Ema Destinová
Mo¾ná ¾e si ještì nìkdo i dnes, kromì znalcù, vzpomene na jméno Ema Destinová, která se vlastnì pùvodnì jmenovala Ema Pavlína Kittlová a svìtlo pozemského svìta spatøila v Praze dne 26. února v roce 1878.Pùvodnì chtìla být „houslistkou“, na které se uèila hrát u pana Ferdinanda Lachnera v Praze, a ji¾ ve svých osmi letech vystupovala na koncertech. Ve svých 14ti letech zapoèala se studiem zpìvu v létech 1892 – 1896 u paní Marie Loewe Destinn, po ní¾ pak z díkù pøevzala - jako své umìlecké jméno, jméno své uèitelky - Destinn.
Z politických dùvodù bylo nìjaké anga¾ma na operní vystoupení v Praze v tehdejší dobì pro ní nemo¾né, a tak poprvé zpívala v srpnu 1898 v berlínské Kroll opeøe jako Santuzza v „Cavalleria rustikana“. V záøí 1898 debutovala opìt jako Satuzza na Berlinské Hofoper, a zde zùstala jako stálý èlen do roku 1908.
Zpívala v pùvodních provedeních oper > Mudarra< v roce1899 od Ferdinanda le Borneho, v roce 1904 od Leoncavalla> Roland z Berlina, v roce1905 od E. Humperdincka>Sòatek proti vùli v roce 1906 sehrála roli >Salome< ve stejnì jmenované opeøe od Richarda Štrausse.
V roce 1903 zpívala v berlínském Západním divadle roli Milady v >Daliboru< od Bedøicha Smetany. Mezi tím v létech 1901-1902 vystupovala na slavnostních hrách v Bayreuthu jako Senta v >Létajícím Holanïanovi<. V roce 1905 vytvoøila roli Donny Anny v Mozartovì > Don Giovanni< na londýnské opeøe Covent Garden. Zde rovnì¾ v titulni roli premiery Pucciniho opery >Madame Butterfly< s Enrikem Carusem a Antonínem Scotti. Zde zpívala do roku 1914, potom ještì opìt v roce 1919, kde mimo jiné postavy, debutovala v Èajkovského premieøe > Eugen Onìgin < (s Matta Bastini) v titulní roli. Pøed tím té¾ v roce 1901 byla hostem státního divadla v Zurichu a v roce 1913 v divadle de la Monnani v Bruselu.
Po úspìšných vystoupeních ve Vídni, Londýnì, Praze, Paøí¾i, vìtších nìmeckých
operách v Hamburku, Drá¾ïanech, Wísbadenu byla pozvána do newyorké Metropolitan Oper. Zde záønì debutovala na zahájení sezóny jako Aida a v roce 1909 hrála Maøenku ve Smetanovì „Prodané nevìstì“, v roce 1910 jako Líza v premiéøe Èajkovského opery >Piková dáma<.
Roku 1908 se pøipravovala na roli Marty v americkém prvém pøedstavení od d’Alberts >Hluboká zemì<, v roce 1909 následovala titulní role >La Wally< od Catalaniho. Zde té¾ zpívala 10.prosince1910 v pùvodním provedení Pucciniho >La Fanciulla del West< jako partnerka - Carusa a Paskala Amáta - Minni. Tuto stejnou roli hrála v roce 1911 na londýnské opeøe Covent Garden.
V „Metropolitan Oper“ v New Yorku „zazáøila“ Ema Destin ve 247 vystoupeních, z toho ve 22 rolích mezi jinými jako Santuzza v titulní postavì >La Gioconda< od Ponchielliho, jako Butterfly, jako Nedda v >Bajazzo<, jako Eva v >Mistøi pìvci<, dale Elisabeth v >Tanheuserovi<, Alice Fordová ve >Falstafovi< od Verdiho, Lisa v >Pikové Dámì<, Pamina v >Kouzelné flétnì<, Amelia ve Verdiho >Ballo v zamaskování<, Leonora v >Trubadùrovi<, Valentina v >Hugenotech< od Meyerbeera.
V prùbìhu prvé svìtové války opustila Ema Destinová severní Ameriku a vrátila se po dlouhé dobì do vlasti, kde jako velká vlastenka podporovala nezávislost Èeskoslovenska. Pro toto své okouzlení byla té¾ doèasnì od rakoských úøadù i zatèena, pøesto, ¾e pøed svým návratem získala americké státní obèanství. Rozhodujícím dùvodem pro její návrat bylo také to, ¾e její snoubenec francouzský barytonista Dinh Gilly zde byl rakouskými úøady zatèen. Rakouské úøady jí odebraly cestovní pas, tedy návrat do New Yorku byl nemo¾ný. To se uskuteènilo teprve po ukonèení prvé svìtové války a vznikem Èeskoslovenského státu. Své anga¾má si Ema Destinová mohla trochu vylepšit v té dobì a¾ v roce 1917 pohostinským vystoupením v pra¾ském Národním divadle.
V roce 1919 se opìt, po dvì operní sezóny navrátila do Metropolitánské opery stále pod jménem Ema Destinová. Mezi tím té¾ byla opìt hostem v Londýnì jako Aida, a v roce 1923 na opeøe v Oslu. Ale v roce 1926 se s koneènou 
platností s operním jevištìm s tì¾kým srdcem po 28ti létech své záøivé operni dráhy rozlouèila. Po návratu ze Skandinavie se Ema Destinová provdala za nadporuèíka èeskoslovenského letectva Josefa Halsbacha.
Roku 1927 vystoupila opìt na jevišti v Berlínì a Bratislavì na koncertech, leè její úspìch byl jen prùmìrný. K desátému výroèí vzniku Èeskoslovenské republiky byl k této pøíle¾itosti vìnován koncert v londýnské Queen’s Hall, a ten byl její „Labutí písní“.
Té¾ i jako koncertní pìvkynì mìla velikou mezinárodní karieru, a dokonce také pùsobila i v nìkolika filmech (tenkráte ještì nìmých), mimo jiných té¾ ve >Lví nevìsta<, kde vystoupila sama se lvem ve lví kleci. Jako zámo¾ná dáma si zakoupila 1914 v Èechách zámek Strá¾, kde ¾ila. Na koncertech vystupovala potom ji¾ jen pøíle¾itostnì. V té dobì byla v Èeskoslovensku oslavována jako národní hrdinka, a po její smrti dne 28. ledna 1930 jí na její poèest vystrojil èeskoslovenský stát státní pohøeb. Pohøbena jest v èestné hrobce v Praze na Vyšehradì. Byla to zøejmì nejen hudebnì velmi nadaná dáma, ale je velmi zajímavé, ¾e pùsobila i literárnì-poeticky, a nìkteré její básnì byly i zveøejnìny,
jako na pøíklad ½Bouøe a Klid ( ale jen v nìmeckém jazyce ,1902– Sturm und Ruhe).
Její pøekrásnì zralý sopránový hlas, s neobyèejnì barevnou výrazovou škálou, v jejích více jak osmdesáti rolích, zapùsobil neobyèejnou emocionální silou. Ema Destinová byla jednou z nejvìtších opernich zpìvaèek své doby.
Bohatì byly její árie té¾ nahrány na gramofonových deskách jako:Columbia, Odeón, HMV A Edison. Na gramofonových deskách firmy G & T jsou od ní celé opery > Fausta< a > Carmen <, které vznikly v roce 1908 v Berlínì.
„Bo¾ská Ema“ byla nazvána ve své rodní vlasti.
Tomáš Vodièka, Švýcarsko
Elsa
Aida
Maøenka
Milada
Tosca
Pozn.: O Emì Destivé bylo ji¾ velmi mnoho napsáno. Jisté je, ¾e to byla opravdu záøivá hvìzda na svìtových operních zcénách, a loòský rok 2005 nám pøipomenul její úmrtí pøed 75 léty v Èeských Budìjovicích. Museum v Jindøichovì Hradci zakoupilo po jejím úmrtí nìjaké její pozùstalosti, a otevøelo za tímto úèelem oddìlení nazvané síò Emy Destinové. Na její poèest vydala té¾ tehdejší Èeskoslovenská repulika poštovní známku a bankovku s jejím portrétem.
Lit.: V. Holzknecht & B. Trita: »E. Destinová ve slovech a obrazech« (Praha 1972); M. Pospíšil: »Veliké srdce. ®ivot a umìní E. Destinové« (Praha 1974); Marie Bajerová: »O Emì Destinové« (Praha 1979); Else Lasker-Schüler: »Emmy Destinn« (in Das Theater, Jahrg. 1, 1910). A. Rectorys & J. Dennis: Emmy Destinn (in »Record Collector«, 1971-72).Google.
