Jeho vnitøní svìt
Aèkoliv to zní paradoxnì, dalo by se øíct, ¾e jeho i mùj vnitøní svìt je svìtem samoty.
Jeden chlapec se mi svìøil: Aèkoliv jsem mezi lidmi, pøesto jsem stále sám, mezírkou svìtla váben, noèními mùrami obetkán. Vzala jsem ho v duchu za ruku a on pokraèoval: To u¾ je tak dávno, co jsem si kupoval útlé sbírky básní všem srdcím na podpal. Hltal je v rytmu vlaku, na list vyprahlý, hltal je, horkost v dlani, okouzlen zpìvným veršem, se srdcem v plameni. Jistì jsi nìkterý verš vìnoval své dívce, øekla jsem, jako bych mu polo¾ila otázku. To u¾ je tak dávno, ¾e si nejsem jist, zda ve mnì z toho zbylo, co mohla byste èíst.
Nìkdy mám ten pocit osamìní jako tento mladý hoch. Jako tento chlapec, který má pøed sebou celou budoucnost. A ptám se sebe sama, ptám se jako on, kde se v èlovìku bere ten pocit samoty? Ten pocit, který ve vás ulpívá, i kdy¾ nejste sám, ten pocit prázdna, který vás provází na cestách, ve spoleènosti, v hluku lidí, prostì všude. Nelepí se na vás, ale dlí nìkde uprostøed vaší bytosti vklínìn do vaší duše snad u¾ od hranice dospívání.
Tento èlánek je jakýmsi dialogem s tímto nádherným chlapcem. Stojí na prahu ¾ivota, má krásný dùm, v nìm¾ ¾ije sám se svou koèkou. Dr¾í ji v náruèí a jemnì ji hladí a pøi tom šeptá: Hladím èernou koèku, drbu ji na bøíšku a cítím v jejím ko¾íšku poslední lásky plod. Beru ji do náruèe, šeptám jí do ouška: Nechci u¾ další koèky. Ale co ty, malá, víš o krutosti. Mrazí mì z jeho slov.
Nikde ani náznakem ho neobklopuje smutek, netoulá se kolem melancholie. Jeho oèi, modrá obloha bez jediného mráèku, a pøesto z jeho slov vyvìrá snìní chladné jak po ránu rosa: Vím, ¾e léto bylo. A s ním, jak u¾ to bývá i teplo, od temného slunce. Vím, ¾e mi umírala láska. Pomalu, jak u¾ to bývá. I mé mladosti umírat se chtìlo, jak labuti, jí¾ postøelili tìlo. Bolí mne srdce. Rostou mu køídla. A¾ dorostou. Uletí mi srdce pryè z tìla.
Je mi chlapce líto, tak mladý a tolik slov oddávajících se nemocnému snìní. Proè netì¾íš ze své mladosti a nevidíš slunce ve své zahradì? Zamyslel se a odpovìdìl mi slovy starého kmeta. Byla jsi sluncem. Sluncem o polednách, je¾ plná jasu jsou. Oslepl jsem brzy, tak brzy. Ne bez bolesti. Ne bez slzí. Nevidomý uèil jsem se létat skrze své pády. Tak mnoho jsem ztratil za ty èasy. Tak mnoho jsem mohl dávat, a pøesto se to nenauèil, spíš se muèil pro její lhostejné srdce. Spousta vìcí ztrpkla mi a svìt nadìje touhy obrátil se naruby.
S láskami u¾ to tak bývá. Pøicházejí a odcházejí. Mù¾eš však vlo¾it na ránu hojivé odpuštìní. Kde bere chlapec jako ty takovou beznadìj? Hledej radost. Zmìò se v hledaèe radostí. U¾ jsem jím byl, pøitakal chlapec. Hledal jsem na slunných stráních, v moèálech, v mlhách a za veèerù, v nocích. Hledal jsem polibky zmámený palèivým snìním. Co našel jsem? Zhola nic. Co zbylo mi v unaveném srdci? Bolest, ta jediná. Hledaèi radostí nacházejí lásku. Hledej lásku.
O lásku neprosím. Jen se ptám. Kde je pøíèina bolesti z lásky? Kde se rodí? A co je to onen svíravý srdce ¾al, jen¾ se ubíral náhodnì kolem nás. Èasto mi ruce køehly, ruce k temným propastem napøa¾ené, v zádech slo¾ená køídla nadìjí a snù. Srdce vìèným týráním, touhou obna¾ené. Na chvíli v nachový pláš» lásky jsem si je pøál zahalit, na chvíli usnout, zapomenout, snad i zemøít a vèas se probudit.
Šla tenkrát ulicí po kotníky v ostøici, naproti lásce, adolescenta sázce. Šla a nevìdìla kam, vstøíc všem zjevným nástrahám štíhlá ¾oviální dívka, nahatá hádka, jediná mince do prasátka. Šla bez identifikace chvíle a její elastické tìlo bílé chytalo myšlenky sentimentální dìvky na popìvky a její èerné brýle nahodile šly samy ulicí, dvì sondy ¾íznící po prameni lásky.
A já tam stál. Zeptala se mì jednou, zas šla dál, vrátila a já se strachoval. Doma v uzamèeném pokoji jsem hledal slova k promarnìnému souboji. Sleèno, naè se ptát, kdy¾ není odpovìdi. Mé š»astné dny odcházejí k nebi. Vzdálený mìsíc svìtlo odrá¾í. Neusuší slzy, je¾ zbyly ve tváøi. Proè tolik bolesti, marného utrpení, kdy¾ staèí pilulka, co cesty v mozku mìní, jen na chvíli, ne¾ skonèí její moc, co umí doèasnì pøispìchat na pomoc. Ale nemù¾e v její moci být pøíèinu ¾alu odstranit.
Chlapèe, potkal jsi vábení, barevného motýla, duhu na nebi. Lásku jednou potkáš, ¾ádného nemine, jen ji nesmíš propást, podruhé tøeba nepøijde.
Jak poznám, ¾e je to ta pravá? Ka¾dý ji pozná, ka¾dý ví, netøeba hledat v ní ¾ádné tajemství. A nedùvìøivý chlapec oponoval, jak bylo jeho zvykem: Mám rád podzim pro jeho plody, pro snovou melancholii. Holé vìtve vztahují pa¾e k nebi a my mezitím dole, smùlou pøiodìni shrabovali jsme listí na propadlišti. Vìtrem rozechvìlé listy, barevné listy, místy i osudové lásky, které vìští pøíchod zimy zrcátky zamrzlými. Vidno v nich stydlivou slzu v oku jak rampouch pøi potoku. A co jiného mohlo zùstat.
Pøesto mì poslechl a za ní šel, pøesto ji oslovil. Nach ve tváøi a na pestíku pyl: V tìch letních šatech jsi víla, sedmikráska bílá, co se mi rozevírá pøed prahem, s ka¾dým úsvitem. V tìch letních šatech barvy vlèích mákù jsi zahalena do èervánkù, které s veèerem v mých oknech zavírají den.
Já vím, nedoèkám se tì. A pùjdu-li ti naproti, ví bùh, ¾e tì minu.
Jeho vnitøní svìt