèíme temným údolím nesmyslného a prázdného ¾ivota… Zasáhne nás, kdy¾ naše znechucení sebou samými, lhostejností, slabostí, znepøátelením, nedostatkem zamìøení a usebrání se nám stalo nesnesitelným.“ Zkrátka: „V ¾ivotì je milost. Jinak bychom nemohli ¾ít.“
Pøitom je ohromující, ¾e provokujeme touhou po zázracích v èase, kdy objevujeme záhady a kapacity mozku, otevíráme tajemství vesmíru i hmoty, a jedna vyøešená záhada pøináší nekoneèné mno¾ství dalších otazníkù. Bìhem jednoho ¾ivota jsme byli svìdky mnoha zásadních pøelomù – z hrubého modelu atomu jsme dospìli k záhadám teorie strun, kdysi nedotknutelné èerpadlo našeho ¾ivota – srdce, je mìnìno transplantací nebo nahrazováno pumpou. Za pár desítek let jsme ušli pøi psaní cestu od bøidlicových tabulek, pøes dr¾átko se špièkami a psacími stroji k poèítaèùm, pøièem¾ náš vlastní mozek má kapacitu vìtší, ne¾ špièkové poèítaèe. Toto tempo zpùsobilo, ¾e si vlastnì ani nièeho dost nevá¾íme.
A to nemluvíme o nádheøe pøírody a ¾ivého tvorstva, které pøes všechny nièemnosti, jich¾ jsme se dopustili, stále ještì ohromují citlivého pozorovatele. ®idovský spisovatel Viktor Fischl (1912-2006) ve své knize o Dvorních šašcích nám zanechal následující vzkaz: „Napadlo tì nìkdy, ¾e si nás Bùh chová jen pro svou zábavu? Snad jsme opravdu jen dvorní šašci? I kdyby tomu tak bylo, musel bys doznat, ¾e nás nechal hrát v nejkrásnìjších kulisách. Jen se podívej na všechnu tu krásu kolem nás.“
K tomu jeden z pìšákù na cestì k Bohu dodal: „A¾ teï jsem pojednou vìdìl, ¾e krvinky v mých ¾ilách krou¾í ve stejnì pøedepsané dráze jako ka¾dá z milionù hvìzd, krou¾ících v letu vesmírem. To znamenalo – a to jsem vìdìl a¾ teï - ¾e ka¾dá krvinka je stejnì dùle¾itá jako planety a souhvìzdí… Pochopil jsem, ¾e nebudu nikdy vìdìt, co je za tím vším, proè hvìzdy krou¾í ve vesmíru a krvinky v mých ¾ilách; jedno mi však v té chvíli bylo jasné, ¾e tolik nevýslovné krásy nemohlo být stvoøeno bez cíle. A ¾e ti, jim¾ bylo dopøáno postát v ú¾asu nad vší tou krásou, nemohli být stvoøeni jen pro zábavu Toho, který je stvoøil. Dokonce i zmínìný autor literatury, která nás zbavila iluze o podobì a cestách naší civilizace, tedy George Orwell si s ú¾asem povzdechl: „Kdy¾ èlovìk nemá radost z návratu jara, proè by mìl být š»astný v Utopii, kde by mìly být vyøešeny ekonomické problémy, ¾ivot by mìl být prostší a èlovìk by mohl mít více èasu a nemusel se tolik namáhat? Z èeho bude š»astný, v¾dy» ta radost, kterou èlovìk má, kdy¾ najde první petrklíè, bude v¾dy vìtší ne¾ radost, kterou máme, kdy¾ pojídáme zmrzlinu za doprovodu hudby… Myslím, ¾e kdy¾ si èlovìk podr¾í dìtské radosti z takových vìcí, jako jsou stromy, ryby, motýli, pokojná a slušná budoucnost bude pravdìpodobnìjší. Kdy¾ èlovìk ká¾e doktrínu, ¾e není nic hodno obdivu ne¾ ocel a beton, pouze se trochu ubezpeèuje v tom, ¾e lidské bytosti nebudou mít jiný ventil pro pøebyteènou energii ne¾ nenávist a uctívání vùdcù.“
A dále: „Kolikrát jsem stál a díval se, jak se ¾áby páøí nebo se pár zajícù pere v mladém obilí a pomyslel jsem na všechny ty dùle¾ité osoby, které by mi v téhle radosti zabránily, kdyby mohly. Ale naštìstí nemohou. Pokud nejste pøímo nemocní, hladoví èi zavøení ve vìzení, jaro je poøád ještì jaro. V továrnách se vrší atomové bomby, policie se plí¾í ulicemi mìst, z reproduktorù proudí l¾i, ale Zemì poøád ještì obíhá kolem Slunce a ani diktátoøi, ani byrokrati, jakkoli hluboce s tímto procesem nesouhlasí, nejsou schopni mu zabránit.“
Vskutku, jedinì nadìje na vìèný ¾ivot, je v ¾ivotì pozemském ze všeho nejsilnìjší. Tady nacházíme trvalé potìšení, které nás na první pohled sbli¾uje se stejnì zalo¾enými pøáteli. Navzdory koneèné na naší cestì, máme jednu jistotu – ¾e navzdory mnoha branám, které v ¾ivotì míjíme, nám Bùh nakonec nabídne bránu jednu jedinou. Jak píše Exupéry, „¾ivot a smrt jsou sice slova navzájem svárlivá, ale pøesto je pravda, ¾e mù¾eš ¾ít jen z toho, pro co je mo¾né i zemøít. A kdo odmítá smrt, odmítá tím i ¾ivot. Nebo» kdy¾ není nad tebou nic vyššího, nemù¾e se ti nièeho dostat. Mù¾eš brát leda od sebe. Co ti však mù¾e dát prázdné zrcadlo?“
Bylo by s podivem, kdyby tento chodící zázrak, jakým je skvìle zkonstruované lidské tìlo, odsouzené ke zpopelnìní na konci cesty, bylo skuteèným a definitivním závìrem. Kdy¾ byl tak perfektnì vytvoøen obal pro duši, proè by mìl právì tento (samozøejmì potenciální) klenot právì beze stopy zaniknout. Touto otázkou se zabývali ji¾ duchovnì orientovaní renesanèní myslitelé, jejich¾ závìry shrnul nakonec i Tomáš G. Masaryk. „Nedovedu si pøedstavit, ¾e by taková krásná a jemná vìc, jako je myšlení, poznávání, zbo¾nost, mravní úsilí, vnímání krásy, celá kultura, ¾e by se to mohlo ztratit, ¾e by to mohlo být k nièemu. Fyzikové øíkají – energie se nemù¾e ztratit; a co¾ tato energie v nás? Duše hýbá hmotou, rozum dává hmotì tvar, urèuje úèel a pozná celý ten svìt: co¾ mù¾e ta hmota trvat a duše ne? Bylo by to divné.“
Tím spíše je tøeba dodat, ¾e základní èástice hmoty, (napøíklad protony), mají garantovanou existenci témìø do vìènosti, zatímco duše by se mìla vypaøit po jednom pou¾ití? Tím spíše se to týká Boha, nad ním¾ se pozastavil al¾bìtinský státník Francis Bacon: „V Písmu se praví, øíká blázen v srdci svém: není Boha.“ (® 14,1 a 53,1) Ale „to øíká jen mechanicky a pro sebe; je to nìco, co si mo¾ná pøeje, èemu však zcela nevìøí, nebo o èem není pøesvìdèen. Nikdo toti¾ nepopírá, ¾e jest Bùh, leda ti, který by prospìlo, kdyby nebyl.“
Bohu¾el Evropa se èasem zbavovala svých duchovních kotev zrovna v èase, kdy se rozhodla opustit køes»anství v chystané ústavì jako základ svého civilizaèního koøene, na nìm¾ vyrùstala v poslední tisícovce let. ®e se jí tato kapitulace a vylo¾ená provokace historicky nevyplatí, tím si mù¾eme být témìø jisti.
Na závìr bychom si mìli pøipomenout text amerického sociologa a historika Lewise Mumforda, (1895-1990), který naše spoleèenství pøipodobnil k ladìní orchestru, právì v poslední tisícovce let. Tento náš souèasník toti¾ shledal, ¾e „poèínaje desátým stoletím nástroje skøípaly a byly ladìny. Ještì ne¾ se svìtla rozsvítila, pøicházeli noví a noví hudebníci do sálu a namáhali se pøeèíst noty. V sedmnáctém století ji¾ byly smyècové a døevìné nástroje pohromadì a v ostrých, vysokých tónech hrály pøedehru k velké opeøe mechanické vìdy a vynalézání. V osmnáctém století se k orchestru pøipojily ¾es»ové nástroje a poèátek hudebního díla, v nìm¾ kovové nástroje pøevládaly nad døevìnými, zaznìl do všech síní a galerií západního svìta. Koneènì v devatenáctém století nesmìle zaznìl také lidský hlas, do té doby zakøiknutý a tichý, do soustavných nelibozvukù souhry, a to právì v dobì, kdy byly zavádìny podivuhodné bicí nástroje. Vyslechli jsme celé dílo? Ani zdaleka. Vše co se dosud odehrálo, byla skoro jen zkouška, a kdy¾ jsme koneènì poznali význam orchestru i sboru, budeme musit pøedìlat partituru, pøièem¾ budou zmírnìny pøíliš pronikavé ¾estì a bubny a do popøedí se dostanou housle a lidské hlasy. A stane-li se to, bude náš úkol ještì t쾚í; nebo» budeme musit znovu skládat hudbu, zatímco se bude hrát, mìnit kapelníka a pøeskupovat orchestr, a to právì, kdy¾ budeme pøetváøet nejdùle¾itìjší èást díla.“
Inu doufejme, ¾e budeme mít na pøípravu dost èasu – zejména kdy¾ jsou v orchestøišti ještì nedoukové, a na místì kapelníka se støídají nelibozvuèní psychopati, kteøí o skuteèné opeøe, hodné toho jména, nemají ani potuchy. Zazní tato muzika i do nebeských sfér a nebude orchestr provokovat našeho výsostného Posluchaèe?
Tak jsme s touto otázkou prošli poslední branou svých dìjin, vstoupili jsme do tøetího tisíciletí s rozladìným orchestrem, s mnoharozmìrnými krizemi vùkol. Pokud nechceme, abychom platili za všechny pøelomené peèetì apokalypsy, co¾ nebude snadné, budeme muset mìnit nejen zmínìné partitury, ale také mapy našeho poznání, které by mìlo míøit k hodnì vzdálenému horizontu. Samozøejmì musíme projít zmìnou i my, chceme-li bez úhony zvládnout všechny promìny, které nás èekají.
Navíc nemáme recepturu ani na podobu zmìn ani na jejich øešení. Proto jsme tuto úvahu vedli snad všemi potenciálními maléry, které jsme si sami pøipravili. Svìt je toti¾ v pohybu, a nezbývá, ne¾ najít cestu k nekoneènì velké ale stále vzdálené nadìji. Jen jednu jistotu máme stále po ruce. Jsou to biblické texty a jejich vzkaz. V tomto silném svazku jsou obsa¾eny desítky knih, jejich¾ ètení není snadné. Ovšem jedno jediné a podstatné slovo v rozsáhlém díle stojí za to, abychom si je ulo¾ili v srdci. Je to toti¾ jednoslovní vzkaz, ujištìní, vybídnutí i pozvání. Kdy¾ oslovil Bùh Moj¾íše i Abrahama, odkázal tento klíèový vzkaz pro všechny minulé souèasné a budoucí generace:
ZATMÌNÍ BOHA (2/2)
