Jsem bohu¾el nepouèitelný, a i kdy¾ jsem se snad stokrát zaøekl, ¾e politika není má parketa, a ¾e se u¾ nikdy nebudu montovat do politicko-filosofických debat a polemik, zase jsem se neposlechl a píši tento mo¾ná „trochu“ provokativní elaborát.
Hned na zaèátku musím pøiznat, ¾e nemám na to, abych obohatil èeskou a tím ménì mezinárodní politologii nìjakými naprosto originálními myšlenkami èi dokonce postuláty. A tak klidnì prozradím, ¾e u¾ v útlém mládí jsem si dovolil pøijmout v této problematice názory Karla Èapka, vèetnì jeho skvìlé definice politiky, která je pøesnì dle mého gusta: „Politika je to, co dìlají politikové nebo ti, kdo se jimi chtìjí stát; politikové pak jsou zvláštì k tomu úèelu se pøihlásivší osoby, je¾ jsou placeny za to, ¾e dìlají politiku; vlastním úèelem politiky je poskytnout tìmto osobám stálé zamìstnání nebo ukojení jisté cti¾ádosti; my ostatní pak na to platíme.“
Za mých studií na poèátku padesátých let mi naše „znejedlované“ školství chtìlo našeho nejvìtšího spisovatele „utajit“, ale v rodinné knihovnì byly u¾ od války velmi peèlivì uchovávány jeho Hovory s TGM, a jeho Zoon politikon se mi pak v druhé polovinì padesátých let do rukou také dostal. A tady si drze dovolím rozšíøit Èapkovu odpovìï na dnes u¾ mo¾ná opìt zapomenutou otázku – „proè nejsem komunistou?“ Jen telegraficky a velmi zkrácenì - „komunisti chtìjí moc, ale lidstvo a lidé potøebují pomoc!“ Tolik Karel Èapek - a zde je mé nesmìlé nebo snad i drzé rozšíøení – „všichni politici chtìjí moc, dokonce èím dál tím více moci, ale lidstvo a zejména lidé potøebují pomoc! Mimochodem – zde mì napadá kacíøská myšlenka, ¾e komunisti jsou asi opravdu lidé zvláštního ra¾ení, jak øíkal Julius Fuèík…
Co tedy s tím? A teï teprve zaèíná má “správná” provokace.
Myslím, ¾e svìt a ¾ivot je jeden z nejslo¾itìjších. Co svìt svìtem stojí, nikdy nevládla lidské spoleènosti vìtšina, ale právì naopak v¾dy nìjaká menšina nebo dokonce jedinec! Bohu¾el se s tím asi nedá nic dìlat, proto¾e ještì výraznìjší je to v ka¾dém pøírodním spoleèenství – rostlinném i ¾ivoèišném. Pokud se o to ve spoleèenstvích jeden druh, v mezinárodní spoleènosti jeden národ èi v národì jeho nìjaká vrstva pokusí, tak to po èase nedopadne dobøe! Dùkazy tohoto tvrzení najdeme ve všech tìch spoleèenstvích i v celé historii lidstva. Nebudu zde radìji provokovat pøíklady s pøemno¾ením èernobýlu èi dokonce kobylek a vùbec si netroufnu to dále rozvádìt.
A tak – a» chceme èi nechceme, jsme souèástí pøírody, a její zákony – vèetnì práva silnìjšího – asi nejde jen tak obejít èi dokonce odstranit. A zde si opìt jako vyhlášený plagiátor dovolím velmi skepticky napsat – mù¾e se nám to nelíbit, mù¾eme proti tomu protestovat, ale to je to jediné, co proti tomu mù¾eme dìlat! Zní to ale pøíliš škarohlídsky, tak¾e to musím trochu napravit a pokusím se alespoò o pár velmi nesmìlých a pošetilých nápadù, mo¾ná vìtšinou nerealizovatelných. Ale co kdyby…?
Pøírodu nikdy nepokoøíme a tak je tøeba si z ní brát pøíklad. Ka¾dá jednotlivá kvìtinka i rostliny jako celek si dovedou najít své místo na slunci i ve stínu, na zemi i ve vodì; ka¾dý ¾ivoèišný jedinec se dovede zaøadit na své místo ve spoleèenství a všichni jen trochu spoleèenští tvorové si dovedou do svého èela zvolit nejlepší jedince svého druhu; proè by se to jednou nemohlo podaøit i nám – “pánùm tvorstva”? To tedy zatím byla jen tak trochu øeènická (nebo spíš písaøská?) otázka, ale co konkrétnì má lidstvo dìlat?
Nejprve bychom si mìli uvìdomit, ¾e s tìmito problémy se nepotýkáme jen v našich luzích, hájích, vesnièkách a mìstech, a ¾e podobná dilemata øeší doslova všude. Takøka celý svìt, zejména “náš” západní, je ve velké krizi morální a ta krize ekonomická je leckde a¾ druhotná, i kdy¾ rùzné zpìtné vazby a propletence se samozøejmì musejí objevovat. Naprosto nezbytné ale bohu¾el i nejt쾚í bude zbavit se závisti, která je pøíèinou všeho. V¾dy» i ty všemi proklínané l¾i-sliby všech politikù jsou vìtšinou proklamovány s ohledem na tuto snad nejhorší lidskou vlastnost. Závist toti¾ øádí jak u slibujících, tak zejména u tìch, které se sna¾í politici získat na svou stranu. Ano, mìli bychom s tím vším nìco dìlat.
Opravdu bychom se mìli pøipravovat na revoluci, ale mìla by to být pouze ta nejsametovìjší dobrovolná revoluce v našich hlavách, která by nám v nich srovnala morální hodnoty tak, aby koneènì ty nejlepší mozky lidstva politika neodpuzovala, ale naopak aby je pøitahovala. Znamená to samozøejmì “malièkost”, ¾e doslova ka¾dý si to musí ve své hlavince srovnat sám. A¾ si ka¾dý uvìdomí své mo¾nosti, závist by mìla postupnì mizet. Nebude to bohu¾el hned, ale a¾ se to povede, je témìø jisté, ¾e pak i ty “neohodnotitelné” hodnoty kulturní, vzdìlanostní atd. budou nejen verbálnì, ale i tìmi proklatými penìzi oceòovány jinak, ne¾ tomu bylo a je doposud. A kdy¾ jsme opìt u penìz, zaèít by se mohlo napøíklad tím, ¾e politické strany nebudou dostávat od státu pøíspìvky na své nesmyslnì slibovaèné pøedvolební kampanì. V¾dy» je jasné, ¾e v jakékoliv pøedvolební kampani vùbec nejde o ideje, ale o moc a o prachy, tedy pøesnìji – o moc a moc prachù! No – a kdyby náhodou nìkdy vyšlo to, co navrhuji, pak na èelná místa našeho státu se budou hlásit zcela jiní obèané… A koneènì budeme mít koho volit.
Zmìna v lidských myslích bude velmi, velmi slo¾itá – u¾ proto, ¾e bohu¾el mno¾ina obèanù ani náhodou není toto¾ná s mno¾inou zvanou “lid”. A kdyby mì chtìl nìkdo náhodou podezøívat, ¾e jsem “nìjak moc chytrej”, tak mu klidnì odpovím spoleènì se Sokratem – a ne ¾e bych se s ním chtìl a mohl srovnávat – “vím, ¾e nic nevím”! A tak na pøíklad opravdu nevím, zda naši – a nejen naši – souèasní politici “jdou do politiky” za mocí, nebo za prachobyèejným mamonem. Bojím se, ¾e za obojím!
Tak¾e pøátelé – udìláme nìco s názvem tohoto èlánku? A èím zaèneme? Tøeba známým – “hoï kamenem, kdo jsi bez viny”!
Text: Vladimír Vondráèek
Ilustrace: FrK Kratochvíl