®ivot v emigraci – XII.
Tak jsme se pøeplavili pøes moøe, tentokrát hladké jako zrcadlo a byli jsme zase zpátky v našem placatém království, které naštìstí v tom cípku, kam nás osud zavál, zase tak moc placaté není, jak vidíte na obrázku. Kdy¾ jsme se vraceli unavení a nevyspalí od Amsterodamu smìrem Weert a naším jediným pøáním byla teplá sprcha, pøinutili nás naši spolucestující podnájemníci, abychom se s nimi stavìli v nìjaké restauraci a tam pøi jídle zhodnotili naší dovolenou. Jsme lidé smíøliví a pøedevším hodnì vydr¾íme. Proto jsme tedy s nimi šli a jedli nìco bez chuti a zápachu, jak to tak bývá v restauracích u cesty. On hodnotil dovolenou, my usínali. Naštìstí jsme nemuseli nic odhlasovat. Z celého toho povídání si pamatujeme jen to, ¾e positivnì hodnotil skuteènost, ¾e jsme jeden den v horách uvidìli také orla. Od té doby je to naše oblíbené rodinné poøekadlo, kterým klasifikujeme rùzné události. Pøesto¾e tenkrát ještì nebyla vynalezena asertivita, tedy, moc se o ní nehovoøilo a nepsalo, rozhodli jsme se asertivnì, ¾e od teïka budeme jezdit na dovolené jen sami dva. Zásadnì. A také jsme to po celá léta dodr¾eli. Mezitím, co mùj pracovní ¾ivot se dobøe a celkem klidnì vyvíjel, a man¾el také zatím bez problémù pracoval v litografii, v našem ¾ivotì soukromém se dìly vìci. Piet nám jen tak mezi øeèí u kafe opatrnì sdìlil, ¾e bychom se mìli poohlédnout po nìjakém jiném bytì, nejlépe domku s gará¾í. Byt, který jsme u¾ dva roky obývali byl toti¾ velmi levný byt od obce a nepatøilo se, abychom toho vyu¾ívali, kdy¾ naše pøíjmy pøekraèují hranici minima. Pohlí¾elo by se na nás prý brzy jako na asociály. Aha. Zaèali jsme se rozhlí¾et. Brzy jsme našli starší rohový domek ve skupinì ètyø, s gará¾í a se zahrádkou vpøedu i vzadu. Obvyklý model, dole pøedsíò, WC, schody do patra, obývací pokoj s krbem a kuchyò. V poschodí pak ètyøi lo¾nice a koupelna. Výjimeènì to mìlo i sklep, velká vìtšina holandských domù není toti¾ podsklepená. Plynové ústøední topení, jeho¾ kotel byl k našemu ú¾asu umístìn na pùdì. Teï u¾ víme, ¾e je to bì¾né a dokonce prý smysluplné. Kdyby to toti¾ vyletìlo do luftu, tak prý odlítne jenom støecha, dùm zùstane stát. Èlovìk se neustále dozvídá nìco nového. Za celá dlouhá léta, co 
bydlíme v Holandsku ale nepamatuji, ¾e by se nìco takového stalo.
Dùm patøil nìjaké bance. Bez problémù, dokonce jaksi radostnì nám ho pronajali. Brzy jsme zjistili, proè. Pøed námi tam toti¾ bydleli lidé s pìti dìtmi a to zanechalo zøetelné stopy. Oni to sice mìli opustit èisté, jen¾e to je velice relativní pojem. Kdy¾ jsem vynášela ze sklepa asi padesátý kyblíèek s plesnivými zbytky podivné majonézy, zvané frietsaus, kterou si naši spoluzemci s oblibou kydají na pomfrity, u¾ mi bylo jasné, co se nìkdy míní, kdy¾ se øekne, „odevzdejte dùm èistý na koštì.“ Také WC pøipomínalo tuto místnost nìkde ve venkovské hospodì na Balkánì. Od té doby velice oceòuji èisticí prostøedek, zvaný Chlorix. Ale podaøilo se nám to všechno vyèistit, vymalovat, uklidit a pøestìhovat se. Naštìstí jsme tehdy mìli ještì dost málo nábytku i jiných vìcí.
Pilnì jsem ka¾dý týden jezdila do Paøí¾e a pokraèovala v práci na lexikonu. Proto jsem do archivu ve Weertu dostala svého prvního asistenta, nesmírnì milého a ú¾asnì peèlivého staršího pána, který ale k mé hrùze vypadal témìø na umøení. Jen¾e, bála jsem se o nìj zbyteènì, zemøel teprve vloni, do¾il se 96 let. Pøedtím, ne¾ zaèal pracovat u mnì v archivu, se nikdy o umìní nezajímal, ale to se za pár let docela zmìnilo a kdy¾ byl pozdìji v pensi, bylo jeho nejmilejší zábavou malování a kreslení. Vidìla jsem od nìj nìkolik opravdu velmi pìkných akvarelù. Chodila jsem ho a¾ do jeho smrti navštìvovat do malého pohodlného byteèku v domì pro seniory, krásnì jsme si povídali o minulých létech a on mne jednou strašnì dojal, kdy¾ mi dìkoval za to, ¾e to setkání s umìním, které jsem mu vlastnì zprostøedkovala já, zcela zmìnilo jeho ¾ivot. Ale byl to jen a jen on sám a jeho zájem, co ho k tomu pøivedlo. ®ádný z dalších spolupracovníkù, kteøí tam pøišli po nìm, tím umìleckým prostøedím nijak zvláš» ovlivnìn nebyl.
Proto¾e náš zákazník je náš pán, museli jsme na ¾ádost vydavatele Le Roberta nechat dìlat všechny nové litografie do lexikonu ve Švýcarsku, u malé firmy Rito v Zurichu. Byla specializovaná zejména na reprodukce umìleckých dìl a dodávala skuteènì neobyèejnì kvalitní práci. Pro mne to znamenalo dojí¾dìt ještì i do Švýcarska, pokud nìkdo od nich nepøijel s nátisky obrázkù do Paøí¾e a nebo dokonce do Weertu. Zodpovídala jsem toti¾ za jejich kvalitu a korigovala je. U té firmy pracovali velice milí lidé a já s nimi prolezla Kunsthalle a všechna ostatní musea a pamìtihodnosti, byla v opeøe i v Schauspilehausu a chodila na veèeøe do proslulé restaurace Kronenhalle, kde visely na zdech originály Picassa, Braqua, Chagalla, a jiných známých malíøù. Ty obrazy nakupoval majitel, pan Zumsteg, který studoval v Paøí¾i na Sorbonnì a pozdìji obchodoval s vyjímeènì krásnými látkami a spolupracoval v Paøí¾i s módními návrháøi jako Balenciaga, Dior, Coco Chanel, Hubert de Givenchy a pøedevším Yves Saint Lorrain. Pøi studiích se dostal do ateliérù rùzných velkých umìlcù té doby, setkal se s velkými galeristy jako byl proslulý Maeght a zaèal nakupovat obrazy, které pak ve velké vìtšinì vystavoval v té, pozdìji svìtoznámé restauraci v Zurichu, kterou vedla jeho ¾ena Hulda. Chodili tam velice èasto všemo¾ní lidé, hudebníci i interpreti jako Vladimír Horowitz, nebo malíøi Oskar Kokoschka, Marc Chagall, Andy Warhol, a literáti jako F. Durrenmatt, James Joyce, Max Frisch, G.Grass, 
Elias Canetti, politické velièiny jako napøíklad Golda Meir a nebo dokonce i matka Teresa. Ten podnik ještì existuje, ale jeho staøièká majitelka a zakladatelka paní Hulda Zumsteg, která ka¾dý veèer prošla celou restauraci a osobnì se podáním ruky pozdravila se všemi hosty, zemøela u¾ v roce 1985. Vidíte jí na obrázku vlevo. Já jsem jí poznala u¾ jako zcela bìlovlasou dámu, opírající se elegantnì o ebenovou hùlku se støíbrným dr¾adlem. Potom, kdy v roce 2005 zemøel i její devadesátiletý syn Gustav, také velký znalec umìní a sbìratel, pøibylo v Kunstmuseum Zurich nìkolik sálù klasické moderny, obrazy i plastiky, všechno z odkazu rodiny Zumsteg . Jeden ze sálù je vìnován jen Chagallovi. Pro ty, kteøí mají rádi èísla uvádím, ¾e jen jeden obraz, „Ústøice“ od malíøe Henri Mattise je odhadován na 2,5 milionù švýcarských frankù. To pouze na okraj.
Pozdìji jsem zjistila, ¾e v Zurichu bydlí také moje spolu¾aèka z Prahy, ještì z grafické školy. Èasto jsem se u ní zastavila, kdy¾ jsem tam pøiletìla slu¾ebnì a vyšel mi èas. Byla moc vtipná a hezky se s ní povídalo. Proto¾e umìla velmi dobøe anglicky, dostala dobrou práci v bance, a bydlela s man¾elem v krásném bytì ve vilové ètvrti. Její man¾el, bývalý pilot, který v Èeskoslovensku nesmìl létat, se dobøe uplatnil na letišti v Kloten. Byla to v¾dy velice hezká dívka, jemných mravù, jak se øíká, z dobré rodiny. Proto mne dost pøekvapilo, kdy¾ jsem zjistila, jak se v emigraci zmìnil její slovník. Mluvila tou naší milou mateøštinou, s prominutím, jako dla¾diè. Stále, za všech okolností! Zeptala jsem se jí, zdali s tím nemá nìjaké potí¾e, proto¾e našince lze potkat pøece všude a ve Švýcarsku jsou Èeši, zejména po roce 1968, dost hustì naseti. „Ale, jó“, chechtala se, „to víš, ¾e jo“. A vylíèila mi, jak šli nedávno s man¾elem v Zurichu po ulici, znaènì pøeplnìné chodci. Proplétali se jimi a milé dívce se znelíbil jeden pán, který stál na chodníku a podle jejího názoru jí hroznì pøeká¾el v chùzi. „Hele, nestùj tu jako ….. o svatební noci“ pronesla pìknì hlasitì èesky na jeho adresu. „Dobrý den, milostivá, vy jste také z Prahy?“ opáèil prý oslovený zdvoøile. Strašnì tenkrát zrudla a co nejrychleji zmizela v davu, ale bohu¾el jí tato pøíhoda nepøimìla k tomu, aby tak ošklivì mluvit pøestala. K tomu jí bohu¾el pøimìla a¾ po øadì let ohavná zhoubná nemoc a pøedèasná smrt.
Pøes všechny starosti jsme nezapomínali na práci v exilovém èasopise Okno. Díky rùzným exilovým èasopisùm z celého svìta, které nám na ukázku chodily do redakce, jsme našli nìkolik dalších pøátel, roztroušených po svìtì, napøíklad man¾elova pøítele ze skautu Aleše, toho dokonce a¾ v Austrálii. Ve volném èase, kterého jsme mìli opravdu málo, jsme jezdili na schùzky redakce po celém Holandsku. Konaly se v¾dycky u jednoho z èlenù redakce v bytì. Dìlalo mi velkou radost, kdy¾ jsem je u nás mohla pohostit nìjakou èeskou specialitou, napøíklad svíèkovou a nebo makovými koláèky. Pøipravovali jsme doma èasopis, jeho vzhled, psali vlastní èlánky a také pilnì redigovali èlánky redakci zaslané. Kdy¾ dnes píši na poèítaèi, v¾dy si vzpomenu na to, jak to bylo tehdy všechno tì¾ké, s jedním starým èeským psacím strojem, bez mo¾nosti korektur. Máme všechna èísla èasopisù doma, svázaná podle roèníkù a nìkdy si v nich nìco hledáme nebo èteme. V¾dycky znovu mne pøekvapí pomìrnì dobrá úroveò èasopisu a to, jak málo chyb jsme v nìm mìli. Snad je to tím, ¾e jsme prostì museli být pozornìjší, abychom nemuseli všechno nekoneènì pøepisovat. Setkání exilových organizací se konala i jinde v Evropì.Tak napøíklad jednou delegovali exiloví Èeši a Slováci dlouholetého emigranta profesora Vondráèka a mne, novou pøíchozí, jako èleny do právì zalo¾eného evropského exilového "Poradního sboru", èi jak se to tenkrát jmenovalo. Pamatuji se na zakládající schùzi tohoto sboru ve Švýcarsku. Byla pozoruhodná tím, ¾e jedním z nejaktivnìjších úèastníkù byl jakýsi pan Minaøík. Ano, byl to ten Minaøík, špion, který pozdìji, nìkdy v roce 1976, kvapnì zmizel zpìt do Èeskoslovenska. Minaøík, opìvovaný Josefem Lauferem v èeskoslovenském radiu tehdy stále vysílané písni s refrénem : „Díky vám! Díky vám, chlapíku stateèný, za vaši odvahu, rozum a sílu! Vy jste náš kapitán, oni jsou zbyteèní! Pøidal jste blankytu do køídel míru.“
Po listopadu pan Laufer jednoduše prohlásil, ¾e to byla pøece jenom taková blbost, a ¾e to tehdy potøeboval proto, aby mu dovolili vystupovat.
Pamatuji se pana Minaøíka proto, ¾e tenkrát na té schùzi vehementnì prosazoval, abychom my emigranti všichni povinnì pøispívali do spoleèné pokladny 10 % z platu. Naštìstí mu to neprošlo. Jinak mu ale prošlo všechno, i to, ¾e chtìl vyhodit do vzduchu budovu Rádia Svobodná Evropa v Mnichovì. Proces s ním se táhne u¾ 15 let.
Vìra Pokorná
