®ivot v emigraci – XIII.
Nevím, jak je to mo¾né, ale právì na tøinácté pokraèování vzpomínek mi vyšlo povídání o nepøíjemnostech, které nás tehdy potkaly, a které by se daly s úspìchem oznaèit jako smùla. ®e by ta tøináctka fungovala i nìjak zpìtnì? Mo¾né je všechno. Co se tedy tenkrát vlastnì stalo: v tiskárnì Smeets, patøící teï ke koncernu VNU, se zaèalo radikálnì reorganizovat a modernizovat. Bylo na to pøijato nìkolik nových mana¾erù.
To na první pohled nevypadá nijak hrozivì. Jen¾e, taková reorganizace témìø v¾dycky znamená i redukci poètu zamìstnancù. Také modernizace pøináší vìtšinou to, ¾e se nakonec bude propouštìt. Tehdy, stejnì jako dnes. V litografii, pro kterou ještì pøed nìkolika lety shánìli lidi dokonce a¾ nìkde v Surinamu (podezírala jsem našeho milého personálního šéfa Pieta z toho, ¾e se tam chtìl prostì podívat), proslýchalo se stále èastìji, ¾e se bude sni¾ovat poèet zamìstnancù, zejména litografù. Vše se mìlo automatizovat, reprodukce diapositivù za pomoci scannerù zahájila svoji vítìznou ofensivu. Takovou scannerovou potvoru vidíte nahoøe na obrázku, nahradí, pracuje-li se s ní dobøe, spoustu specialistù. Pouze se maèkají knoflíky, jen je nutno vìdìt které. Na nové scannery mínili u Smeetse pøijmout nové lidi, kteøí s tím u¾ umìli zacházet, co¾ byli tehdy vìtšinou mladí in¾enýøi. A litografové, kteøí mìli dostat mo¾nost se na nové technice zauèit, mìli být opìt jen ti nejmladší.
Zatím nám nikdo nic bli¾šího neøekl, v¾dy pøátelský a hovorný Piet se zmìnil ve sfinx, která zarytì mlèela. Man¾el se rozhodl, ¾e nebude èekat na to, a¾ ho pøeøadí na nìjaké podøadnìjší místo. Co¾ se zakrátko opravdu stalo našemu „podnájemníkovi“, také litografovi, který byl dokonce mladší ne¾ man¾el. Ten potom a¾ do svého odchodu do pense pracoval v montá¾i a v pøípravì desek pro tisk, spoleènì se svojí man¾elkou, která tam dostala práci hned po pøíchodu do Holandska. Byla to jednoduchá zále¾itost, na kterou staèila i zauèená dìvèata, z Belgie jich tam pracovalo nìkolik. Byly to takové veselé treperendy, celý den brebentily a smály se. „Podnájemnice“ se chudák dlouho domnívala, ¾e hovoøí o ní, smìjí se jí a øíkají o ní nìco nehezkého. To bývá problém mnoha emigrantù, kteøí ještì nerozumí, co si jejich kolegové v okolí povídají. Pozdìji se to vylepší, kdy¾ se nauèí místní jazyk.
Mùj milý se opatrnì pøeptal a zjistil, ¾e s ním na scanner nepoèítají. Pøesto¾e mu do pense chybìlo ještì pøes dvacet let, zdál se novým bossùm na novou techniku starý. Jen si to pøedstavte, pár let potom, co jsme do Holandska pøišli a zaèali od nuly, taková nepøíjemná situace. Nìkteré èasopisy, pro které se ještì
donedávna dìlala øada ilustrací, zaèaly elektronicky posílat do podniku celé stránky, obrázky i text, u¾ kompletnì hotové. Vypadalo to zle. Byla jsem zoufalá, proto¾e moje posice v podniku byla dobrá, uva¾ovat o tom, abychom dali výpovìï oba, bylo pøinejmenším pošetilé. Nemohli jsme se ani odstìhovat jinam. Man¾el si tedy sám zaèal shánìt nové místo. Co¾ byl problém, proto¾e široko daleko kolem Weertu nebyla ¾ádná tiskárna, nebo podobný podnik, který by potøeboval nìco z toho, co man¾el umìl. Po velmi intensivním hledání a 
pøeptávání mu nìkdo poradil, aby hledal také v Nìmecku. Hned kousek za hranicemi, u Krefeldu, je hezké staré mìsteèko Kempen. Odkud pochází známý theolog a mystik Thomas a Kempis, Tomáš Kempenský, mnich augustinián, který napsal u¾ v roce 1424 knihu „Imitatio Christi“, èesky „Následování Krista“. Je hned po Bibli nejèastìji vydávanou knihou na svìtì. To bylo ale jediné, co se nám vynoøilo v mysli, kdy¾ jsme uslyšeli jméno toho mìsteèka. Pøipadalo nám to jako dobré znamení.
V Kempen byla tiskárna a vydavatelství Te Neues, nevelký rodinný podnik, tj. vedený majiteli stejného jména, asi s tøemi stovkami zamìstnancù, specialisovaný na pohlednice, plakáty, gratulaèní karty, barevné reklamní bro¾ury, a na krásné velké barevné kalendáøe s všemo¾nou tematikou, pøedevším s reprodukcemi umìleckých dìl, klasických i moderních.
an¾el se tedy dojel do toho podniku zeptat, a pøedstavte si, ¾e ho mohli hned zamìstnat, dokonce zase v litografii. Znamenalo to ovšem dojí¾dìt, dennì, za ka¾dého poèasí, v létì v zimì 120 kilometrù, šedesát tam a šedesát nazpìt. Nedalo se nic dìlat, man¾el práci nutnì potøeboval, ještì ke všemu jsme se právì tak trochu „rozšoupli.“ Nejen, ¾e jsme se pøestìhovali do dra¾šího baráku, ale ještì jsme si koupili, pochopitelnì na splátky, naše první docela nové autíèko, malou hezkou èervenou Toyotu Corollu kupé. Tehdy zaèínali Japonci teprve pronikat na evropský automobilový trh a nabízeli svoje auta velmi levnì. Všichni nad nimi trochu ohrnovali nosy, ale my jsme zakrátko vìdìli svoje. 
®ádné poruchy, levný provoz. Ostatnì, kdy¾ musel man¾el teï dennì jezdit takovou dálku, tak se mu spolehlivé auto moc hodilo.
Znamenalo to té¾ zpoèátku, zvyknout si na velmi èasné vstávání. Naštìstí je man¾el skøivánek a ne sùva, èili ráno celkem bez obtí¾í brzy vstává. Také to ale znamenalo zase nový zaèátek, zase nové kolegy a šéfy. A celý den mluvit nìmecky. Je to naštìstí øeè, kterou umí moje lepší polovina ze všech nejlépe, uèil se nìmecky u¾ jako šestiletý chlapeèek, nìmèina byla pùvodní mateøská øeè jeho maminky, teprve pozdìji èesky vychované., která se psát èesky bez chyb vlastnì nikdy nenauèila. Proto¾e jsme my dva doma mluvili a stále mluvíme èesky, holandština byla odsunuta trochu do pozadí. Dodnes si všichni Holanïané, kteøí man¾ela dobøe neznají, myslí, ¾e je to nìjaký Nìmec, který se nauèil slušnì holandsky.
Hned jeden z prvních dnù v novém zamìstnání mu pøinesl rùzná pøekvapení. Napøíklad najednou za sebou uslyšel hlas, který èesky pravil : „ Nazdar, jak se máš?“ Kdy¾ se ohlédl, uvidìl pøíjemnì se usmívajícího staršího pána, který se mu pøedstavil jako Rudi Roebisch, a pak u¾ jen nìmecky vysvìtloval, ¾e bohu¾el víc neumí, ¾e tohle si zapamatoval, kdy¾ cvièil jako malý kluk na Sokolském sletu v Praze. Byl ze Sudet a po válce tedy odsunutý do Nìmecka. Ze Sudet bylo ještì nìkolik dalších kolegù, se kterými jsme se pozdìji spøátelili a vzájemnì se navštìvovali. Ukázalo se, ¾e ti hoši, pùvodem z èeského pohranièí pøedevším doufali, ¾e umím vaøit natolik, abych jejich nìmecké man¾elky nauèila dìlat èeský bramborový salát, svíèkovou, knedlíky, guláš a dokonce i buchty a mnoho jiného. Dokonce si pozdìji sehnali i drš»ky na polévku. Tu jsem jim od té doby musela vaøit v¾dycky, kdy¾ nìco oslavovali. Nejménì z pìti kilo drš»ek, milí ètenáøi! Man¾el to tam vozil v hrnci, vypùjèeném od sani»ákù maltézského køí¾e. 
Všichni se k man¾elovi i ke mnì chovali v¾dycky velice pøátelsky. Tak¾e jsme byli od té doby takoví èesko- holandsko - nìmeètí vandrovníci. Jednou nás dokonce pozvali na setkání obyvatel, odsunutých kdysi z oblasti Jiøíkova, neboli Georgswalde. To je ve šluknovském výbì¾ku a muselo to být hezké výstavné mìsteèko. Zbytky vidíte vlevo.
Sešli se v malém hotelu v Rothaargebirge, ve velmi hezké krajinì s jezerem, jak je vidìt na obrázku dole. Napøed jsme všichni byli v kostele na mši, potom se sedìlo ve velkém sále u kávy, a povídalo se. Ještì pozdìji se jedly klobásy, které speciálnì pro to setkání udìlal jeden pán, co mìl kdesi øeznictví a uzenáøství. Všem úèastníkùm setkání nás slavnostnì pøedstavili, øekli, ¾e jsme Èeši z Prahy, a ¾e teï bydlíme v Holandsku. Chodili za námi potom k našemu stolu celé odpoledne všemo¾ní lidé a ptali se, jestli si s námi mohou popovídat èesky, zkusit, zdali to ještì nezapomnìli. Stále jsme èekali, kdy se zaènou vést nìjaké revanšistické øeèi, nebo ¾e nám nìkdo vynadá, ale nedoèkali jsme se. Mìli jsme asi štìstí. Bylo to prostì setkání sousedù, kteøí si povídali o tom, kdo se s kým o¾enil, kdo má nové vnouèe, kdo umøel a kdo se kam odstìhoval. Nikdo z nich se zjevnì nechystal dobýt Sudety nazpìt. Setkali jsme se tam také s mladými man¾eli, kteøí ¾ili v Paraguaji a v Nìmecku byli na návštìvì u rodièù. Mìli tam malou továrnièku na lustry. Srdeènì nás k sobì do Ji¾ní Ameriky zvali, co¾ se nám po 
letech hodilo, ale to pøedbíhám.
Všemo¾nì jsem se sna¾ila, abych u¾ byla doma, kdy¾ se man¾el veèer vrátil z Nìmecka, ale moje intensivní práce na lexikonu a skuteènost, ¾e redakce byla v Paøí¾i, mi to moc neumo¾òovala. Zaèala jsem, pokud to bylo mo¾né, létat z Paøí¾e do Dusseldorfu, proto¾e mne tam man¾el mohl obèas vyzvednout na letišti a jeli jsme domù spoleènì. To byla zatím jediná malá výhoda.
Pro mne tím ale zaèalo nekoneènì dlouhé období strachu a obav, které skonèilo vlastnì a¾ tehdy, kdy¾ šel man¾el do pense. To trvalo ještì víc ne¾ dvacet let. Proto¾e ještì neexistovaly mobilní telefony a man¾el nemìl tehdy vìtšinou ani ¾ádnou jinou mo¾nost mne informovat, kdy¾ se nìkde zdr¾el, nebo kdy¾ se stala nìjaká nehoda na dálnici, vytrpìla jsem hrozná muka. Nikdy jsem mu o tom neøekla, abych mu nedìlala tì¾kou hlavu, ale bylo to hrozné. Naštìstí nemìl za ta léta on sám nikdy ¾ádnou autonehodu, jen jednou dostal ráno na cestì do práce smyk na náledí, kdy¾ vyjí¾dìl na dálnici a praštil zadkem auta do svodidel. Co¾ odneslo naštìstí jen auto, on ne. Byla jsem si vìdoma toho, ¾e je to pro nìj pøes všechny positivní stránky dost nepøíjemná situace. Je velmi citlivý, ale nedá na sobì nic znát, nikdy si nestì¾uje, ale vìdìla jsem, ¾e mu nebylo v¾dycky lehko. Vyøešil to tehdy po svém. Vyjí¾dìl z domova skoro ka¾dé ráno 
velmi brzy, ještì døív, ne¾ bylo potøeba, vyzbrojen fotoaparátem, a dìlal si jen tak pro sebe krásné snímky vzcházejícího slunce, ranní mlhy, volavek tiše stojících u vody, dokonce mìl na snímcích i jeøáby, kteøí se pøi svém tahu zastavili na našich lukách. Na obrázku vpravo prý zrovna uletìli.
Do toho všeho mne po¾ádalo øeditelství Hospodáøské školy pro mladé ¾eny a dívky ve Weertu, abych jim udìlala kursy èeské kuchynì . Jedná se prý jen o nìkolik veèerù.. Souhlasila jsem, abych je neurazila. Bylo to pro mne hrozné, mìla jsem tak strašnì málo èasu. Do kursù pøišly vdané ¾eny, které neumìly ani nakrájet cibuli. Moje loupání brambor škrabkou s Norska, na kterou jsem byla tak pyšná, pokládaly za pøehnanou šetrnost. Recepty, které jsem jim napsala a potom také s nimi uvaøila (guláš, roštìnky, obalovaný kvìták, bramborovou polévku, polévku s játrovými knedlíèky, bramborák, ovocné knedlíky z tvarohového tìsta, bramborové knedlíky, jableèný závin, atd.) se jim zdály docela zajímavé, ale všechno je to prý moc práce. Nebudou pøece stát celý den v kuchyni. A to øíkaly i ty, které nechodily do zamìstnání. Nemohly pochopit, ¾e pracuji a ještì se sna¾ím dennì vaøit teplé veèeøe, a k tomu ještì ta jídla, jaká si man¾el pøeje. 
Holandský man¾el musí toti¾ vìtšinou jíst to, „wat de pot schaft“, èili co hrnec poøídil.
Nemohly pochopit, ¾e se dají vaøit brambory ve slupce. Prý je to špinavé. ®e musejí ty brambory pøedem umýt, to jim nechtìlo jít do hlavy. Byly milé a sna¾ily se, ale dodnes lituji, ¾e jsem tehdy nemìla kameru, abych si je nafilmovala, kdy¾ se pokoušely spojit strouhané vaøené brambory, mouku a vajíèko v bramborové tìsto.
Všechno jim jak¾ tak¾ chutnalo, ale èesnek, ve všem pro jistotu na minimum zredukovaný, neakceptovaly. Man¾el prohlásil, ¾e jsou všichni docela urèitì potomci vampírù.
Dnes u¾ jsou Holanïanky na tom s kuchyní lépe, ale vaøit se prùmìrné hospodynì stejnì vìtšinou nenauèily. Nemusely. Nabídka všemo¾ných hotových jídel, mra¾ených, v konservách a nebo èerstvì uvaøených a do domu dodaných jim to krásnì umo¾òuje. Jen kolem svátkù mù¾ete v obchodech vidìt paní a dívky, jak zasnìnì dr¾í v ruce papír s receptem na nìco, co v ¾ivotì nevaøily, a vy¾adují od prodavaèky 10 dkg celeru , nìkdy i strou¾ek èesneku a nebo dvì snítky kopru. Bùh buï milostiv jejich rodinám i hostùm.
Vìra Pokorná
