®ivot v emigraci - XIV.
Pøes urèitou nepøízeò osudu, jako¾ i nedostatek èasu, jsme se dál vìnovali práci pro èasopis Okno, a další „podvratné emigrantské èinnosti“. Brzy jsme za to mìli být po zásluze odmìnìni. Nìjak jsme toti¾ pozapomnìli, ¾e paøáty bolševického re¾imu mohou stále zasáhnout kamkoliv ve svìtì a také to s úspìchem dìlají. Mysleli jsme si naivnì, ¾e jsme v bezpeèí, a pøedevším absolutnì nedùle¾ití a proto se na nás nebudou soudruzi nijak sápat.Ale napøed radìji vám napíšu, jak jsme poprvé jeli do Francie na Riviéru, ještì tehdy, kdy¾ to tam bylo nostalgicky krásné a mnohé pøipomínalo minulé èasy, tak jak mi je líèily moje èetné pratetièky, uèitelky, které pøed první i druhou svìtovou válkou o prázdninách pravidelnì jezdily k moøi, buï do Francie nebo do Itálie.
Jeli jsme naším èerveným autíèkem pøes Alpy, divokou cestou jménem Route Napoleon, ve stopách slavného Korsièana, který svého èasu dùkladnì zamíchal celým svìtem.Tou cestou, nesoucí jeho jméno jel kdysi také on, ale v opaèném smìru, po tom, co zaèátkem roku 1815 po deseti mìsících vyhnanství na ostrovì Elba uprchl, aby pøistál ve Francii, v Juan les Pins. Nedovedli jsme si pøedstavit, co se mu tehdy honilo hlavou, zdali dokázal stejnì jako my vnímat tu divokou krásu okolo. Dojel tehdy, podporován vìtšinou 
prostých lidí, ale pøedevším armádou, slavnì a¾ do Paøí¾e, aby tìch známých sto dnù vládl Francii. Posledních sto dnù ve svém ¾ivotì, kdy byl ještì na výsluní, a¾ do definitivní porá¾ky u Waterloo, v èervnu 1815.
Juan les Pins bylo tehdy, na zaèátku sedmdesátých let, krásnì klidné místo, kde jsme èistì náhodou našli zajímavou a levnou mo¾nost pobytu v prázdninovém støedisku, které tam u¾ dlouhá léta mìly pro zamìstnance, jejich pøíbuzné a pøátele Nederlandse spoorwegen, èili Holandské státní dráhy. Byl to vlastnì velký, stinný, ve slunci intensivnì vonící borovicový háj, na mírném svahu, kde byly rozmístìny jednoduché døevìné chatièky. Mezi stromy stály ještì asi ètyøi zdìné budovy se sprchami a toaletami a hned nahoøe u vchodu pøijímací kanceláø, restaurace a sál pro pøípad nepøíznivého poèasí. 
Vìtšinou se ale jedlo, tedy snídalo a veèeøelo venku pod stromy, kde na nás kapala voòavá smùla z borovic.
K našemu údivu a nelibosti bylo jídlo pøizpùsobeno holandské chuti. Co¾pak u snídanì, to vùbec moc nevadilo, a¾ na ten vatovitý chleba, který snad dová¾eli letecky. Sýr a šunka, máslo, vajíèka, jako¾ i rùzné jamy byly bez vady. Ale ty veèeøe! Strašnì jednotvárné, s proslulou francouzskou kuchyní nemìly vùbec nic spoleèného. Kdy¾ jsme jednou na toto téma oslovili kuchaøe, málem se nám rozplakal na hrudi. „Já bych tak rád vaøil nìco jiného, ale oni by to nejedli, u¾ jsem to zkoušel.“ Tak¾e, jak vidíte, všude po svìtì jsou roztroušeni „oni“, jsou to ti, kteøí v¾dycky všechno zavinili a jistì ještì zaviní. V chatkách byly malé pokojíèky s palandami, umyvadlo s tekoucí vodou, stùl a ¾idle. Pøed chatièkami døevìná terasa 
s lehátky. Náš pøítel, také v Holandsku ¾ijící Èech, který tam byl s celou rodinou, oznaèil nám poskytnuté deky na palandách za „second hand z Mauthausenu.“ Mohl si to dovolit, nìco o tom ví, jako chlapec pøe¾il ètyøi roky v Osvìtimi.
Ale v chatkách jsme opravdu jen spali, nebo sedìli veèer na lehátkách pod borovicemi, pili víno, a nìkdy si i grilovali nìjakou malièkost na pøivezeném grilu. To se smìlo, všude byly hasicí pøístroje.
Ale celé dny jsme byli buï u moøe a nebo jsme jezdili po okolí. Byla to krása. Nádhernì teplé moøe, sladký pøíjemné klima. Dolce far niente. Nic jsme nemuseli, bylo nám krásnì, únava z nás spadla. Dole na pobøe¾í jsme objevili rodinnou plovárnièku, kde za malý poplatek bylo tehdy mo¾no pobývat celý den. Pronajali jsme si tam na celou dobu pobytu dvì lehátka a èis»ouèké, korkem plnìné matrace pod sluneèníkem s malým stoleèkem. Staèilo jen zvednout ruku a okam¾itì pøispìchal krásný chlapec, který vypadal jako eféb, a s lehkou úklonou zamumlal „Madame, Monsieur?“ Tiše oèekával, co si objednáme. Mìli skvìlou francouzskou kávu v zelených hrníèkách rùzných velikostí, zmrzlinu, ovoce, osvì¾ující nápoje nealkoholické i alkoholické a jednoduchá jídla, na která jsme vìtšinou chodili na terasu døevìné restaurace, která celé plá¾i kralovala. Obvykle jsme si dávali „pana Baòatu“, jak jsme pokøtili pain bagnat, velký kus francouzské veky oblo¾ený sýrem, šunkou, rajèaty, krevetami, salátovými listy a tak podobnì. Vidíte ho na obrázku. K tomu sklenièku vína. Obèas jsme hýøili a dali si i grilovanou rybu, nebo jinou moøskou potvoru. To, ¾e si ve svìtì všichni lidé 
necpou do hlavy dvakrát dennì teplé jídlo, polévku, knedlíky s omáèkou a ještì navrch mouèník jsme u¾ dávno akceptovali a nijak nám to také nechybìlo.
Ale nele¾eli jsme jen u moøe, jezdili jsme po celém pobøe¾í, byli jsme na všech tìch místech, o kterých jsme dlouhá léta jen snili, která jsme znali jen z literatury a nebo z obrazù a fotografií. Napøíklad jsme navštívili mìsteèko Cagnes, kde do¾il roku 1919 svùj ¾ivot Pierre Auguste Renoir, tì¾ce su¾ován dnou. Byli jsme tam, v jeho domì se zahradou, kde maloval své poslední obrazy štìtcem, pøipoutaným ke zcela ochrnuté ruce. Bylo tam krásnì a v tichu zahrady, zalité sluncem ještì poletovaly, promìnìny v motýly, všechny barvy z palety tohoto velkého malíøe, milovníka ¾enské krásy, která mìla tehdy jiné ideály. Jen se podívejte, jakou lepou dìvu namaloval. Dnešní ideální ¾eny, nervózní a¾ k hysterii, vìtšinou kost a kù¾e, neustále pronásledované všemo¾nými dietami, by mistra Renoira asi k nièemu neinspirovaly. Pøipadalo mi tehdy, ¾e to bylo pro nìj jistì pøíjemné, do¾ít svùj ¾ivot tam, na Azurovém pobøe¾í, uprostøed vùní, ve sluneèním svitu a teple. Ale stáøí muselo být pro malíøe smutné i tam. Krása mu unikala, mizela z oèí, u¾ jí nemohl zachytit.
Byli jsme v Monaku, v Monte Carlu, kde jsme se dostali i do herny, dopoledne tam smìli turisté, aby za vstupné okusili velkého svìta. Hned u dveøí, ještì pøed pokladnou, byl tak zvaný „jednoruký bandita“, hrací automat. Vhodila jsem tam frank a hle, vypadlo z nìj právì tolik frantíkù, abychom jimi zaplatili vstupné. Tím skonèily naše hráèské aktivity. Prohlédli jsme si procovské sály s hracími stoly a 
nechali si vyprávìt pøíbìhy ztroskotancù, kteøí tam prohráli všechno co mìli a za kasinem se pak zastøelili, aby to bylo tak, jak to známe z literatury.
Jen vzpomeòte na Dostojevského a jeho povídku Hráè. V repertoáru prùvodce té¾ nechybìly pøíbìhy tìch, kteøí ruletou nesmírnì zbohatli. Co¾ byl tedy, podle mého názoru, pøedevším monacký kní¾e. Šli jsme radìji zase ven, na vzduch.
Neuvìøitelnì krásná byla v Monaku pøedevším botanická zahrada, plná pestrých vonících kvìtù a rùzných druhù exotických kaktusù. Také Oceánografické museum, vlastnì je to obrovité akvárium s moøskými rybami, korály a vším pøíslušenstvím, nás ohromilo. Vidìli jsme nìco takového poprvé. Prošli jsme ještì ulicemi Monte Carla a podívali se, kde to vlastnì ti blázni z Formule 1 takovou rychlostí jezdí a divili se, ¾e je to vùbec mo¾né.
Byli jsme nakonec rádi, ¾e nejsme tamní boháèi a nemusíme tedy nechat hlídat své domy, své majetky, šperky a všechno to bohatství, co jsme tam vidìli, osobními strá¾ci. Monako bylo tehdy polovièní, ne¾ je dnes, teï u¾ bych tam nejela ani za nic. Projeli jsme celou Riviéru, byli v Nice a obdivovali promenádu i proslulý hotel Negresco v Cannes, zamilovali si starobylé Antibes s Musée Picasso ve starém zámku a krásným trhem na cibuli a èesnek.Také jsme nevynechali místo, kde s oblibou pobývala Brigitte Bardot, Saint Tropez. Je tam velmi pìkné museum, Musée de l Annonciade, se spoustou postimpressionistù a pointilistù, které jsem pochopitelnì musela vidìt také. Deformation professionel se tomu øíká, myslím .
Vzpomínali jsme tam ale opravdu na všechno, co jsme o tom kousku zemì vìdìli, napøíklad na Luise de Funes a jeho èetníky ze Saint Tropez.
Podaøilo se mi tam také tenkrát, v tom samém Saint Tropez, dostat se do lehce povzneseného stavu jedním jediným pastisem. Jistì to znáte, anýzovka, do které se pøilije ledová voda a pøidá led. Zapomnìla jsem se toti¾ nasnídat. Prý jsem 
následkem toho neobyèejnì plynnou francouzštinou velmi podrobnì a dlouze informovala turisty, kteøí se mne na nìco ptali. Od Jugoslávie a¾ po Francii a dále do Španìlska mne toti¾ v¾dycky turisté mìli za domácí osobu. Toté¾ na Krétì, na Korsice, prostì skoro všade. V Americe pochopitelnì, a to dokonce i na nìkolika místech v Americe ji¾ní. I v Praze to ještì teï nìkdy funguje. Napøíklad: turisté, kteøí s námi jedou ve voze elektrické dráhy se peèlivì rozhlédnou a pak se potácivì vydají ke mnì, aby se mne dotázali na to, èi ono. Jen¾e, pozor, v Praze nikdy ne èesky. Tak¾e tady asi kupodivu nebudu za domorodku. Man¾el øíká, ¾e mám asi nìjaký „informaèní oblièej.“
Byla to opravdu neobyèejná dovolená a „zavinila“, ¾e jsme do Francie ještì dlouhá léta jezdili. Do hor i k moøi. Pozdìji dokonce na naturistické plá¾e a do uzavøených parkù pro naturisty, kde byl nádherný klid. Z tìch let nemáme skoro ¾ádné fotografie, snad jen krajiny a moøe. Ve Francii se dá stále nìco krásného objevovat, prakticky by tam mohl èlovìk jezdit na dovolenou celý ¾ivot. Holanïané nìkdy jedovatì øíkají, ¾e Francie je pøekrásná, jen kdyby tam nebydleli ti Francouzi.
Po návratu domù jsme zvládali hory zameškané práce, man¾el k tomu ještì dìlal návrh na znak èeskoslovenského exilového skautingu a podobnì. Vidíte ten znak v levém rohu obrázku se skautíkem.
Proè vùbec vznikl exilový skauting? Je pravda, ¾e èeské dìti se mohly pøidat ke skautíkùm místním, ale to by byla velká škoda. Nehledì na to, ¾e místní variace skautingu je trochu jiná ne¾ ta, na jakou s dojetím vzpomínali naši bývalí èeští skauti. Krásné tábory ve stanech na podsadách u øeky èi jezera, to tu vìtšinou neznají.
Hlavní dùvod byl ale úplnì jiný.V èeském a slovenském skautu toti¾ dìti mluvily rodným jazykem, tak¾e se ho uèily a vùbec jaksi mimochodem svoji mateøštinu udr¾ovaly. Pozdìji na táborech, pro nì poøádaných na rùzných místech v Evropì, 
byla také podmínka, aby se dítì aspoò trochu domluvilo èesky èi slovensky. První tábor nazvaný Severka byl roku 1975 v Nìmecku u Ruthenu, kde se sešly dìti z celé západní Evropy, i ty, které ještì ve své zemi oddíly exilového skautingu nemìly. Další tábor byl rok nato v Rakousku u Ybbsu a dostal jméno Komárov. Pak byly tábory ještì ve Francii a u St. Gallenu ve Švýcarsku a v Schonau v Bavorsku a v Lucembursku. Vìnovalo se tomu mnoho obìtavých lidí, støídali se vìtšinou rodièe dìtí, které v exilových oddílech byly.
Poznaly se tak èeské a slovenské dìti z celé západní Evropy a navázaly velmi pevná dlouholetá pøátelství. Na krásné tábory vzpomínají dodnes. Náš, bohu¾el ji¾ dlouho mrtvý pøítel Dr. Jelínek, který mìl ve skautu dvì dcerky, vymyslel systém, jak dìti uèit èesky dál, celý rok i po táboøe a rozesílal magnetofonové pásky s poøady, které peèlivì sám vyrábìl, s písnièkami a ukázkami z knih, kde nenápadnì uèil i èeskou gramatiku. Dìti si èetly a zpívaly písnièky, dìlaly úkoly, které jim dával a kasety posílaly dál, tak¾e se okruhem se zase vrátily k výrobci, který na nì nahrál další, nový poøad. Exilový skauting vlastnì skonèil a¾ tehdy, kdy¾ se dìti rozprchly po svìtì na studie, prostì dospìly a dorost u¾ nebyl, èi mo¾ná byl, ale u¾ zcela asimilovaný v té které zemi.
Pøíštì budu trochu psát o tom, co zpùsobili špioni vyslaní do zahranièí z Èeskoslovenska, jaké podnikali hezké akce a co vùbec provedli nám. Tak¾e ti ètenáøi, kteøí jsou apolitiètí, jak jich nìkolik o sobì prohlásilo, si mohou dát pausu.
Vìra Pokorná
