Jsem moèák na pohotovosti. Pøiplazila jsem se sem v noci na Bo¾í hod. Chtìla jsem nechat rychlou pro neš»astníky, co chytli od vánoèního stromeèku. Jak ale koukám na chlápka v proskleném akváriu, ¾ádný výhody z toho nebudou. Naopak. V oèích má napsáno, ¾e jsem otravný moèák. Na visaèce, ¾e je bratr. Nevìøím. U¾ od pohledu pochybuji, ¾e my dva jsme v pøízni. On je leklá ryba. To je taková vánoèní epidemie, kterou nìkteré ryby, zvláštì kapøi, nepøe¾ijí. Pou¾ívá jen holé vìty a otáèí oèima, kdy¾ mi musí ka¾dou vìtu opakovat. Z akvárka jsem prostì ještì rybu mluvit neslyšela. Omlouvám se mu, ¾e neovládám znakovou øeè. Ale nenechám se stáhnout pod hladinu a nakazit se tou epidemií. Pohladím ho slovnì po šupinách. "Radši by ses teï mrskal ve vodní posteli, co?" Nic.
Nepohnul ani ploutví. Jen zpod skla vyplaval papír. Tak ten dodìlává. Poslední jeho slova byla asi - odezírám: "Sedni a èekej!"
Není tady ani noha. Ani fraktura, angina, ¾ádný slepák nebo otøes mozku. Jen moèák stoèený na sedaèce do klubíèka. Na ètení jsou tu jen dveøe. To je taková studená literatura faktu. "Poøadí pacientù urèuje lékaø". To u¾ jsem èetla. Tohle napsal èlovìk, který u¾ ve tøech letech vyléèil plyšového medvìda z bronchitidy. V pìti letech pak provìøoval teplotu všech pøíbuzných teplomìrem z hraèkáøství. Jeho maminka si tehdy oddechla, ¾e se na rodinné oslavì spokojil s mìøením v podpa¾í. Vzhlí¾el k bílému plášti, proto¾e èlovìk v nìm mìl úctu a obdiv. Ne¾ mu ten pláš» pozvracel, proto¾e se mu š»oural v krku tím døevìným nìèím. U¾ tehdy vìdìl, ¾e chce pomáhat. Nikdo se pak nedivil, kdy¾ sám do toho bílého pláštì vklouznul. V zaèátcích mìl pláš» pìknì bìlouèký, na¾ehlený. Jen¾e èas mu ho sepral. Takový pláš» dostane hodnì zabrat, kdy¾ ho perete spoleènì s lidmi, jejich osudy, zdravotními pojiš»ovnami a úøedními šimly. Musí být z kvalitního materiálu, aby vydr¾el i obèasné vyvaøování se samozvanými lékaøi s atestací na internetu. Návod na praní si ale našel sám. Musel. Aby se mu úplnì nerozpadl. Vyndal tedy z toho pláštì èlovìka. A zbyl z nìho jen lékaø, co urèuje poøadí pacientù.
Jak dlouho se tu u¾ svíjím? Podle hodin mého pìtiletého syna u¾ aspoò ètyøi veèerníèky! Potøebuju lékaøe. V tuhle noèní hodinu ale nemohu oèekávat, ¾e by pøišel i s èlovìkem. A já bych je teï potøebovala oba. Jeden by mì zaléèil vlídným úsmìvem, pochopením a pøedepsal jedno obejmutí tøikrát dennì. A druhý by to doladil chemií. Jen¾e tolik lidí na jeden moèák pojiš»ovna nezaplatí. To je nadstandard.
Tak si dám další díl dveøí. Vzhledem k mému stavu u¾ zvládám jen obrázky. Tìhotná ¾ena na plakátì z profilu má popsány vnitønosti tak dovednì, ¾e se snad i rozkrojím. Dìloha, støeva. Moèák! A to embryo se mu po nìm válí! Tak na to nemám. Musím se jít zeptat do akvária, jak dlouho ještì budu v pozici zahradní hadice.
Leklý kapr se nepohnul. Hodnì opatrnì, abych nerozvíøila hladinu, jsem vznesla dotaz. A vida, zaèal se mrskat. "Jsou tøi hodiny ráno, co byste chtìla?" Chtìla bych tì praštit palièkou, abys to mìl u¾ za sebou. Jsem tvoje sestra, ty rybo chcíplá. Maso, kosti jako ty. Naše matka Zemì nás oba porodila. Co tady na mì øveš? Poní¾ena se vracím zpìt. Míjím další díl dveøí "Ticho léèí". A pak u¾ zhasli. Jako z akvária slyším: "Jste v poøádku?" Na tváøi cítím plesknutí ploutve. Kdy¾ zas rozsvítili, sklánìl se nade mnou kapr. On ¾ije! "Bolí vás nìco?" Dìlá si ze mì srandu? Já jsem ten moèák! "Potøebujete nìco?"
Potøebuju obejmout. Potøebuju nutnì èlovìka v bílém plášti. My moèáci, kyèle, ¾luèníky a infarkty ho potøebujeme všichni. Èlovìka. Ne leklou rybu.
Terezie Èerbáková
* * *
Kolá¾: Marie Zieglerová
Foto pro anotaci: DÒNG SỰ KIỆN
Objetí je nadstandard