Vánoce, svátky miliardy lidí na této planetì, podivuhodný a èarovný èas. Bohu¾el ale ne po všechny. Jsou také miliardy lidí, jejich¾ kultura tyto svátky nezná, nebo neuznává, a miliardy jiných, kterým jsou lhostejné, èi dokonce trnem v oku, jako celá køes»anská víra.
A pøece se tak èi onak slaví i tam, kde Boha neznají, pøinejmenším pracovním klidem a dobrým jídlem. Mìly by tedy být Vánoce svátky míru a lásky, jak to hlásají nejen køes»anské a jiné monoteistické církve, ale i svìtská media a politici.
Pro nás sice svátkem míru a lásky jsou, ale pøesto k nám i v onu sváteèní dobu doléhají z rùzných èástí svìta výkøiky nenávisti, støelba a pláè. Proè? Co vede nìkteré lidi, spoleènosti, èi státy k ubli¾ování jiným, ba dokonce ke snaze je vyhubit?
Je èlovìk od pøírody dobrý a zlým se stává a¾ pùsobením okolí, nebo naopak má v sobì zakódováno zlo, které je potlaèeno teprve cílenou výchovou? To je otázka pro filozofy, kteøí na ni nenalézají jednoznaènou odpovìï, a tím ménì já. Ale a» je tomu jakkoliv, myslím, ¾e jsme takovou smìskou lidí rùzných povah a mravních zásad, tak¾e v jednu chvíli mù¾eme potkat ty i ony v rùzném pomìru. To mi potvrdil i jeden zá¾itek z loòského prosince.
Bylo tøiadvacátého, ulice bez snìhu, teplota kolem nuly a já se vracel z mìsta z nákupu posledních drobností pro zítøejší svatveèer. Kdy¾ u¾ tramvaj zastavovala a já se chystal k výstupu, zahlédl jsem z okna, jak na druhé stranì ulice le¾í na chodníku nìjaký èlovìk. Vystoupil jsem, ale pro nepøetr¾itý proud vozidel v obou smìrech jsem nemohl hned pøejít. A po celou tu dobu nìkolika minut se u té postavy nezastavil jediný chodec, aè jich pøešlo kolem nejménì deset. Nakonec se mi podaøilo rychle tam pøebìhnout.
Na chodníku kleèel starý mu¾, zcela bezpochyby bezdomovec se špinavou taškou plnou nìjakých hadrù, s hlavou na rukou a rukama na chodníku v pozici modlícího se muslima. Ale nebyl u¾ sám – sklánìl se nad ním asi desetiletý chlapec. „Pane“, obrátil se na mne kluèík, kdy¾ si mne všiml,“pomohl byste tomuhle pánovi? On mi neodpovídá a je mu urèitì zima, podívejte, jak se tøese!“
Promluvil jsem tedy na toho neš»astníka já a dostal jsem z nìho jen: „Já u¾ nemù¾u, nechte mì umøít, já u¾ opravdu nemù¾u!“
„Chlapèe, prosím, poèkej tady“, po¾ádal jsem hošíka,“já skoèím pro nìjaké jídlo.“
Koupil jsem trochu salámu, pár housek a láhev piva a vrátil se na místo. Z pøijí¾dìjících tramvají vystupovali další a další lidé, nìkteøí nám vìnovali letmý pohled, ale nezastavil se nikdo. Poøád jsme tam byli jen my dva, starý dùchodce a malý kluk. Kdy¾ se náš chránìnec pustil do jídla, pøinesl jsem z hospody naproti ještì sklenici horkého èaje a èekal, a¾ ho vypije, abych mohl sklenku vrátit.
„Co teï s ním bude, pane“, ozval se chlapec, „nemohli bysme ho dovést do nìjakýho domova dùchodcù?“
Dojalo mne, jak se takový malý školáèek sna¾í pomoct èlovìku, který je oèividnì na dnì. „Bohu¾el, chlapèe, domovy dùchodcù ho nepøijmou, ale zavoláme nìkomu, kdo by mu mìl pomoct.“
Poèkali jsme, a¾ mu¾ dojedl, a pak jsem zavolal mobilem mìstskou policii. Kdy¾ po ètvrthodinì auto se strá¾níky pøijelo, øekl mi jeden z nich, ¾e by „toho chlapa“ dovezli do útulku na lodi v holešovickém pøístavu, má-li alespoò nìjaké peníze, proto¾e se tam platí dvacet korun za noc. A tady se náš Samaritánek projevil podruhé: „Pane strá¾níku, já mu tu dvacku dám, ale víc nemám. Mamka mi ji dala na ¾vejky, ale já se bez nich obejdu. Stejnì budu mít zítra na stromeèku spoustu cukroví.“
Ne¾ to tìm dvìma uniformám došlo, vtiskl chlapec tu ¾lutou minci do zkøehlé ruky našeho bezdomovce. V tu chvíli se mi oèi zam¾ily a já vytáhl penì¾enku a pøidal k té minci papírovou padesátku a mìdìnou desetikaèku. Víc mi po tìch nákupech taky nezbylo. Strá¾níci pomohli mu¾i s jeho taškou na zadní sedadlo, práskli dveømi vozu a rozjeli se k tomu „botelu.“
Náhle jsem ucítil dotek teplé dìtské ruèky: „To jsme udìlali dobøe, pane! Za to mù¾e ten pán bydlet na tý lodi celý Vánoce, ¾e jo?“ ,podíval se na mne rozzáøeným oèima, „Jsem rád, ¾e jsme mu pomohli, a já mám dneska zase jeden dobrej skutek. Skaut má ka¾dej den udìlat aspoò jeden, víte? Tak já u¾ musím bì¾et, na shledanou!“
„Na shledanou, skautíku!“, pohladil jsem jeho kudrnatou hlavièku a hledìl za tou poskakující postavièkou, ne¾ zmizela v postranní ulici. Pak jsem se pohnul i já, vrátil do hospody sklenici od èaje a zamíøil k domovu.
Jen v hlavì mi znìla otázka, v jakém asi pomìru jsou k sobì poèty dobrých a nedobrých lidí v naší ètvrti, a jaká vlastnost byla vrozena tomu malému dobrodinci. Neodvá¾ím se hádat!
Na shledanou skautíku!